Važme si toho, co máme..

recenze

Musím tě zradit (2022) / GirlWConst

Bukurešť. Rok 1989. Komunismus pevně držený v rukou diktátora. Vypínají elektřinu, není teplá voda, jídlo, které ani reálně není, je na příděl. Nevíte, kdo vás poslouchá, a proto raději mlčíte. Nejcennějším zbožím jsou americké cigarety, za které toho hodně vyměníte. Nehodíte se systému? Sbohem.
Z téhle knihy jsem roztřesená ještě teď. Četla jsem příběhy o komunismu v Československu, moje mamka mi často vyprávěla, co se tady dělo, ale komunismus v Rumunsku byl něco tak jiného, že se i SSSR divilo, co se tam děje. Chápu vysoké hodnocení této knihy, protože je napsaná čtivě a pravdivě. Autorka si totiž udělala obrovskou rešerši, než se vůbec pustila do psaní. Na konci knihy jsou také uvedené všechny zdroje a já už mám pár zakroužkovaných, že si je v budoucnu přečtu, abych věděla víc. Nikdy jsem nechápala, proč chtějí někteří lidé zpět komunismus a myslím, že by si zasloužili číst tuhle knihu a nejlépe na jeden zátah, možná by si to rozmysleli.
Vlastně ani nedokážu najít něco, co se mi nelíbilo. Tahle kniha byla geniální. Našly se tam i hezké chvilky, což mi ukazovalo lidskost v nelidském režimu. Ale ten strach hlavního hrdiny jsem cítila i za něj. Jsem vděčná, že žiju v době, v jaké žiji, ať už jsou teď věci dobré či špatné, snad nikdy nebudou takhle zlé. V paměti mi zůstala scéna, kde hlavní hrdina a jeho dívka ochutnávají Coca Colu jako něco, co nikdy nezkusili a popisují to jako ráj na nebi. Opravdu jsem si na to vzpomněla i v obchodě, když jsem procházela kolem regálu s daným nápojem. Já si klidně tu plechovku mohla dát do košíku a koupit si ji, co víc, měla jsem kolem sebe regály plné jídla a MOHLA jsem si je vzít.
Komunismus je hodně složité a bolavé téma, hodně proto, že stále žijí lidé, kteří v něm dlouhá léta přežívali. Jeho pád byl ale mnohem krvavější než u nás, mnoho lidí tam zemřelo a rozhodně se tomu nedá říkat „Sametová revoluce“ jako v našem případě. Když jsem četla část knihy věnovanou samotné revoluci, z těch popisů jsem měla pocit, že čtu knihu Hladové hry, nikoli knihu z doby komunismu.
Byl to hnus a jsem za Rumuny ráda, že jsou nyní svobodným státem a mají co jíst. Tyhle knihy mě vždy přimějí k tomu být vděčná za všechno, co mám.

Nikomu nevěř, nic neříkej. Strhující román od autorky bestselleru V šedých tónech. Rumunsko, 1989. Sedmnáctiletý Cristian Florescu sní o tom, že se stane spisovatelem, ale Rumuni nemají svobodu snít. Režim diktátora Nicolaea C... více

Komentáře (0)