Sítě

recenze

Kniha sítě mě lákala už od doby, co vyšla. Z tématu jsem ale měla trochu obavy a tak jsem se věnovala spíše lehčí literatuře. Přece jen kniha o (ne)sebevědomí žen… co kdybych se tam taky někde našla, že :) Ukázalo se ale, že jakékoliv obavy byly zbytečné.

Hned po přečtení první ze tří povídek jsem měla pocit, jakoby se mi vrátila paní Monyová. Díky psaní o ženách – o normálních ženách, vztazích, životních postojích a také díky perfektní psychologii postav a zajímavým slovním obratům a poutavému stylu vyjadřování. Ačkoliv se nejedná o detektivku, ani fantasku, paní autorka si dokázala bez potíží udržet mou plnou pozornost – velmi napjatou pozornost :).

Povídka I. – Tak tohle jsem já

Hrdinkou první povídky je učitelka Kristýna, rozvedená matka malého Tomáška, které zemřela maminka v dětském věku a ona zůstala sama s tátou. Ačkoliv ten dělal, co mohl, přesto ztráta matky zanechala v Kristýně bolavé místo. Rozvod s manželem jí také nepřidal, z knihy jsem pochopila, že byl dost bouřlivý a proto je Kristýna šťastná, že konečně narazila na toho pravého – Jáchyma. Ten ji zahrnuje pozorností, dárky. Miluje ho. Je šťastná a dělá i nemožné proto, aby si vztah udržela. A protože jí Jáchym vyčítá nízké sebevědomí, začne chodit na terapii k psychologovi a tam se její křehký svět roztříští na tisíc kusů…

Ze začátku mi připadalo, že se v příběhu nic moc neděje. Kristýna si našla terapeuta, a absolvovala pravidelná sezení. Do toho jsme spolu objevovali její běžný život, vztah s tatínkem, ale především nám paní autorka rozkrývala příčiny Kristýniných „nespokojeností“ z poslední doby. Po pár kapitolách jsem jí fandila jako žádné hrdince před ní. Díky stylu psaní paní autorky jsem celý příběh prožívala doslova napnutá jako špagát, jakoby Kristýnina síť, která ji dusila, byla moje vlastní. Byla jsem neskutečně zvědavá, jak si hlavní postava poradí s příčinou problémů, kterou přijala, k mému překvapení, docela rychle. Docela mě trápilo pomyšlení na to, jak taky můžou věci dopadnout, protože Kristýna se mi opravdu dostala pod kůži a paní autorka jí opravdu nepřiřkla „lehkou síť“ s velkými oky, kterými by bylo možné snadno uniknout.

První povídku hodnotím kladně, ačkoliv téma bylo nepěkné, moc se mi líbila. Paní autorka si dala určitě práci se studiem psychologických záležitostí a na popisu chování postav to bylo poznat. Líbily se mi také části, které vyprávěl Kristýnin terapeut a kde popisoval svůj pohled na její problém. Zajímavé byly krátké odstavce na konci každé kapitoly, kde paní autorka v podstatě popsala průběh terapie a shrnula stav mysli pacienta, to, jak se pomalu vynořuje přímo v něm příčina jeho problémů a terapeut jen drží nastavené zrcadlo.

Protože první povídka se mi tak moc líbila, byla jsem zvědavá na druhou:

Povídka II. – Ještě jednou letět

Ve druhé povídce se dostáváme k tématu víry. Hlavní hrdinkou je tentokrát Karolína, šest let vdaná paní se třemi dětmi a čtvrtým na cestě, která není v manželství šťastná, co hůř, zdá se jí, že v manželství ztratila samu sebe. Vyrůstala v křesťanské rodině, kde matka byla naprosto poslušná svého manžela, rodila jedno dítě za druhým a nebyla šťastná. Karolína si uvědomovala, jak nešťastné její dětství bylo, a přísahala si, že nikdy nebude jako matka, jenže člověk míní…

Se svým problémem se rozhodne svěřit knězi, otci Ambrožovi. A protože on není knězem z její farnosti, píšou si maily. Příběh nám tedy vyprávějí maily, které si s knězem vyměňuje a také povídání jejího muže Standy – povídání ve společnosti křesťanských rodin.

Standa je z mého úhlu pohledu posedlý svojí vírou v Boha, kterou až přehání – poturčenec bývá horší turka - Standa vyrostl v ateistické rodině. Protože našel víru až později, projevuje se až přehnaně nábožensky a nutí do toho svoji ženu. Popravdě řečeno, Standa mi nebyl sympatický, v průběhu čtení spíš víc a víc odporný, až jsem ten jeho nesmyslný fanatismus nenáviděla a bylo mi neskutečně líto jeho ženy, protože on ji tím svým šťastným prozřením doslova týral. Přesto jsem nedokázala přilnout ke Karolíně tak, jako ke Kristýně, možná kvůli náboženskému pozadí celé věci.

Tato povídka mě, jako člověka, který nesnáší jakoukoliv náboženskou manipulaci a přesvědčování – obzvlášť na dětech, nesmírně vnitřně rozčilovala a udeřila tak přesně na tu správnou strunu, abych ji prostě musela přečíst na jeden zátah. Paní spisovatelka si s postavami Standy a Karolíny opravdu pohrála a dokázala vypíchnout z víry nejen to fanatické, ale i to dobré v postavě otce Ambrože. Otec Ambrož mi byl nesmírně příjemný a ráda jsem četla jeho maily Karolíně, krom víry totiž nepostrádal ani rozum a lidskost.

