Vysněnou smrt jsem objevila díky databázi, v seznamu právě vycházejících knih. Měla jsem za sebou několik knih finského podivna (obzvláště doporučuji antologii Za letních nocí se tu nespí lehce nebo Jádro Slunce Johanny Sinisalo) a vzápětí mne zaujalo superlativní hodnocení uživatelky ematurku, která se na literaturu tohoto typu zjevně specializuje. A tak jsem si tuto pomalu plynoucí, myšlenkami a emocemi nabitou a v dobrém slova smyslu podivnou knížku přečetla – a stal se z toho jeden ze zásadních čtenářských zážitků přelomu podzimu a zimy 2021.
Nedaleká budoucnost, která se od naší doby tolik neliší a plynule na ni navazuje – takže nikoho nepřekvapuje eskalace války o vodu ani výbuch katedrály Notre Dame. Nikoho nepřekvapuje pandemie nemoci zvané bludná staroba, která extrémně urychluje stárnutí a přivede nemocného během čtyř týdnů na hranici fyzického i duševního rozpadu. A hlavně nikoho nepřekvapuje, že vedle sebe existuje kryonická společnost Posterus, v níž zmrazují nebožtíky s příslibem jejich vzkříšení v lepších časech, a ústav Vysněná smrt, který lidem toužícím po smrti nabízí smrt gurmánskou, takříkajíc na míru („Vysněná smrt – protože vy za to stojíte!“).
V Posteru i ve Vysněné smrti pracuje anestezioložka Lucia, která nás světem adeptů smrti provází; šedovlasá a útlá, empatická, přemýšlející, tančící prostě tak rychle, jak dokáže. Čtenářům zprostředkovává důvody, které lidi vedou k přesvědčení, že jejich neexistence bude smysluplnější – nebo alespoň snesitelnější – než existence. Jejíma očima vnímáme popisovaný svět - a její pohled se stále mění. Je svět děsivé místo? Nebo místo stále se proměňující, těžko postižitelné? Nebo místo ne dokonalé, ale přesto snesitelné a zajímavé? Ta nejednoznačnost je fascinující a nutí vás číst stále dál a dál.
Seznamujeme se s Luciinými klienty – se zvukařem Tottim slyšícím hlasy, s pekařem Kassuem, toužícím po revoluci a usilujícím o ni jako člen sekty Stonožky, ředitelem Posteru Baskervillem, přesvědčeném o neměnnosti světa a se smyslem pro zkonzumování všeho, co se nabízí, slepým malířem Langem, duchy vnímajícím a smysl hledajícím Narou a dalšími. A záleží na tom, co od četby chceme a nač máme náladu – takže knížku můžeme číst jako sled bizarních anekdot (protože humor, byť něžný a sotva postřehnutelný, je nedílnou součástí vyprávění), jako esej o smyslu života a smrti (co krátká kapitola, to zpráva k úvaze o smyslu života a smrti) nebo jako svědectví o světě, v němž se nežije lehce, ale jenž snad má naději na přežití. V anotaci se mimo jiné píše, že je Vysněná smrt satira – což platí, pokud satira může být nejednoznačná a v podstatě laskavá. Protože nakonec se dočkáme i katarze – ať už ji vnímáme přes zjevení zimního čmeláka – nebo klienta Vysněné smrti, který přistoupí na to, že zkusí žít ještě rok – nebo bochník chleba s fortelem a láskou upečený a rozdělený mezi přátele…
Jsou knížky chutnající jako steak posypaný chilli a s bylinkovým máslem navíc nebo jako pizza s devíti přílohami – pochutnáte si, uspokojíte smysly, ale dočtete a celé tělo vám ztěžkne a mozek a emoce se vypnou.
Jsou knížky chutnající jako sněhová pusinka – rozplývá se na jazyku, a ať jich sníte, kolik chcete, zbude jen neurčitě sladká chuť na jazyku a pocit, že jste něco přečetli, ale už si nepamatujete, co ani proč – a vlastně ani o čem to vlastně bylo.
A pak je tu Vysněná smrt… Chutná jako chleba s máslem posypaným cukrem a s několika kuličkami pepře, který si dáváte u okna, s hudbou tiše znějící v podkresu. Užijete si každé sousto s chutí nenápadnou, přesto výraznou, s pohledem na zasněžené hory a za zvuků Vangelise. A když nebudete spěchat, Vysněná smrt vás odmění…
Srdce, i ty spát již máš,
ulehni!
Slastné chvíle prožíváš
ve snění.
Doufej v časy vlídnější,
spinkej, dokud neskončí
pachtění.
Vysněná smrt
Leena Krohn
Satirický román Vysněná smrt Leeny Krohnové patří k filozoficky nejambicióznějším počinům finsky psané prózy posledních desetiletí. Odehrává se v dystopickém světě, kde si člověk může zaplatit designovou smrt na míru, když ho omrz... více