Záruka detektivkářské kvality má jméno Michael Connelly!

Proč Přeběhlík? Inu, to je trochu delší historie, ale jistě bude dobré si ji ve stručnosti připomenout.
Takže – pokud si myslíte, že u policie by mělo jít v prvé řadě o pronásledování a zatýkání zločinců, pak Harry Bosch je přesně téhož názoru, z čehož jaksi logicky vyplývá, že mu při jeho práci hrozně vadí byrokracie. Ano, zajisté, dopustil se přestupku proti služebnímu zákonu, ale copak šéf nechápe, že se tak stalo v dobrém úmyslu? Co to je dnes vůbec za nadřízené, že kvůli prkotině postaví poldu mimo službu? Na Harryho jsou ale všichni krátcí – než by čekal, jak jeho záležitost dopadne u policejní odvolací komise, to si raději (léta už na to má) podá žádost o odchod do penze...
To bylo před půl rokem. Tehdy si Harry myslel, že bude mít konečně klid, dá si do pořádku pocuchané nervy a začne si užívat policajtského důchodu – a skutečně se dal do opravy své staré motorky. Jak se, chudák nešťastná, mohl tak mýlit? Opravdu se domníval, že je prostě možné ze dne na den vyskočit z toho šílenou rychlostí se řítícího vlaku, kterému doktoři učeně říkají obsese a my ostatní profesionální deformace? Policajt na penzi Harry Bosch si velice rychle uvědomil, že tou jeho závislostí, ba přímo drogou, je svět zločinu a že bez něj zkrátka nemůže existovat. A tak přeběhl a – dal tím název skvělé detektivce!
Nemyslete si ale, že Harry je snad křivák, který bez mrknutí oka přejde na opačnou stranu zákona a z poldy se stane zločincem. To byste mu totiž neskutečně křivdili a kdybyste se s ním někdy osobně setkali, pěkně by vám to vytmavil. Ano, Harry Bosch je sice přeběhlík, ale především zásadový policista, který by nikdy neudělal nic nečestného. Dokonce si dlouho nechává projít hlavou, zda má pracovat pro svého nevlastního bratra, když jej tento požádá o spolupráci při vyšetřování vraždy. Věc se má totiž tak, že advokát Mickey Haller má pochybnosti o správném postupu policie a nevěří ve vinu svého klienta, byť proti němu svědčí důkazy. Harry Bosch si uvědomuje delikátnost situace, do níž se dostane, pokud nabídku přijme – jistě, zůstane sice dál na straně práva a spravedlnosti, ale svým vyšetřováním bude fakticky strkat nos do práce policie a lézt tak svým bývalým kolegům do zelí. Když zváží všechna pro a proti a posléze Hallerovi kývne, ocitá se ve dvojím ohni – ano, vyšetřuje zločin, ale jaksi neoficiálně, tak trochu na vlastní pěst. Ale co! Hlavní je, že mu nikdo nepředepisuje, co a jak má dělat nebo naopak dělat nemá či dokonce nesmí, protože „těm nahoře“ by se to nemuselo líbit.
Michael Connelly se nikdy netajil tím, že s jeho prvními literárními krůčky mu pomáhal Raymond Chandler, resp. že k tomuto detektivkářskému velikánovi chová úctu a obdiv a vždycky chtěl psát jako on. Nemyslel to pochopitelně tak, že by byl pouhým Chandlerovým epigonem, spíše toužil vytvořit postavu detektiva, u něhož by se – podobně jako v případě legendárního Phila Marlowa – spojovaly logická brilantnost, samorostlá povaha a svérázné vyšetřovací metody. A že se mu to povedlo dokonale, o tom nejlépe svědčí fakt, že jeho dlouhatánská „boschovská“ série si získala literární příznivce po celém světě.
A je tomu tak i nyní, kdy se pouští do pátrání, které mu přichystá nejednu horkou chvilku. O tom, že de facto již policistou není a musí si tedy počínat nanejvýš opatrně a takříkajíc diplomaticky jsme již psali a Harry v tomto ohledu v sobě nachází překvapující dispozice, ba přímo talent. Takže tady problém určitě není. Horší je to však se samotným případem – čím víc do něj expolicista Harry Bosch proniká, tím silněji v něm klíčí podezření, že muž, obviněný z vraždy ženy šerifova zástupce v jednom okrsku Los Angeles, není pachatelem, resp. že někdo má snahu odvést pozornost od skutečného vraha k nastrčenému obětnímu beránkovi. Harry to přímo cítí v kostech, ovšem pro to, aby své přesvědčení mohl dokázat, potřebuje důkazy. A to znamená především prohrabávat se dokumenty, vztahujícími se k tomuto případu a hledat v nich sebemenší stopy pro potvrzení své teorie. Je to složitá a nevděčná práce, ale nebyl by to snad ani Harry Bosch, kdyby ve svém pátrání krůček po krůčku nepostupoval vpřed. Dodejme ještě, že ho mimo jiné čeká nepříjemné překvapení, když se ukáže, že policie nemusí být vždycky tak nestranná a apolitická, jak se v televizi dušují hlavouni z FBI – a právě tento případ to dokazuje. Harry píchá do vosího hnízda...
Jak je u Michaela Connellyho obvyklé, čtenář má i tentokrát dojem, že jde snad o skutečný případ a že kniha, kterou drží v ruce, je beletrizovanou literaturou faktu, tak je tu všechno přesvědčivé a autentické. Zkrátka – detektivka par excellence!

Harry Bosch přechází na temnou stranu práva. Ale ve všech ohledech zůstává stejně zarputilý a samorostlý, jako byl dřív. Je lepší sám odejít, než být vyhozen. Přesně tímto pravidlem se řídil detektiv Harry Bosch, když před šesti ... více

Komentáře (0)