Zpátky do své skříně

recenze

Záblesk svetla (2015) / Jack333

Vyrovnat se s něčím ve svém nitru, nejde tak snadno, jak se to říká. Čas možná vše vyřeší, ale není to otázka daného momentu. Někdy nestačí zapomenout a poučit se z toho či brát to jako minulost. Ona se ale znovu vrátí a zaútočí.

Zbankrotovaný Jones Riddell se vrací po letech dočasně zpátky do sídla své rodiny, aby se zamyslel nad manželstvím, které uvadá a pomalu se rozpadá. S ním přijíždí i jeho syn Trevor, který se poprvé setkává s příbuznými otce – s dědou Samuelem, jehož paměť má jisté mezery, a tetičkou Prostě Serenou, která se chová ke všem jako Jekyll a Hyde. Najde zde bratr Jones odpovědi, které hledá? Co skrývá tajemné sídlo? A kdo tančí po nocích v sále?

Staré domy jsou skvělým místem, kam zasadit děj jakýkoliv knih. Skrývají totiž v sobě magická tajemství a příběhy lidí, kteří v nich žili. Takže toho dobře využil i Garth Stein, který skvěle propojil lokaci u Pugetovo zálivu u Seattlu s několika postavami, jež spojuje rodinná krev i dřevo ze stromů v okolí. Od začátku jsem si proto zamiloval tetičku, která byla každou chvíli nevyzpytatelná, a nevěděl jsem, co v daném momentu učiní, a nemluvě o dědovi, který to má v hlavě pomatené.

Škoda jen, že se autorovi nepodařilo využít ještě více domu a lesa jako takového, protože jej moc neprozkoumáte, i když se Trevor snaží, jak jen může. Oproti tomu hledání historie rodu pomocí dopisů, deníků a duchů je bombastické. Také to propojení lidí a přírody, ke které by se mělo nakonec vše vrátit, prostě boží ;).

*
„Ale oni říkali…“
„Přirozenost člověka pochází zevnitř jeho duše, ne z vnějšku. Ohavné je odvracet se od vlastních instinktů kvůli tuhým zákonům, které sepsali jiní lidé. Když se budeš snažit hrát roli, která neodpovídá tvé duši, zlomí tě to.“
Znovu jsem mu sevřel tvář a políbil ho, tentokrát můj polibek přijal a já v něm vytrval, i když byl drsný a chutnal po soli, protože to bylo příjemné a já se ho nechtěl vzdát, ale pak jsem do něj konečně odtáhl a zahanbeně jsem ustoupil, protože co když o to vůbec nestál? Co když jsem se v něm úplně spletl?
„Stromy nás nesoudí, Harry,“ prohlásil. „Tady si můžeme dělat, co jen chceme.“
*

Kniha s fantasy tématikou, která by si spíše zasloužila filmová plátna, kde by možná lépe vynikla než v této podobě. Dá se to číst, už proto kouzlo, které v tom je skryto, ale občas vás některá pasáž zklame, buď je totiž příliš dlouhá anebo naopak krátká až běda. Přesto jsou tam chvílemi hluboké myšlenky, které za to stojí, abyste knihu vzali do ruky a pokusili se ji přečíst až do konce. Třeba i ten konec vás překvapí tak jako mě.

Zem nás všetkých volá k sebe. Pôda, skaly aj hlina. Pripomína sa, dbá, aby sme na ňu nezabudli. Pretože zem napokon zvíťazí. Tak ako vždy. Všetci v nej raz skončíme. V lete roku 1990 sa štrnásťročný Trevor Riddell prvýkrát zoznam... více

Komentáře (0)