Ztráty, nálezy a naděje

Už od prvního okamžiku jsem se zamilovala do té obálky a pravděpodobně nejsem jediná. Ačkoliv je jednoduché, atmosféra, kterou vyzařuje je něco naprosto fantastického a jen z málo které obálky, ať už je sebehezčí, sálá něco takového. V případě téhle jde o léto, horké dny u jezera, pohodu, lásku a jo – naději, konce a druhé pokusy. Upřímně, vždycky jsem se při pohledu na ni musela v duchu napomínat, že tohle pravděpodobně nebude úplně bezstarostné letní čtení. A taky, že nebylo, ne úplně, ne ke konci.

Na prvních stranách na mě autorka hodně zapůsobila. Píše lehce, svižně a zkrátka hrozně příjemně, takže se to četlo jedna báseň. Taky postava Taylor mi od začátku tak nějak padla do oka. Ale co hlavně – už po prvních několika stranách jsem měla popsanou stranu sešitu úryvky, které mě nějak zaujaly a to se zas tak často nestává. Moje očekávání tedy byla velká a vážně jsem se těšila, až se to pořádně rozjede.

„Nikdo z nás nemluvil o tom, čeho jsme se všichni báli, jako by se to tím, že tomu dáme jméno, mohlo stát skutečností.“

Na ten rozjezd jsem ale čekala ještě na sté straně, ovšem to jsem si říkala, že je v pohodě a bývá to tak často, že musím prostě počkat ještě chvíli. I na sto šedesáté deváté jsem si stále říkala, že to prostě jen chvíli trvá a je to celkem v normě. No, na dvě stě dvacáté druhé už jsem začínala být znepokojená a měla jsem dojem, že to už snad ani nepřijde. Přišlo, v menší míře na dvě stě devadesáté osmé, kdy jsem vzdychala nadšením, jednak nad dějem a jednak nad vidinou toho, že už to konečně bude něco a pak někdy kolem strany tři sta padesáté. Až do té doby, to bylo takové prázdné a poněkud nezáživné, moc se toho nedělo a kdyby autorka nepsala tak dobře, dost možná by mě to ani nebavilo. Po té strašně tři sta padesát to začalo být hodně emotivní. Zkrátka a dobře, někdy v té době jsem se rozbrečela a plakala až do konce.

„Jen proto, že jste něco opustili, to neznamená, že to někam zmizelo.“

Navíc celkově byl děj tak nějak předvídatelnej, co se těch zásadních věcí týče. A konec taky, poněvadž asi všichni víme, kam to směřuje a čím to skončí. Ale alespoň tam byly ty každodenní drobné příhody, co se staly a které jste jednoduše očekávat nemohli a za ty jsem vážně vděčná. No a taky postupně se tam objevuje i pár kapitol z minulosti, kde se dozvídáme, co se tehdy vlastně stalo.

Pokud jde o postavy, Taylor, jak už jsem zmiňovala, mi byla poměrně sympatická i se všemi těmi svými nešvary a faktu, že byly chvíle, kdy bych jí nejradši jednu vrazila. O Henrym jsem si z nějakého důvodu nějak neutvořila žádný velký názor, ono celkově to o hodně postavách, přijde mi totiž, že snad některé byly takové moc… ploché? Sice se našly nějaké jejich charakteristické znaky, ale zkrátka pořád jsem měla dojem, že jsem neměla dostatečný prostor a možnost poznat je více do hloubky, dost možná proto, že tak je autorka ani nepromyslela. Nejlepší postavou byl bezesporu Taylořin otec, který mi prostě přišel vážně skvělej (na rozdíl od její mamky, která mi moc sympatická nebyla). Což byl pravděpodobně záměr, abych o to víc na konci brečela, znáte to.

„Krásné dny nejsou něco, čeho se nám dostane neomezený počet.“

Mám-li to shrnout, Léto na druhý pokus je trochu prázdná, ale pak taky dost citlivá kniha, která je naštěstí napsána tak, že u ní vydržíte i přes to, že se nic moc neděje a že vám je tak nějak jasný, co se bude dít a ani konec vás nepřekvapí. Stojí za přečtení, vážně. Protože přese všechno ji prostě nemůžu hodnotit špatně, poněvadž prostě nemůžete špatně ohodnotit knihu, jejíchž posledních čtyřicet až padesát stran jste probrečeli. Ale na pět hvězdiček to není.

Deny-el-Infian.blogspot.cz

Poslední léto, které by mělo trvat navěky… Rodina Taylor Edwardsové nepatří zrovna mezi ty, co drží pohromadě. Pak ale přijde táta s tou hrozivou novinkou, zbývá mu už jen pár týdnů života a přeje si strávit svoje poslední léto ... více

Komentáře (0)