Talentovaná autorka v osidlech stereotypu

Deník Mladá fronta vydává jednou týdně přílohu s názvem Ona Dnes, s podtitulem Čtení o ženách, jaké opravdu jsou. Mám ovšem za to, že lépe by bylo změnit ten slogan na „Čtení o ženách, jaké nejsou“ či alespoň upozornit na fakt, že magazín preferuje jen a pouze jistý „druh“ žen, resp. že ostatní ženy, nesplňující nastavená kritéria, se na jeho stránkách neobjevují. A jaképak že ty požadavky na zveřejněníhodné ženy konkrétně jsou? Zalistujte si libovolným číslem a hned budete v obraze.
Proč to ale píšu, když chci recenzovat románový debut Lucie Faulerové? Inu, protože si vydavatel posloužil v anotaci ke knize podobnou frází, když ji představuje čtenářům jako „nesentimentální a drásavou výpověď o dnešní mladé ženě“. Opět se tu tedy setkáváme s výše zmíněným klišé, kdy se určitá (a dodejme, že veskrze marginální) část krásnější poloviny lidstva vydává za jeho jediného reprezentanta a o tomto zkratovitém pohledu na ženu (ženy) se již více nediskutuje, ale je přijímán jako nezpochybnitelný axiom.
Možná, že vzato samo o sobě by toto stereotypní vnímání zástupkyň něžného pohlaví nezasluhovalo nějaké větší pozornosti, ovšem celá věc se zásadně mění, když se konsekvence takového trendu začnou takříkajíc z oblasti teorie převádět do praxe. Politováníhodné důsledky na těchto premisách založeného sociálního inženýrství pak vidíme všude kolem, gender ideologií počínaje a ženskými kvótami v politice, finančním zvýhodňováním tzv. singles před klasickými rodinami a zájmem státu na co nejrychlejším návratu žen do pracovního procesu po mateřské „dovolené“ konče. Komické (či spíše tragikomické) je, že tato tendence se odráží i v oblasti umění a kultury, literaturu nevyjímaje.
Před časem vyvolal obrovský čtenářský zájem román Anny Bolavé Do tmy. Jistě, v první řadě to bylo mimořádně kvalitním zpracováním neobvyklého tématu, ovšem svůj podíl na všeobecné fascinaci tímto dílem měla určitě i hlavní postava. Samotářská, trochu podivínská sběračka bylin asi není jednou z oněch médii vyfabulovaných „žen, jaké jsou“, to ji ovšem nejenže nedělá méně živoucí a autentickou, ale právě naopak – čtenáři instinktivně vycítili, že právě tato „bláznivá ženská“ má v sobě víc ženskosti než všechny ty umělohmotné hrdinky z Bábovek, Macech a Sítí, řešící jako přes kopírák ty samé hrozně trýznivé existenciální problémy typu co na sebe či koho pod sebe.
Není sebemenšího sporu o tom, že Lucie Faulerová píše o několik „ženských délek“ lépe než Hůlová, Nesvadbová, Kocábová, Třeštíková a podobné „spisovatelky“, jejichž „bestsellery“ vévodí výlohám knihkupectví a za chvalozpěvů marketingových stratégů se celkem úspěšně prodávají. Na jejím románovém debutu je jasně vidět, že Faulerová takto psát nechce, že její nazírání na literární tvorbu je mnohem opravdovější a hlubší, autorka Lapačů prachu se ze všech sil snaží být poctivá k sobě i čtenářům a s až pedantickou pečlivostí se vyhýbá všemu, co by mohlo zavánět banalitou a prvoplánovitostí. Bohužel ani ona se nedokázala vymanit – a v této souvislosti neváhám použít výraz tvůrčí tragédie – z tenat sice nevysloveného, ale všudypřítomně pociťovaného požadavku na unifikaci ženských postav v současné literatuře, i ona se stala další (kolikátou už?) obětí pro spisovatelskou tvorbu smrtícího tíhnutí ke zglajchšaltování složité ženské duše na jeden (a jediný!) určitý typ. Což je škoda o to větší, že Faulerová se právě tomuto zploštění svých hrdinek na pouhé společenskými tlaky (navíc takřka vždy pouze domnělými) determinované ubožačky brání, ovšem základní směr, který ke své škodě přijala za svůj, ji neomylně strhuje do proudu stereotypů a stokrát obehraných, rádoby duchaplných scén, ve skutečnosti však žalostně plytkých a povrchních.
