Proboha jak to vypadáš?

Z tohoto ošklivého kachňátka nikdy nebude labuť. Auggie je beznadějně ošklivý. Jedná se o vrozenou vadu, s níž ani četné plastické operace nic nesvedly, a je nutno se s tím smířit. To se lehce řekne. Jenže jak?

Například uzavřít se do svého malého světa. Auggie je konec konců ještě dítě a má to štěstí, že ho rodiče bezpodmínečně milují a udělali by cokoli, aby bylo toto fyzické postižení pro něj snesitelnější. Každopádně zjevně nebude možné žít v té slonovinové věži napořád. Po několikaleté domácí výuce se Auggie poprvé chystá do školy. Beránek nejistým krokem míří mezi vlky...

Pokud je tohle knížka pro děti kolem deseti let, pak mám asi mentalitu desetiletého dítěte, mně se to líbilo. Spíš však půjde o ten případ, kdy je příběh tak univerzální a tak poutavě napsaný, že potěší jak malého žáčka, tak stoletého starce.

Auggiemu se ve škole kupodivu hodně líbí, dokonce si najde pár kamarádů. Nejdřív se s ním baví spíš ze soucitu, brzy ale zjistí, že je s ním sranda. Stejně to tam však nemá ani trochu lehké, vytrpí si dost příkoří a prožije zklamání, kvůli němuž všechno své úsilí téměř vzdá. V těchto chvílích už nejspíš budete bulit jako pominutí.

Mně se velmi jasně vybavovala má školní léta, šeptání v zadních lavicích a opisování úkolů o přestávce, a jak se člověk ptá, k čemu mu v životě bude vzorec na výpočet povrchu krychle. Ale taky to, jak jsem se snažila být neviditelná, jak jsem se taky cukala při každém dalším posměšku. A trápilo mě to, ačkoli tak ošklivá jako Auggie jsem doopravdy nebyla. Myslím, že mnozí z nás mají to něco drobného, co hýbe miskami vah, když jde o naše křehké sebevědomí, a mnozí si z dětství či dospívání pamatují něco dodnes trochu bolavého. Všichni v sobě nosíme kousek Auggieho, a tak nás to nemůže nedojímat.

To je naše subjektivní přitakání knize. Mluví k nám. Na druhé straně, i objektivně je to jednoduše skvělá práce. Příběh i postavy jsou vlastně celkem jednoduché, a přitom výborně motivované, dokonale pravděpodobné a srozumitelné. Knížce nechybí humor, pochopitelný jak pro děti, tak pro dospělé. Co mě absolutně uchvacovalo, to byly všechny citace na začátku částí. I kdybyste si tu knihu nekoupili, jděte si to do obchodu prolistovat.

Jo a holčička Summer, jasně,  kdyby byl karneval, taky bych šla za jednorožce. Tady se také ukazuje citlivost autorky, když popisuje Halloween jako úplně nejoblíbenější Auggieho svátek. Ostatní se za zrůdy převlékají, a on může ven s maskou. Podobně subtilním postřehem je ředitelovo rozhodnutí změnit tradiční téma malování na půlroční školní výstavu. Aby se to Auggieho nemile nedotklo, malovat autoportrét...

Podle stránek autorky to vypadá, že kniha už se začala z výchovných důvodů používat na amerických školách. Tento trend bych srdečně uvítala i v našich zeměpisných šířkách. Jen jsem, nevím proč, trochu skeptická, pokud jde o skutečný efekt. Některé děti, někteří lidé jsou podle mě jednoduše zmrdi, a ani tak veskrze lidská knížka jako je (Ne)obyčejný kluk s tím nejspíš nic nenadělá.