Vysněná smrt
Leena Krohn
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/480987/bmid_vysnena-smrt-JWr-480987.jpg
4
45
45
Satirický román Vysněná smrt Leeny Krohnové patří k filozoficky nejambicióznějším počinům finsky psané prózy posledních desetiletí. Odehrává se v dystopickém světě, kde si člověk může zaplatit designovou smrt na míru, když ho omrzí žít, nebo naopak investovat do vidiny věčného života. Nespavostí trpící anestezioložka Lucia pracuje v ústavu jménem Vysněná smrt a současně v takzvané Mrazírně. První instituce nabízí zajištěným lidem „gurmánskou smrt“, kdežto klienti Mrazírny si nechávají zmrazit těla s vírou, že věda v budoucnu najde lék na nevyléčitelné nemoci i smrtelnost. Odtažitá lékařka se setkává s řadou zvláštních případů od problémových outsiderů a psychicky nemocných jedinců přes provinilce až po nešťastníky, které zkrátka zklamal svět. Všímá si také podivných událostí ve městě: plíživé pandemie náhlé staroby i zvláštního přírodního úkazu, kterému lidé říkají „zimní čmelák“. Magickorealistický text hledá odpověď na otázku, jak se vyrovnat s absurditou života i nenaplněnými sny, jak si uchovat zdravý nadhled ve světě přesyceném reklamou a nespravedlností a jak s grácií stárnout, ať už je vám pětadvacet, padesát nebo sto let. Kniha vychází s podporou FILI – Finnish Literature Exchange... celý text
Přidat komentář
Finské literatuře většinou nerozumím, nesedí mi, a proto ji cíleně nevyhledávám. Nějak ty jejich hromady podivných úvah, depresí a zoufalství na každé straně nemusím. Nedávno jsem však přečetla jednu knihu od finského autora a nebyla špatná, tak jsem polevila v ostražitosti a tady se mi to nevyplatilo.
Vysněná smrt je filozoficky laděný román, přičemž témat je tu na poměrně útlou knihu docela dost. Není tu výrazná dějová linka, naopak je zde hodně přemítání o vztahu mezi životem a smrtí, román je až příliš lyricky laděný.
Z celé knihy oceňuji jen jediné téma a to je vynikající kritika určitého současného umění. Tyto pasáže byly povedené. Ostatní hromady existenciálních úvah a etických otázek šly bohužel mimo mě, nedotklo se mě to, toto zpracování mně prostě nesedlo.
Tato kniha rozhodně není pro každého, naopak možná více než jiné knihy potřebuje svého cílového čtenáře, někoho, kdo tohle finské podivno dokáže ocenit.
Tohle bylo hodně podivné finské podivno. V hlavě mám spoustu námětů k přemýšlení a občas, když se rozhlédnu okolo sebe, mám pocit, že "svět se v p*del obracá". Podobně jako v téhle knize. Chjo.
Nejsem si jistá, jak knihu ohodnotit. Místy je tíživá, temná, snaží se ukazovat, jak se v dystopické společnosti pere vyspělejší společnost s tématy jako smrt, stárnutí, vůle k životu. Taky se dotýká mnoha kontroverzních témat - zmiňuje klimatické změny, eutanázii, psychiatricky nemocné, snahu šokovat skrze umění, perverzi, boj proti kapitalismu, gender… jednotlivé příběhy slouží k hlubšímu zamyšlení nad existenciálními tématy.
Spousta zajímavých nápadů, spousta až surrealisty detailně vykreslených scén se zvláštní snovou atmosférou (např. - SPOILER - rozpad Freudova koberce na drobný hmyz). Místy dost satirická obžaloba společnosti. Ale všechno to byly jen náznaky, skici, fragmenty myšlenek, které nedrží pohromadě.
