Tulák

recenze

Tulák (2016) / Nikolaoss

Na tuhle zástupkyni stáje Host jsem se těšila od té doby, co jsem ji vyčenichala v jejich edičáku. To, že má krásnou a lákavou obálku, už není v případě Hostu potřeba zmiňovat, protože u nich už se podobná kvalita stává standardem. Neméně lákavá je také anotace, která mi připomínala knihu Drsný spasitel. Byla jsem tudíž zvědavá, jak si s podobným nápadem poradí jiný autor.

Hned na začátku knihy vrhne pan autor svého čtenáře do děje bez zbytečných průtahů. Ocitáme se ve Zkažené zemi – zemi, kterou dírou v zemi (Trhlinou) zaplavili démoni, pečlivě se v ní zahnízdili a zotročili původní obyvatelstvo. Této části světa vládnou dva nejmocnější démoni Uchvatitel a Necivila, každý si uchrtil svoji část území a používá obyvatelstvo jiným (démonicky nechutným) způsobem. Daleko na severu pod ochranou zdi leží území, na kterém dosud žijí lidé (a zvířata), kteří nejsou zasaženi démonickou podstatou, nejsou Zkažení – nejsou zotročení. Žijí si tu celkem v bezpečí v Zářícím městě pod ochranou Sedmy a Andělských rytířů. A do této nezkažené země se snaží dojít hlavní hrdina knihy – Tulák.

Tulák je němý člověk. Unavený, na první pohled bezmocný, putující Zkaženou zemí směrem na sever k Zářícímu městu. S sebou si, pod ušpiněným pláštěm nese malé dítě – holčičku. Jde pořád dál a snaží se přežít ve světě, kde je všeho málo. Málo jídla, málo důvěry mezi lidmi, málo poctivosti, lásky a bezpečí. Všude je jen hlad, strach, násilí a démoničtí tvorové. Každý se snaží přežít na úkor kohokoliv. Od začátku vzbuzuje postava Tuláka hodně otázek, protože o něm nevíme skoro nic. Kdo je on, co je zač to děcko? Proč nemluví a jak se to stalo? Víme jen, že je němý a jde… s hordou démonů v patách.

Setkáváme se s ním poprvé osm let po dobití světa démony. Toto časové údobí v minulosti nám pan autor přiblíží v několika vsuvkách v současném ději, které vypráví o tom, jak to bylo, když démoni vylezli z Trhliny. Jak porazili armádu, která se jim postavila, rozdělili si moc a vliv a začali obsazovat svět.

Ze začátku se mi kniha četla celkem obtížně, ale ne proto, že by mě příběh nebavil. Spíš z důvodu neorientace se v novém světě, postavách a událostech. Jak toto pan autor postupně vysvětluje, začínaly mi být jasné souvislosti mezi démony, jejich služebníky a jinými zkaženými i nezkaženými postavami. Po chvilce mě fantazie pana autora začala opravdu bavit. To co si vymyslel – způsob existence démonů, jejich komunikace, jména – to bylo prostě úžasné! Nepamatuji si, že by mě tak zaujal svět démonů od dob Asfaltu. Pan autor se v textu zabýval i neuvěřitelnými detaily, což by mě možná jindy nudilo, ale tady to bylo tak šikovně zapracováno do děje, že mě ani na vteřinu nenapadlo, že by to mělo být v ději navíc, i když to nebylo v tu chvíli pro děj důležité. Přistihla jsem se i u toho, že se zájmem čtu odstavec, kde šlo jen o to, že dítě kope Tuláka do žeber a dožaduje se pozornosti. O nic víc, jen o tu bezeslovnou komunikaci, ve které je vyjádřeno vše podstatné pro danou chvíli. Pokud pan autor prohlásí, že je Tulák unavený, je to znát nejen díky tomuto prohlášení, ale „cítit“ z celého textu, celá postava je prodchnutá tou únavou a i kdyby to nebylo řečeno, poznáte to – prostě celá práce s textem a styl popisu mi absolutně seděl.

Na první čtení byl Zkažený svět nesympatický a bezútěšný. Tak trochu na mě padala deprese, pan autor toto tak dobře vtělil do slov a stylu psaní, že jsem se dokázala opravdu cítit jako postavy v knize a Zkažený svět vysával energii i ze mě. S postavou Tuláka, jeho dítěte a společníků na jeho putování, se kterými se byť jen na pár odstavců jejich cesty protnou, se ale atmosféra postupně rozsvěcela a čtení bylo víc a víc příjemnou záležitostí. Bylo tam přítomné takové to světýlko na konci tunelu a rozsvěcelo se hlavně v lidech. Za tuto obratnou psychologickou manipulaci se čtenářem (tedy se mnou:)) si pan Newman zaslouží pochvalu. Mám ráda, když je mi dopřáno se do příběhu tímto způsobem ponořit. Krom více či méně (nebo vůbec) lidských postav nabídne kniha i jednu zvířecí. Je to koza. A je to osobnost! Miluju kozu. To zvíře mělo úžasné výstupy a bylo takovým úsměvným a rozveselujícím prvkem. Zatímco malé dítě mohlo být chápáno (snad) jako symbol naděje a lásky, kterou si Tulák nesl s sebou, byla koza jednoznačně zdrojem těžkostí i pobavení.

Kniha není žádná akční bitkařina spíš se mi zdálo, jako bych četla nějaký historický román. Nejde zde primárně o pobavení a zběsilý sled událostí. Děj plyne spíš v pomalém a poklidném tempu a dovolí tak nahlédnout pod povrch věcí. Prozkoumat myšlenky postav do hloubky a hledat za vším nějaký vyšší smysl, nějakou myšlenku, symboliku... a ona jde najít. Místy se skoro zdá, že se snad nic moc neděje, ale ono se děje, jen prostě v detailech a je nutné si to v textu tak trochu najít pod povrchem. Pokud toto nemáte při čtení rádi, kniha pravděpodobně nebude úplně to pravé pro vás. Mě pan autor svým stylem vyprávění velmi zaujal a po té, co jsem se zorientovala v jeho světě, se mi kniha četla opravdu velmi dobře. Přesto si nemyslím, že je kniha úplně odpočinkovou záležitostí, vyžaduje totiž přeci jen trochu soustředění na text a není jedno, když čtení moc nevnímáte. Většinou totiž přijdete o nějaké důležité sdělení. Patří ale rozhodně k románům, které by bylo škoda si nechat ujít, pokud jste milovníkem fantasek a chcete od knihy víc než jen akci a událostmi zmítaného a týraného hrdinu. Doufám, že budou další pokračování, snad by prý nějaké mělo být. Konec by něco takového naznačoval a hlavně by byla škoda opustit tak dobře vymyšlený svět.

Můj spokojený potlesk patří také překladateli, protože odvedl opravdu veliký kus práce. Neznám anglický originál, ale překlad na mě zapůsobil velice dobře. Nepochybuji o tom, že pan překladatel přispěl měrou vrchovatou ke kvalitě textu

Strhující debut plný úplatných a zkažených rytířů a ztroskotaných létajících lodí. A v centru děje stojí tajemná postava osamoceného tuláka. Svět je zničený, slunce se rozpadlo na dva kusy. Z trhliny se vyvalila démonická stvoře... více

Komentáře (0)