Zlověstné jaro.

recenze

Nejsem povídkový typ, ovšem jsou autoři, u nichž s radostí udělám výjimku. Jako třeba u Agathy Christie, kterou jsem objevila až v poměrně pokročilém věku. Nicméně, radši později, než vůbec, že ano.

Zlověstné jaro nám představuje dvanáct povídek, některé mi přišly zdařilejší, jiné méně, ovšem u všech jsem měla stejný problém - potřebovala bych je delší. Takhle jsem měla pocit, že jsem si ještě ani nezapamatovala jména, natož anych si k postavám vytvořila nějaký vztah, a hotovo, vyřešeno, konec. Já prostě potřebuju pořádný případ.

Na druhou stranu jsem se díky povídkám seznámila i s dalšími vyšetřovateli, páč doposud jsem v tvorbě Agathy Christie narážela pouze na se slečnou Marplovou. Konečně jsem tedy poznala proslulého Hercule Poirota či Tommyho a Pentličku. A ano, s Herculem se budeme muset sblížit daleko víc, je mi totiž ohromně symptatický a myslím, že by nám to spolu mohlo klapat. V rámci vyšetřování a detektivní práce, samozřejmě.

Navzdory tomu, že bych uvítala povídky delšího rozsahu, jsou příběhy chytlavé, chytré, mají tu správnou Agathovskou atmosféru - milou, pohodovou, někdy až hřejivou, což je vlastně zvláštní, když si člověk uvědomí, že čte o vraždách. Díkybohu z knihy netečou hektolitry krve, žádná extrémní drasťárna se nekoná, všechno je to stará dobrá vraždička bez zbytečného (a nechutného) předvádění se.
A to je přesně to, co mě na knihách Agathy Christie baví, ta atmosféra! Královna detektivek se jí zkrátka neříká jen tak.

A já posílám poděkování do @knihkupectviluxor, protože jsem od nich dostala tuhle knihu v rámci spolupráce za účelem recenze.

Kolekce povídek s jarní tematikou od královny klasické krimi. Příroda se probouzí ze zimního spánku, mrazivé počasí střídají dešťové přeháňky, nastává čas klíčení – žel platí to i pro zločiny všeho druhu. Hercule Poirot, slečna Ma... více

Komentáře (0)