Spíše série kratších vyprávění, které ze všech možných (i nemožných) úhlů pohledu zkoumají téma, kterému se povětšinou vyhýbáme, smrti. Některé mikro příběhy jsou zajímavé, jiné trochu banální, další spíše jen průměrné. Na toto téma se mi více líbil třeba Yalom a jeho Pohled do slunce. Nemohu však knize upřít zajímavou severskou atmosféru chladu, temnoty a jakéhosi odstupu. Zároveň ale onen chlad znesnadňuje cestu ke zdejším literárním hrdinům, kdy čtenář nemá moc šancí si k nim vybudovat nějaký hlubší vztah.
Lehce črtané obrysy těžkých morálních témat se o mě při čtení jenom mírně otřely a byly pryč. Snad že jich bylo příliš mnoho, než abych je na tak omezeném prostoru dokázala všechny dostatečně vstřebat, nebyl dojem při čtení nijak strhující. O to zajímavější je sledovat, jak pomalinku si po dočtení sedají a kolik se jich zatvrzele drží u hladiny a nedávají mi pokoj a dožadují se, abych o nich ještě - aspoň chvíli - přemýšlela. A to mám ráda.
Na první dobrou byla pro mě nejpůsobivější obžaloba stávajícího stavu umění, to jsem si úplně chrochtala blahem jak prase zabité v přímém přenosu na pódiu.
Ale všechny další motivy - postupný rozklad, trest společnosti posedlé mládím v podobě virového stáří, deformace vztahů, narušení přediva reality, jsou ve své nevýraznosti - a normálnosti - o to víc alarmující.
Tento typ knížek mám ráda, přesto mi tahle neseděla, nevím proč. Asi stylem psaní nebo nevhodnou dobou, kdy jsem jí četla.
Vždyt já chci jen žít jak žít se má a o nic víc.
Je to jen má touha šílená a té chci říct ...
... Leena Krohn na vlně Durmanu.V rauši rozšiřujícím obzory poněvadž žít se musí.
V mnoha svérázných zajímavých postav.Právě tak a o tom jak to chodí.
Na zubatou je ještě vždycky dost času (poslední co dělám,je nějakej Ferdinand,Sarajevo).
O hledání.Ten co je zdráv chce umřít.Kdo je nemocný umřít nechce.
Putování.Tunel je však daleko.Co je za ním ? Má smysl nad tím přemýšlet ? Ted je ted.
Jestli tam čeká stařeček s plnovousem,poslední soud ? Tak at si. Je smysl hledat v tom smysl.Lucia ví své.My tak pod jejím drobnohledem vidíme střípky kaleidoskopu různých osudů.Není to právě tak o smrti.Spíše o bytí.Možná stejně tak o právu na smrt.
Dystopie je spíše kulisou.Poetičnost tu vychází z nepříliš oblíbených témat.V historii mnoha národů spíše až nábožně uctívaných neodmyslitelnou součástí života ne tak upozadovaných jako v současnosti.Ve schonu a spěchu jakoby jsme si nechtěli tyto věci ani připustit.Strašák jménem válka se však nebojí.
Je to jenom náš život.Jsou chvíle kdy s ním zůstanete jenom sami.Pro někoho může vyvolávat dost nepříjemné pocity.
Emo a death metalistické pozy tu nemají co pohledávat.To snad ani ne.Spíše černota a špína Tima Burtona s trochou nadsázky.
Snově šmrncnuté sureálnem a spinkacími prožitky spisovatelky Krohnové.A právě proto.Pradědečkovy záznamy jsou skutečné.Ony existují.Existence ve spánkovém režimu s našimi sny nám mohou ledacos napovědět.
V každé kapitolce si můžete zadumat jak je libo.Zimní čmelák za oknem je důkaz.
O smutku i naději.Uspěchat tu věc přeci jenom může být ještě příliš brzy.A pro případ že na konci to zase až tak růžové asi nebude.Výhledově vždyt to znáte.
V nejhorším se dáme zmrazit :)
Modrému mráčku volnost závidím a to věc je zlá.
Studentu v sáčku lásku závidím a to věc je zlá.