Jedna věta z Karolíniných mailů mi opravdu utkvěla: „Připadá mi, že je mnohem těžší bránit se takzvanému dobru než zlu.“ A to v podstatě shrnuje podstatu celé této povídky. Ono totiž cesta do pekel je často dlážděná nejlepšími úmysly a nejbližší člověk někdy nejhůře ubližuje, aniž by si to sám uvědomil. Pro Karolínu byla cesta za nalezením sebedůvěry opravdu trnitá. Druhá povídka byla velice silná a pro mě celkem emocionálně vyčerpávající.

Na konci kapitol zařadila paní autorka opět krátká shrnutí, tentokrát o tom, jaké to je, když ateista „najde Boha“ a na rovinu (dle mého názoru) se z něj stane fanatik.

Povídka III. – Kdyby byl jen můj

Po předchozí povídce jsem doufala, že poslední část knihy bude trochu oddechovější. A ono ne! Z hlavní hrdinky, zdravotní sestry Nadi se mi zvedl žaludek už po první kapitole, kdy nás přivítá ve své práci v call centru. Neštítila se manipulovat, citově vydírat a klamat lidi jen proto, aby si vydělala na plastiku prsou – aby si splnila svůj sen o dokonalosti. Byla bezcitná, bezohledná, často krutá k lidem, kteří na ní záviseli, a vychutnávala si tu moc nad nimi. Skoro jsem měla pocit, jakoby paní Dvořáková chtěla vytáhnout Mrs. Hide a postavit ji do protiváhy k předchozím spíš kladným hrdinkám.

Paní autorka zde dovedně použila nespisovný, místy hrubý styl řeči. Sem tam padlo i sprosté slovo a celkově styl, jakým Naďa vyprávěla, napomáhal tomu, abych k ní od počátku zaujala negativní postoj. Nevím, na kolik její životní postoj byl dán nízkým sebevědomím, výchovou nebo povoláním, či prostě povahou, která je každému daná, ale vidět do hlavy této ženské nic příjemného nebylo. Celou dobu jsem nechápala tu bezcitnost, hrubost a cynismus, s jakým se stavěla k práci sestry a musím uznat, že paní Dvořáková to popsala naprosto přesvědčivě. Koneckonců sama Naďa říká: „ Nejsem dokonalá. A já potřebuju bejt dokonalá. Protože jedině ten, kdo je dokonalej, má opravdovou moc“. Občas jsem měla záblesky soucitu, kdy hrdinka udělala něco dobrého nebo soucitného, ale v podstatě tím většinou sledovala jen vlastní prospěch. Chvíli mi jí bylo líto, když nastoupila na praxi na operační sály – nevěřila si, ale snažila se být dokonalou sestrou, nedělat chyby… ale ve skutečnosti jsem ji neměla ráda.

Pro tento typ „hrdinky“ zvolila paní autorka ideální povolání zdravotní sestry, kde se opravdu dalo využít její povahy. Celkově se mi tato povídka zdála nejdrsnější, protože tam kde bych čekala nějaké kladné věci, jsem našla pouze silný negativizmus a pohrdání v hlavě Nadi i přes to, že navenek se stavěla jako milá, hodná, pečující… a kdybych ji znala osobně, nejspíš bych jí to i žrala.

Celá povídka byla o lidském strachu, o moci, který tím nad člověkem lze získat. O kšeftování s důvěrou a o tom, že někteří se neštítí fakt ničeho, aby dosáhli svého. A je mi jedno, jaký měla hrdinka důvod, jestli za tím bylo opravdu nízké sebevědomí, pořád se dá z vlastních mindráků vyškrábat jinak, než přes záda druhých. A přes to, že byla krutá, byla tato povídka zároveň velice dobře napsaná – opět nešlo zůstat lhostejná, musela jsem zaujmout postoj a šlo to samo. Na konci jsem se snažila ze sebe vytáhnout pro Naďu nějaké pochopení a soucit a moc mi to nešlo. Ne, opravdu mi jí líto nebylo, ani na konci.

V závěru každé kapitoly byl opět krátký odstaveček, tentokrát ze zdravotnictví, o práci sester, etice a korupci. Zajímavé je, že sama paní spisovatelka je vystudovaná zdravotní sestra, takže v této povídce věděla velmi dobře, jak popsat prostředí okolo Nadi.

Shrnutí:

Jako největší klad celé knihy vidím to, jak dokázala paní Dvořáková vytvořit svoje postavy tak, že si k nim okamžitě utvoříte vztah, ať už pozitivní nebo ne. Nelze být neutrální nebo lhostejný. Zvolená témata povídek jsou prostě natolik citlivá, že k nim postoj zaujme každý – v tomto mi připomíná paní Monyovou. Článek je tentokrát delší, ale přišlo mi správné vyjádřit svůj názor ke každé povídce zvlášť, protože témata byla natolik závažná a zpracování tak dobré, že mi prosté shrnutí celé knihy jako názor na ni nestačilo.

Paní Dvořákovou obdivuji, že dokázala stvořit takové příběhy a postavy a obzvláště s tou poslední určitě nebylo příjemné trávit čas při jejím tvoření. Ať už vás hlavní hrdinky Kristýna, Karolína a Naďa přimějí k soucitu, vzteku nebo lítosti, emoce rozhodně při čtení přítomny budou :) a budou lítat nahoru a dolu. Paní autorka zde předložila formy nesebevědomí, které možná na první pohled vypadají jako úplně jiný problém, ale v každé z povídek lze toto ústřední téma nalézt. Bylo by určitě zajímavé si s ní o celé knize popovídat.

Tři příběhy o tom, jak nízké sebevědomí ovlivňuje náš život. Jste ohroženi jen do té míry, do jaké sami sobě nevěříte. Kde je nízké sebevědomí, stojí nablízku i manipulátor. A hledá, jak by vás využil ve svůj prospěch. Tři součas... více

Komentáře (0)