Rok na drsném severu

recenze

Stírací losy (2017) / Márinka

Rozlehlé lesy, temné jezero, mrazivé podnebí, drsní lidé, těžká bída, mizející víra, rodinná tajemství, smutné stáří, neumírající naděje. To vše představuje jeden rok života farářky Ingefrid, která právě na Dušičky přichází do odlehlého, nehostinného kraje západního Švédska, aby se vypořádala s dědictvím po své matce Myrten. Tu však nikdy nepoznala, protože byla vychovávána adoptivními rodiči.

Od smrti Myrten Fjellströmové už brzy uplyne patnáct let, řekl Eliáš. Je to divné, opravdu divné, že jste se neozvala dřív. Když jste si vzala do hlavy, že to byla vaše matka…
Ten dopis mi přišel teprve před týdnem, řekla žena. Do té doby mě nebyli schopni sehnat. Moji rodiče si totiž změnili jméno.

Stírací losy jsou třetím dílem série Vlčí kůže. Pod názvem vesnice Černá voda, kde se děj odehrává, vydala autorka již v roce 1993 detektivní příběh o vztahu k přírodě a hledání vlastní identity související s dvojnásobnou vraždou, který se stal bestsellerem. Získal například prestižní Augustovu cenu (1993) nebo Cenu Severské rady za literaturu (1994). Až v letech 1999 - 2003 následovala tato trilogie.

Nic nepotvrzuje, že minulost nějak souvisí s přítomností nebo budoucností. Dost možná je zavřená a zamčená jako skříň. Křehké stonky se pokoušejí proniknout škvírami ven, chtějí se stát opět součástí času.

Všichni, kdo žili v první polovině 20. století v Evropě, se svým způsobem setkali s nacismem. I když dnes žijeme ve 21. století, stále na některé z nás neblahá minulost doléhá. Zasáhla i do životů hrdinů této knihy.

Není to čtení na horké letní dny. Až na jednu výjimku, čtrnáctiletého Inda - velmi zvláštního adoptovaného syna Ingefried, zde vystupují pouze dospělí a staří, nemocní lidé. Ponuré, chladné Švédsko se vtisklo do smutného, často filozofického textu, kde není graficky oddělená přímá řeč, kde hrdinové mění jména, prostředí i dobu tak, že čtenář musí vyvinout velké úsilí, aby “udržel nit”. Třetí díl se dá číst samostatně. Pokud však hledáte náročnou četbu na dlouhé zimní večery, doporučuji číst tuto ságu od začátku. (Vlčí kůže, Poslední pramen)

To, co je zázračné, možná nevidíme, protože je to věcí okamžiku. Ve vědomí přeskočí jiskra - na vteřinu, možná ani to ne - a pak se znovu rozlije obyčejné světlo. Ingefried si už dlouho myslela, že se jedná o tak kratičké úseky času - pokud lze vůbec mluvit o času - že většina lidí si na pohled na ně zvykla. Nastane zázrak, přeskočí jiskra, zatřpytí se. Ale nikdo to nevnímá. Nejsme už přece děti.

Děkuji nakladatelství MOBA za recenzní výtisk

Ingefrid vyráží do malé vsi jménem Černá Voda, která leží u temného jezera obklopena nekonečnými lesy. Musí zde vyřídit dědictví po matce Myrten, kterou nikdy nepoznala, neboť ji vychovávali pěstouni. Na čas přijímá místo zdejší f... více

Komentáře (0)