Zdravím tímto Emu Stašovou (ematurku) za její velice citlivý překlad.Více takových podařených.Další Krohnové dílka tu žalostně chybí.
Jednoduše jsem vám chtěl s odstupem udělat radost.
Závidím vám.
A to smysl mááááá
Kdybych hodnotil hned po dočtení, asi by to bylo 5*, takhle s odstupem to nadšení trochu vyprchalo, ale pořád je to hodně dobré a určitě zkusím i Durman.
Vysněná smrt: protože vy za to stojíte!
Strašně jsem si zamilovala hlavní postavu, anesteziložku Luciu, která nemůže spát, ale ostatní k spánku ukládá, a to hned několika způsoby: jako anestezioložka v nemocnici, jako barmanka smrtelného koktejlu dayma a jako doktorka v Mrazírně. Aspekt smrti vnímá ve všech jejích podobách a sama vlastně neví, co si o tom kterém způsobu myslí. Po nocích listuje deníkem snů svého prapředka a přemýšlí. Zní to banálně, že?
Jenže je to propracovaná jednohubka, která se věnuje právu jedince moderní společnosti (a to jak právu na život, na smrt, tak na umělecké vyjádření), otázce viny a trestu, bolesti, nemoci, politice, rodině, umění, pandemii, lásce, etice...
Tipuju, že by si v ní každý našel to své, jen kdyby se lidi nebáli titulu, který se nebojí otevřeně říkat slovo smrt.
Kromě toho je ta knížkla ale nesmírně poetická, ten jazyk je jak třešňový kompot nebo babiččina bramborová kaše: důvěrně známý a sametově hebký. Už jen kvůli tomu byste si ji měli přečíst! PŘEČTĚTE SI TO!
A pak knihu okupují skvělé postavičky: Lucia, Nara-člověk, který touží být mechem, Umbra, Totti, který slyší hlasy (tak ten byl nejvíc srdcovka!), Kassu revolucionář.... PŘEČTĚTE SI TO!
Jsem moc ráda, že takovéhle knihy v Čechách vycházejí!
originální hlavní postava = anestezioložka trpící insomnií (ovšem škoda, že tento motiv není nijak zvlášť v textu rozvíjen)
mnoho motivů ponechává autorka na čtenářově interpretaci a domýšlení
lituju, že mi chybí hlubší znalost současné severské literatury a celkový kontext, abych rozpoznal skryté narážky, odkazy a souvislosti
v každém případě doporučuju Vysněnou smrt každému, kdo chce u knihy přemýšlet a třeba i upravit/doplnit své názory/poznatky nejen o umělé inteligenci či transhumanismu, ale vůbec o současné společnosti, ve vedlejších liniích vyprávění Krohnová otevírá i velmi náročné otázky, jako je třeba poslání moderního umění v souvislosti s násilím atd.
Není to jednoduché kniha ke čtení, protože nastavuje nemilosrdné zrcadlo naší společnosti a také proto, že otevírá řadu myšlenek, které dlouho doznívají v mysli nebo zvou k zastavení. Rozhodně ale stojí za přečtení, i opakované.
Vysněná smrt je vyberaná, hypnotická a fascinujúca podobne ako Durman. Nie je to letmé a módne čítanie ako napríklad Pasi Ilmari Jääskeläinen.
Leena Krohn je snový spisovateľ, s ktorým je možné ponoriť sa do mystických a záhadných hĺbok ukrytých pod fantómovou domnelou realitou bežného vnímania.
Vysněnou smrt jsem objevila díky databázi, v seznamu právě vycházejících knih. Měla jsem za sebou několik knih finského podivna (obzvláště doporučuji antologii Za letních nocí se tu nespí lehce nebo Jádro Slunce Johanny Sinisalo) a vzápětí mne zaujalo superlativní hodnocení uživatelky ematurku, která se na literaturu tohoto typu zjevně specializuje. A tak jsem si tuto pomalu plynoucí, myšlenkami a emocemi nabitou a v dobrém slova smyslu podivnou knížku přečetla – a stal se z toho jeden ze zásadních čtenářských zážitků přelomu podzimu a zimy 2021... Takže pokud hledáte knižní vánoční dárek pro člověka, se kterým rádi diskutujete o přečteném, tohle je ta pravá volba; budete mít o čem mluvit ještě v dubnu... Další informace v recenzi.
