Už dlouho jsem se tolik nenasmála. V knize se rozhodně najde generace narozená v 80. letech, protože vše, co Dolly popisuje, se stalo i nám! My jsme ti, co přetáčeli „kazety“ tužkou a lepili přetrženou magnetofonovou pásku v ní páskou lepící. Jsme to my, kteří za největší machrovinu považovali vlastnictví Nokie 3310 a jsme to opět my, kteří byli u prvních krůčků objevování virtuálního světa a zavádění internetu do běžných domácností.
„Zvuk mého dospívání definuje zvuk vytáčeného připojení k internetu. I teď si ho vybavím tón po tónu. Aby mi ty nesnesitelně dlouhé okamžiky ubíhaly rychleji, tancovala jsem za zvuků vytáčení po pokoji naučenou choreografii. Tohle byl soundtrack mého života.“ Zcela se v tomto výroku vidím.
Jak to však bývá, jedná éra končí a další zase začíná…
Dolly je nesmírně roztěkaná, do všeho se vrhá po hlavě, nic neplánuje a všechno nechává na poslední chvíli. Nebrání se ani pestrému sexuálnímu životu, holduje „pařbám“ a nebrání se ani většímu množství alkoholu.
Není to však jen kniha o „vzpomínání“ na dobu minulou, je to kniha o hledání sama sebe. Dolly řeší problémy se svým vzhledem, se svou vizáží. Přiznejme si, kdo v pubertě neřešil pupínky, účes a kila navíc? Každá dívka na sobě hledá jen a jen chyby. A to krásné přehlíží.
„Čím dokonaleji jsem se snažila vypadat, tím víc nedokonalostí jsem si všímala.“
Věnuje se vztahům s rodiči, milenci, ale hlavně se celá kniha točí okolo opravdových kamarádů na život a na smrt. Tato přátelství měla úplně jinou dimenzi a význam, než je tomu dnes. V tomto příběhu je nejlepší kamarádkou Dolly její naprostý opak, jemná Farly. Dospívání se jako nic přehouplo v dospělost. A právě v té chvíli jejich kamarádství dostane na frak. Farly si našla přítele a chystá se vdávat. Dolly se cítí zhrzena, podvedena. Ustát tuto situaci chce opravdu dospět. A jedinou osobou, která se chová „dětinsky“ je právě Dolly.
„Taková ta závist, že vaše kamarádka má skvělého chlapa, který by ji na rukou nosil a vlastně vám ji postupně odloudil.“
A co teprve, když skončí školní léta a my musíme okusit ten pravý nefalšovaný dospělácký život – chodit s železnou pravidelností do práce, vydělávat peníze a být KONEČNĚ odpovědni za své činy? Mnozí tento přechod nezvládnou a, jak známe z amerických filmů, dochází na terapie k terapeutovi. To je dnes strašně moderní.
Když se však nad celým jejím vyprávěním zamyslíme, přijdeme na to, že jde nakonec o docela smutný příběh, protože smůlu na chlapy má Dolly do dnešních dnů. Neví, co je to dlouhodobě někoho milovat nebo být někým dlouhodobě milována. Nevěří, že v současné uspěchané době ještě existují romantičtí muži. No nevím, kde se holka toulá, já jich znám celkem dost.
A ještě jedna věc mě rozčilovala! O třicítce hovoří jako o konci života. Probůh, vždyť to teprve začíná ten pravý dospělácký život, o kterém celou svou pubertu snila!
Román je autobiografickým počinem autorky, jde o její vlastní vzpomínky. K sepsání použila pořádnou dávku humoru, satiry, ale i něhy. Věřím, že v mnohých z jejich zážitků se najde nejeden čtenář. To nejdůležitější, co se nám snaží tímto dílem sdělit, je najít sebe sama a naučit se být sám se sebou šťastný a spokojený.
Rada nakonec: Nemusíme se upínat jen na partnerskou lásku. Vždyť láska má tolik podob. Třeba ta rodinná a kamarádská většinou zůstává věrná a věčná…
Vše, co vím o lásce
Dolly Alderton
Pokud jde o slasti a strasti doby, kdy se člověk stává opravdu dospělým, novinářka a bývalá autorka sloupku o randění v Sunday Times Dolly Alderton viděla a vyzkoušela všechno. Ve svých memoárech živě vypráví o tom, jak se zamilov... více