Když se na celou věc podíváme trochu z nadhledu, pak s jistým překvapením zjišťujeme, že se jedná o stejný druh literatury, kterému se dříve říkalo socialistický realismus, pouze s opačnými znaménky. Zatímco tenkrát se psávalo tak, že hlavní hrdina s ukázkově kladným vztahem k socialistickému zřízení vedl vyčerpávající názorové střety s méně uvědomělými spoluobčany, načež je posléze přesvědčil o své pravdě a příběh tak mohl šťastně skončit, dnešní „kapitalistický realismus“ v literatuře požaduje, aby v centru dění stála vnitřně rozervaná bytost (nejlépe oběť traumat z dětství, školní či pracovní šikany, drogové závislosti, mužské nadřazenosti apod.), která se tak či onak pere se životem, aby to nakonec celé vyznělo tak nějak do ztracena a mohla být postavena na pranýř zlá společnost, nesoucí primární vinu na neštěstí lidského jedince, kterého semlela svým nelítostným soukolím nezájmu a byrokracie.
Jestliže se podíváme na Annu z Lapačů prachu, pak přes krycí nátěr vcelku umného psychologizování viditelně prosvítá v úvodu zmiňovaný klišoidní obraz „ženy dnešní doby“, neustále a takřka obsedantně řešící své pseudoproblémy. Anna na sobě pociťuje všemožné vnější tlaky a instinktivně se jim vzpírá, když se však na to, co ji konkrétně „vytáčí“, podíváme trochu zblízka, hned zjistíme, že tak trochu zaspala dobu. Opravdu dnes společnost vyvíjí na ženy tlak v tom smyslu, aby se vdaly, měly děti a pečovaly o rodinný krb? Není tomu ve skutečnosti přesně naopak? Nejsou ženy (a to dokonce nikoli ze strany společnosti, ale přímo státu) nasměrovávány k tomu, aby se nevdávaly, neměly děti a když už, tak je co nejdříve odložily do jeslí a šly se „realizovat“? Anna se urputně vlamuje do dveří, které jsou dávno otevřené a z nouze neochoty dát svému životu nějaký smysl dělá ctnost nad přízemní starosti obyčejných lidí povznesené rebelky.
Je dávno známou skutečností, že averze vůči většinové společnosti, snaha o nekonvenčnost a vůbec všechny druhy revolty se zákonitě změní pouze na jiný druh konformity. Tak „svobodní“ a „nezávislí“ mladí lidé, beznadějně stejní ve způsobu oblékání, názorech i postojích k životu, jsou přesvědčeni, že bojují proti zkostnatělé generaci svých rodičů. A v těchto osidlech končí i literární Anna Lucie Faulerové, snad jen s tím rozdílem, že její pseudotraumata jsou pro větší efekt hypertrofována takřka ad absurdum. V reálném světě by se nejspíš léčila s psychiatrickou diagnózou, v tom literárním ji autorka nechává plahočit se bez pomoci od jednoho pádu k druhému...
Lapači prachu byli literární kritikou přijati s obdivem, ba nadšením. Je smutné, když ti, kdo by měli začínajícímu autorovi podat pomocnou ruku, mu mažou med kolem pusy a utvrzují ho v přesvědčení, že všechno je v nejlepším pořádku a jen tak dál. Snad si Lucie Faulerová, jejíž velké literární nadání je evidentní, udrží od těchto lichotníků odstup, neusne na vavřínech pochybné popularity a bude na sobě tvrdě pracovat.

Románový debut Lucie Faulerové je nesentimentální a drásavá prozaická výpověď o dnešní mladé ženě – o jejím „ne vztahu“ k dětem a k mateřství, jež je únikem ze samoty a dosažením doživotní moci ovládat někoho druhého. Jsme svědky ... více

Komentáře (0)