Ukončete výstup a nástup, Vlak naděje je připraven k odjezdu

recenze

Vlak naděje (2015) / Thanyss

Ať zvedne ruku ten, kdo někdy neměl vztek na své rodiče. Ten, kdo jim nikdy nic nevyčetl nebo nezazlíval. Ten, kterého nikdy ani malinko nezklamali nebo nerozbrečeli. Přestože rodinné vztahy nejsou vždy idylické, většina z vás však může říci alespoň to jediné: Mám rodiče. A poté jsou tu ti, kteří, ať už z jakýchkoli příčin, ve svém životě matku a otce postrádají.

Modernímu systému adopcí a pěstounské péče můžeme vyčítat ledacos, faktem ovšem je, že ve většině případů se hledí na zájmy opuštěného dítěte. Málokdo ovšem ví, jak probíhalo takové osvojování například na přelomu 19. a 20. století. Tak schválně, kdo jste kdy slyšel o „vlacích naděje“?

Bylo nebylo, za velkým Atlantickým oceánem, ve velké zemi zvané Spojené státy Americké, vzniklo uskupení lidí dobré vůle, jež se snažilo najít příbytky opuštěným a osiřelým dětem. Říkali si Pomoc dětem a v rámci své činnosti vypravovali i zvláštní vlakové spoje. Zvláštní v tom, že pasažéry těchto vlaků byly právě ony děti bez rodin. Vlak naděje je odvezl z New Yorku do okolních států Unie, kde si je rozebíraly rodiny rovnou na nádraží.

Tyhle cesty byly vše, jen ne kouzelným putováním do milující náruče nových rodičů. Děti byly nahnány na dobře viditelné místo, vystaveny jako dobytek a okukovány dospělými zájemci. Pokud přihlížejícího zaujal některý vystavený kus, stačilo podepsat papíry a odvést si nově nabytého člena pěstounské péče do svého domova. Jako první byly rozebrány děti v kojeneckém věku a statní a silní chlapci. Ti zbývající, o něž nikdo neprojevil zájem, nastoupili znovu do vlaku a pokračovali do další stanice…

Vlak naděje je silně emotivní kniha, která sleduje osudy dětí, končících u pěstounů a porovnává současnost s minulostí. Díky jedenadevadesátileté Vivian a sedmnáctileté Molly tak můžete nahlédnout do problematiky náhradních rodin a adopcí. Autorka si nebere servítky a nebohou Vivian, která pochází z Irska a původně nosila jméno Niamh, než jí ho pěstouni změnili, nechává projít doslova peklem. Nejdříve si ji manželský pár vezme jako neplacenou pracovní sílu do své krejčovské dílny, kde je nucena spát na chodbě, používat záchod mimo dům a dřít jako služka. Poté se jí ujme chudá rodina a doufá, že se desetiletá slečna bude starat o hejno nezvladatelných a špinavých dětí. Spí na špinavé matraci v ledovém domě, v němž není ani elektřina, ani voda. Vskutku krásné dětství. Žádná milující náruč, každý pěstoun jen přemýšlí, jak by malou Niamh využil.

Jeden by si řekl, že v dnešní době už se nic podobného dít nemůže. Inu, o tom vám poví své právě Molly, která vystřídala už dobře šest pěstounských rodin. V čem je problém? V ní anebo v ostatních, případně je špatně nastavený celý systém?

Christina Baker Kline vypráví smyšlený příběh se smyšlenými postavami, ovšem založený na faktech a podobných příbězích, jež se skutečně odehrály. Ukazuje nám neveselý obraz dětství, v němž se pokazilo, co mohlo. Svět, kde ti nejzranitelnější hledají marně útěchu, lásku a bezpečí. Svět, který dětem zasazuje nezhojitelné rány a pak je s nimi nechá žít do konce jejich dní.

Tahle celkem úzká kniha přetéká depresí, osamělostí a voláním o pomoc. Apeluje na to lepší v nás a snaží se nám otevřít oči, abychom nebyli lhostejní a vážili si našeho života a hlavně dětství. Po dočtení má prostě člověk nutkání poděkovat svým rodičům za to, že tu pro něj byli a jsou. A když budete mít zase někdy chuť jim odseknout, vzpomeňte si na vlaky naděje, které před desítkami let vozily po Státech osamělé a vyděšené dětské duše, které neměly nikoho blízkého, u něhož by nalezly bezpečný přístav.

---„Ty, irská holko. Pojď sem.“ Hubená zamračená sestra v bílém čepci pokyne kostnatým prstem. Že jsem Irka, musela najít v papírech vyplněných panem Schatzmanem, když mě před několika týdny přivedl do Pomoci dětem, nebo to možná dělá můj přízvuk, který se mě drží jako klíště. „No teda,“ našpulí rty, když stojím před ní. „Zrzka.“
„Nešťastnice,“ povzdychne si plnoštíhlá žena vedle ní. „A ty pihy. Už tak je těžké ji v tomhle věku někam umístit.“
Ta vyzáblá si olízne prst a odhrne mi vlasy z obličeje. „Nechceme hned všechny vyplašit, že ne? Musíš je mít stažené. Když se budeš chovat slušně a zdvořile, třeba tě hned nezavrhnou.“---

V jednom z posledních vlaků naděje, které od poloviny devatenáctého století v Americe odvážely sirotky z přelidněného New Yorku k náhradním rodinám na Středozápadě, sedí i devítiletá Niamh. Píše se rok 1929 a Niamh, která přišla o... více

Komentáře (0)