Vysněná smrt & Vysněná kniha
Když jsem tuhle knihu před lety ulovila v knihkupectví na jazykovém kurzu v Savonlinně, louskala jsem ji s obtížemi, protože se mi finsky ještě pletlo úplně všecko, ale naprosto mě pohltila navzdory pomalému čtení se slovníkem.
A pak jsem dlouhé roky snila o tom, že bych pro ni našla českého nakladatele. Už jsem ani nedoufala, protože se na to nikde moc netvářili, ale letos se to díky otevřené mysli nakladatelství Dokořán (pun intended) a pár grantům povedlo a Vysněná smrt fakt vyšla česky!!
U překladu jsem střídavě tajila dech nad hloubkou textu a erudicí autorky (Kant meets Sapfó meets Kalevala meets hinduismus meets finská ženská lyrika), několikrát mě dojala k slzám, ale i způsobila fyzickou nevolnost. Opravdu krásně si mě jako čtenáře povodila. Byla to nádherná, nádherná překladatelská práce a já hrozně moc doufám, že si kniha i v Česku najde své čtenáře.
Ač Vysněná smrt spadá do škatulky dystopie a odehrává se ve světě, kde si můžete zaplatit něco jako designovou smrt na míru, když už vás omrzí žít, není to vůbec o sebevraždách, ani to není emo, postapo nebo tak. Je to text o tom, jak se k sobě život a smrt vztahuje, jak se vyrovnat se smrtí, jak se vyrovnat se životem, jak žít, jak snít, jak zpracovávat vinu, jak stárnout, ať už je vám pětadvacet, padesát nebo osmdesát. S prvky magického realismu, finského podivna nebo jak tomu chcete říkat.
Ano, chápete správně, tohle byste si měli teď hned přidat na to-read list.
Román, po kterém mám rozporuplné pocity.
Sledujeme běžný život doktorky Lucie. Ta pracuje jako anestezioložka v běžné nemocnici a také v zařízeních Vysněná smrt a Posterus. V tom prvním se zaměřuje na lidi, kteří chtějí zemřít, jak již název vypovídá. Posterus se zabývá zamrazováním těl.
Lucia se tak setkává například s Tottim, zvukařem slyšícím hlasy nebo Kassuem, který se přidal k jakési revolucionářské skupině.
Ve světě se také rozšířila nová epidemie - nemoc tzv. bludné staroby. Ta způsobuje tuhnutí končetin, zpomalení metabolismu či řídnutí kostí. Luciina kolegyně věří, že choroba byla vytvořena záměrně.
Ve městě se šíří zvěsti o neznámém svítícím čmelákovi. Spekuluje se, zda je to špionážní tah anebo jen přírodní úkaz. Co to však reálně je, se v knize nedozvíme.
Také máme možnost nahlédnout do nitra Narovi, který je synovec Lucii a přemítá nad existenci duchů, nad hinduistickými přednáškami a v neposlední řadě nad tím, že by se chtěl stát spíše rostlinou.
Na knize se mi líbila obálka a dělení kapitol, jelikož měly ideální délku. Mnohokrát mi přišlo, že kapitoly byly spíše náhodné povídky než souvislý příběh. Upřímně kapitola ,,Nová bakchanálie" byla až nechutná.
Autorka v díle předkládá úvahy. O smrti. O životě. O existenci duchů. Kniha je chvílemi podivná, chvílemi sarkastická. Ovšem zda jsem si něco uvědomila anebo odnesla, to se asi říci nedá. I tak jsem ráda, že jsem měla možnost v knize listovat, věnovat jí čas a poznat finskou literární tvorbu.