To byl Arnošt Lustig

recenze

Nahlédněme do dojemné, nesmírně silné a charismatické knihy. Arnošt Lustig byl člověk s jedinečným, nelehkým osudem a s ještě vzácnější povahou, která mu umožnila všechny jeho životní zkušenosti, niterné prožitky a přátelské vazby předat do svých děl, i do života, o kterém se dá říci, že byl prožit s plným vědomím. František Cinger dostal ten vzácný i náročný úkol o svém příteli Arnoštu Lustigovi napsat knihu:

Moje povaha hledá duši v kráse a dobru a krásu v umění. Miluji divadlo, literaturu a písně, mám rád herce. Jeden čas jsem měl v rádiu na starost zábavné pořady. Platil jsem hercům nejvyšší honoráře. Můj herecký přítel Otomar Kobelář se ptal: „Arnošte, jsi tak hodnej, nebo tak blbej?“ Nedokáži odpovědět dodnes. Snad je to kombinace obojího.

Tohle je člověk, o kterém máte psát, tohle je člověk, se kterým vás pojilo mnohaleté přátelství. O něm kniha je.
A také o obrazu různých epoch, politických i životních, ve kterých prožíval svůj život, o úhlech pohledu na válku, holocaust z takové blízkosti, že vám naskočí husí kůže. O odvaze žít i o dnešní době, která je o menší trpělivosti si ji vůbec užít. Máme všechno a nemáme na to čas, nemáme tedy nic. Více majetku, méně hodnost. Mizí morálka, nevidíme si ani na dno své duše, byla jedna z myšlenek na konci devadesátých let. Podíváme se také na to, jak nelehce se musel prodírat svým životem v Americe, jak vnímal čas a svůj život u svého psacího stroje ve Washingtonu. Jak vzpomínal na poválečná léta a neustále se vracel ke svým zkušenostem dopisovatele z izraelsko arabské války.
To všechno dnes získává nové rozměry, je o to zajímavější ve světle dnešního světa…

Kniha má nádherné pasáže plné informací, je dokumentem o životě nejen Arnošta Lustiga, ale také Františeka Cingera, ale také obsahuje umění malých sdělení, malých větiček, ze kterých zavoní slunce, jídlo, cukr, atmosféra emocí, citů, prožitku – a které, byť jsou tak nevýznamné možná v celku celé knihy, tolik se zaryjí do paměti…
„Pamatuji si na radost, když v Haifě v roce 1948 zakotvila loď s cukrem z Marseille. Ještě týž den se prodával v prázdných hokynářstvích cukr. Na tu loď a cukr jsem si vzpomněl na nádherném společném obědě v arabské restauraci Fontana di Maria v Nazaretu,“ vyprávěl mi po návratu z Izraele v novém tisíciletí.“
Úplně tu scénu vidím před očima. A cítím.
Ostatně není to tak těžké, v představách poletujících ve fantazii čtenáře nás podporuje i množství černobílých fotografií. Ach to jsem ráda, že nejsou barevné, že neruší smysly a nechávají spočinout v klidném čtivu a vlastním opojení, hlubokou moudrostí, krutostí i lidskostí světa, ve kterém žijeme. Znovu se mi pak vrací vzpomínky ke slovům Arnošta Lustiga, jak překračujeme hranici, kdy je „něčeho moc“… a přitom nám stačí tak málo k plnému prožitku.
A jsem moc ráda, že tato kniha je černobílá, jemná, nevtíravá – a to nejsilnější si odnesete z prostých slov jeho talentovaného přítele. Krásná vzpomínka, krásná čest úžasnému člověku.

Tato kniha je hold spisovateli světového jména i významu napsaná jeho přítelem a dlouholetým spolupracovníkem. Po Lustigově návratu z amerického exilu s ním během dvaceti let strávil mnoho společných dnů a nocí, včetně besed nebo ... více

Komentáře (0)