Osudový omyl generála Vlasova recenze

Již v prvních měsících po útoku na Sovětský svaz v létě 1941 nabízeli postupujícím německým jednotkám spolupráci jednotlivci i skupiny obyvatel SSSR. Kozáci postižení nucenou kolektivizací vítali Němce jako své osvoboditele podobně jako příslušníci neruských národností. Proti vůli nacistických nejvyšších kruhů tvořili velitelé wehrmachtu z ruských zajatců pomocné oddíly. Chyběla však osobnost, která by dokázala soustředit armádu, bojující po boku Němců proti bolševickému režimu v Rusku. Tuto roli převzal generálporučík Andrej Andrejevič Vlasov (1900-1946), zajatý na volchovské frontě v červenci 1942. Donedávna úspěšný velitel Rudé armády, objížděl zajatecké tábory. Hledal i nacházel vojáky ochotné vstoupit do Ruské osvobozenecké armády. „Vlasovci“ spolu s Himmlerovými zbraněmi SS bojovali na jaře 1945 ve ztracené válce. Stejně jako jejich velitel se dopustili osudového omylu, když nenašli cestu k protihitlerovským mocnostem, které usilovaly o vítězství demokracie. Sehráli dosti významnou roli v bojích Pražského povstání, ale v té chvíli již bylo pozdě... Pro velení Rudé armády i pro představitele politického vedení sovětského státu (ale i ve vnímání většiny sovětských obyvatel) na příslušnících Ruské osvobozenecké armády zůstala pachuť zrady.... celý text