Socky na papíře

recenze

Latte bez mlíka (2023) / katy238

Fenomén vydávání knih z příspěvků členů různých skupin na sociálních sítích tu stojí pevně vedle knižního vydávání vlastních příspěvků na libovolné sociální síti. Někomu se to může zdát divné, ale s ohledem na množství vydávaných knih tohoto typu to zjevně stále slaví úspěch. Je pravda, ať na to má každý názor jakýkoliv, že když se začte, může to být docela sranda. A taky dobré promo pro stále existující stránku, ze které kniha vychází.

Velmi barevný titul Latte bez mlíka vychází právě ze stále existující stránky na sociální síti Instagram. Naleznete zde velké množství historek od lidí pracujících ve službách. S ohledem na název to začalo kdysi v kavárně, ale postupem času se přidával každý, kdo má s lidmi co do činění a může to bez následků napsat (což každý nemůže, děkujme za to). A nejen to. Přidávali se i udivení zákazníci po setkání s nekompetentní obsluhou a vše je zahaleno do barevného hávu absurdity. Pokud máte rádi tento druh zábavy, na Instagramu najdete velmi bohatý archiv historek.

A právě z nich vznikla zřejmě myšlenka ty nejpestřejší vytisknout do knihy a rozdistribuovat dále. Mezi těžšími knihami ráda sahám po různých souborech historek a vyprávění. Většinou tento reflex v sobě máme zakódovaný už od dob Silvestrů Vladimíra Menšíka (znám jen ze záznamu, zdravím nahoru, Mistře), který sypal svůj soubor příběhů stále dokola nebo z jiných pořadů s podobně nadanými umělci. Proto je přirozené dnes hledat jednodušeji různé vypravěče a glosátory na snadno dostupných sítích a třeba je i uzavírat na stránky knih. Technologicky je to zřejmě trochu krok zpět, protože Instagram má v mobilu s daty skoro každý a může si jej otevřít téměř kdekoliv s dostupností signálu, ale pokud se ocitne někde, kde to nejde, je tu kniha!

K titulu samotnému.

Po trochu rozpačitém úvodu se dostáváme do první kapitoly, na zeleně laděném pozadí bubliny s jednotlivými hláškami příspěvků. Jsou tvořeny přímou řečí a ilustrují zkrácenou formou různé situace se zákazníky, První část se týká objednávek nápojů, v další části knihy jsou výkřiky zase o objednávkách jídla a třetí část knihy se týká i všech přispěvatelů mimo gastronomii. Když v kapitole dočteme „hlášky“, dostáváme se už na delší příběhy, kdy vypravěč v drtivé většině v první osobě líčí své zkušenosti dle tématu kapitoly. Tady už je barevné pozadí lepší. Bílá klasika a sem tam nějaká ta ilustrace.

Kniha stojí a padá na tom, na čem stojí a padají všechny knihy tohoto typu. Autor není ani tak autor jako spíše uspořádavatel a i když samozřejmě toto také stojí dost úsilí, příspěvky hlavně vybíral a uspořádával, ale moc toho nenapsal. Proto mohou být příhody dost kolísavé kvality. Psal je tzv. sám život a někdy měl trochu slabší den. Kvalita je rozkročená od „to snad není pravda, OMG!“ po „a co jako, prober se“. Zpětně zhodnotit poměr kvalitních a spíše trapných příspěvků se příliš nedá, každý to navíc dle svého vkusu má jinak, za sebe mohu říct, že jsem se u knihy nasmála dost a těch nepříliš vtipných historek tam bylo vcelku málo.

Pokud se ještě zastavíme nad otázkou, proč takové knihy vůbec vycházejí, když si na zdrojovou stránku může každý zajít, není zde jednoduchá odpověď. Já Instagram mám, ale zapomínám na něj chodit, platforma mi nesedí a nebaví mě. I když se tam dají najít velmi zábavné věci, chodím tam nerada. Jiní jej třeba nemají vůbec (i takoví jsou mezi námi), ale různé historky je baví. Sice se nejedná zrovna o skupinu, která strhne trh s podobnými knihami, ale cesta k tomuto typu zábavy to je. Po přečtení dejte tuto knihu někomu z rodiny, kdo nemá Instagram, ať se taky pobaví.

Hodnotit knihu samotnou lze v několika úrovních. O kvalitě příspěvků je napsáno výše, je spíše lepší. Výběr nebyl špatný. Grafika je otřesná. Pokud bude knihou rychleji listovat epileptik, asi jej to srazí k zemi. Zelená bublinová grafika první poloviny každé kapitoly trochu táhne oči, než si na to člověk vznikne stejně jako na cik cak provedení bublin světlého pozadí a tmavého písma a naopak. Obrázky vesměs ze Shutterstocku jsou trochu výletem do minulosti. Pokud měla kniha připomínat veselou instagramovou stránku, podařilo se. Ale ne každý to prostředí má rád a může jej to na první dobrou odradit. Dále zařazení „oceňujících příspěvků“ (važte si lidí ve službách!, u nás na psychiatrii jsou lidé vlastně normální!) je další rozpak knihy. Když už si takovou knihu koupím, očekávám, že budu číst o blbcích a absurdních situacích. Poplácávání po zádech čtenář číst nepotřebuje a výkřiky hrůzy si zajistí sám.

Instagramová stránka Latte bez mlíka je úspěšným počinem vzniklým z dobrého nápadu, jaký díky svým tvůrcům a správcům přežil a narostl, což v době dravé konkurence a monetizace obsahu není samozřejmostí. Za to si zaslouží uznání, stejně jako jiné počiny v podobném duchu (reklamu nedělám, ale kdo ví, ten ví). Její převod na stránky knihy je už ale něco jiného. Co funguje na „instáči“ nemusí fungovat na papíře. Co je v „onlajnu“ super, v knize budí rozpaky.

Kniha je však stejně jako původní nápad myšlena jako oddechové čtení a pokud se přenesete přes papouškovský vizuální zážitek, můžete si takto přivodit dvě až tři odpoledne zábavy nebo několik úsměvných cest MHD a není to ztracený čas. Některé příhody jsou opravdu bomba a chtěla bych ty situace jako svědek zažít. Jinak se ovšem jedná o další vytištěný obsah ze sociálních sítí a je na každém, zda takovému druhu literatury dá šanci nebo se bude raději držet klasičtějšího obsahu.

Za mě to není špatné zkusit, je to taková moje další kniha v řadě. Ale pořád ve mně budí spíše otazníky nad důvodem, proč takové knihy vůbec vznikají a zda to není příliš drahé promo ke stále existující stránce na Instagramu.

Psal se rok 2018, byl prosinec. Na bar přišla paní a zcela vážně si objednala latte bez mlíka s sebou. Tehdy jsme u baru byli tři a všichni jsme otevřeli pusy dokořán. Ale náš zákazník, náš pán. A takhle vznikl úspěšný instagramov... více

Komentáře (0)