Citová výchova recenze

Málo je ve světové literatuře románů tak mnohostranných a mnohoznačných jako právě „Citová výchova“. Především je to román společenský v tom smyslu, že velmi přesně zachycuje život pařížské a zčásti i venkovské buržoasie kolem poloviny minulého století. A v některých partiích, při líčení revolučního období, se toto dílo dokonce stává spolehlivě dokumentovaným románem historickým. Při tom všem však přece jen zůstává osobním příběhem mladého muže, vydaného na pospas své ctižádosti a milostným tužbám. A tak tedy ani označení „román milostný“ nemůžeme tomuto dílu upřít. A nesmíme zapomínat, že „Citová výchova“ je do značné míry také románem autobiografickým a tzv. klíčovým, neboť je rovněž osobní, intimní zpovědí svého autora, který zde v řadě postav vykreslil své známé, např. prý i spisovatele Mériméa v Martinonovi. Svůj živý vzor měla však především hlavní ženská postava románu paní Arnouxová, v níž Flaubert zpodobil paní Élisu Schlésingerovou, kterou, tehdy šestadvacetiletou, poprvé poznal jako patnáctiletý mladík a jež pro něho po celý život zůstala milostným ideálem ženy. A nelze konečně nepřipomenout i velmi závažnou myšlenkovou a ideovou náplň románu. To vše dohromady činí z „Citové výchovy“ nejen všestranný obraz doby a autora, nýbrž i jeden ze základních kamenů novodobé světové literatury. Gustave Flaubert - jeden z nejvýznamnějších francouzských romanopisců, narodil se 12. prosince 1821 v Rouenu a tam také vystudoval střední školu. Pak odešel na právnickou fakultu do Paříže, ale práva jej zajímala stále méně, až jich nakonec (roku 1843) zanechal a žil od té doby v obci Croisset nedaleko Rouenu ve skromném domku, který opouštěl jen pro občasné zájezdy do Paříže a k několika delším cestám po Francii, Itálii, Orientu a Tunisu. Jeho první literární práce zachycují autorovu romantickou exaltovanost, pesimistický poměr k životu a později pozvolný odklon od romantismu směrem k realismu. Proslavil se teprve roku 1856 románem „Paní Bovaryová“. Roku 1862 vychází pak obsáhlý historický román o kartaginské královně „Salambo“, roku 1869 „Citová výchova“, už druhá verse téže látky, zpracované Flaubertem poprvé v letech 1843—45, roku 1874 už třetí, konečná verse románu „Pokušení svatého Antonína“ a konečně r. 1877 „Tři povídky“. Nedokončený zůstal poslední román „Bouvard a Pécuchet“, jehož hotová část vyšla až posmrtně. Flaubert zemřel v Croissetu 8. května 1880. V jeho sebraných spisech, vydaných poprvé roku 1910 v 18 svazcích, je obsažen také jeden svazek téměř zapomenutých divadelních her, několik svazků cestopisů a především pět svazků neobyčejně zajímavé a významné korespondence.... celý text