Zachrání Magie havranů říši víl?

recenze

Magie havranů (2022) / Suzanne

Sedmnáctiletá Isobel je navzdory svému mládí nejlepší portrétistka tajemných a nebezpečných víl. Její život se ale obrátí vzhůru nohama, když namaluje portrét podzimního prince. V jeho obrazu ztvární lidskou emoci – strach – a tím ohrozí nejenom jeho postavení vládce podzimního dvora, ale navíc i jeho život. A v neposlední řada i život svůj…

Podzimní princ Havran totiž Isobel unese do vílí říše, kde ji hodlá postavit kvůli nepodařenému (nebo až moc věrnému) portrétu před soud, a tak si znovu upevnit postavení vládce. Jejich cesta se ale komplikuje, protože je pronásleduje nebezpečný Divoký hon, vílí říší se šíří hniloba a potulují se po ní bestie, princ jarního dvora kuje pikle a nad vším se vznáší hrozba krutého a nemilosrdného vládce říše víl, olšového krále. A aby toho nebylo málo, tak mezi Isobel a Havranem se rozvíjí něžný cit, jenže láska mezi vílou a smrtelníkem je tím nejhorším prohřeškem ze všech.

Margaret Rogerson píše lehce a čtivě. Umí vytvářet sympatické hrdinky s prořízlou pusou a tajemné a obávané muže, kteří ale ve skutečnosti tak chladní a nebezpeční vůbec nejsou. Jedná se sice o klišé, které ale skoro vždycky funguje a já ho mám ráda

V Magii havranů nechybí akce, nebezpečí, nějaký ten zvrat, trocha humoru založená především na rozdílech mezi lidmi a nesmrtelnými vílami a vcelku nenásilná romantika. Margaret Rogerson taky pojala říši víl poměrně tradičně, což mě potěšilo – jako jednu velkou iluzi, kdy při hostinách víly blaženě pojídají shnilé ovoce, které ale díky okouzlení vypadá nádherně a lákavě. Navíc příběh ozvláštnila tématikou malířství a obecně umění, což mi přišlo originální, ale bohužel ji nedokázala plně využít.

Od Margaret Rogerson v českém překladu vyšly romány Kouzla rodu Thornů a Vespertina. Magie havranů je ovšem její prvotinou. A to je kámen úrazu. Kdybych to věděla, tak bych se do ní vůbec nepustila, protože už v knize Kouzla rodu Thornů jsem měla výhrady k dějové lince, která nefungovala. Co naopak fungovalo byla romantika a oba hlavní hrdinové a jejich interakce – kdyby autorka pojala Kouzla rodu Thornů jako decentní, starosvětskou romantiku v hávu fantasy a nepokoušela se o žádný dobrodružný děj a zvraty, tak by mi to paradoxně přišlo mnohem lepší.

Stejný problém jsem měla i s Magií havranů. Kniha se zasekla napůl mezi romantikou a touhou přinést dobrodružný fantasy příběh. V tomto případě ale obě části zůstávají polovičaté a nedotažené. V Magii havranů opět chybí pořádný děj, takže putování Isobel a Havrana vílí říše je poněkud bezcílné a bez jasně dané zápletky.

A v případě Magie havranů bohužel ani ta romantická linka nefunguje tak dobře jako tomu bylo u Kouzel rodu Thornů. Kdyby Margaret Rogerson vsadila na pomalé poznávání obou hlavních hrdinů, zatímco princ sedí Isobel modelem, tak by to bylo mnohem lepší. Jenže autorka část, kdy se Isobel a Havran mohli poznávat a pomalu v sobě nacházet zalíbení, použila jen jako odrazový můstek k bezcílnému putování vílí říší.

Magie havranů měla potenciál, který ale zůstal nevyužitý a vznikl z toho sice příjemně pohádkový, ale plytký příběh. Nicméně fanynkám trilogie Krutý princ od Holly Blackové nebo dilogie Prázdné sliby od Lexi Ryan by se Magie havranů mohla líbit. Navíc se jedná o samostatný román, takže nemusíte čekat na další díl, abyste věděli, jak to dopadne.

2,5/5

Isobel se živí portrétováním zlověstných víl, jejichž touha po lidském umění hraničí s posedlostí. Při vytváření podobizny podzimního prince Havrana se však dívka dopustí strašlivé chyby. Namaluje mu do očí smutek, který ho může s... více

Komentáře (0)