Peer Gynt recenze

Ibsenova tvorba jest poslední velký článek toho revolucionářského hnutí, jež natrvalo zakotvilo v evropské literatuře zvláště od dob Voltairových a Rousseauových, aby se stalo pevnou základnou k dalšímu vývoji dnešnímu. Etický individualismus, to je ona filosofická koncepce vinoucí se celou Ibsenovou tvorbou a získává kosmopolitické postavení největšímu básníku osobnostnímu celého světového písemnictví. Vzdálen své vlasti, pod prudkým sluncem italským, píše Ibsen svého Branda, velkolepou básnickou zpověď a zároveň vášnivou obžalobu, v níž se zápalem stanoví požadavek mravní čistoty v duchu zušlechtěného křesťanství. Na sklonku svých třicátých let soustřeďuje se básník na to, aby pronikl a dramaticky vztyčil skladný typ norský a roku 1867 dokončuje Peera Gynta. Obě díla zamýšlel původně jako epické básně a epickými zůstala. Co v Brandovi vyjádřil kladně, tomu dal negativní výraz v básnické folii tohoto dramatu, v Peeru Gyntovi. »Buď sám sebou« jest devisou silného Branda s pevnou vůlí, jenž nese s nejúzkostlivějši odpovědností následky svých činů, a který chápe, že svým býti znamená vypracovati v sobě do důsledků obraz boží. Brand je bojovník proti vší polovičatosti, všemu kompromisnictví, proti pohrávání s dobrem a zlem. Peer Gynt, bezcílný slaboch, urážlivé vyzývavý s pyšným nedostatkem úměrnosti se na své pouti světem stává toho všeho zosobněním. Fantazírující snílek, žvanil a lhář je tragicky groteskní Peer Gynt, ten protihrdinský hrdina, jednající podle zásady »čiň co je ti příjemno, žij sám sebe«. Jsou všichni z jednoho literárního rodu, Ibsenův Peer Gynt, Turgeněvův Rudin i Byronův Don Juan, všichni jsou »mučedníky fantasie«. Brandovský individualismus a gyntovský egotismus vyrůstají z téhož kořene Lutherského protestantismu, oba jeho protiklady náležejí k sobě co nejtěsněji. Peer Gynt je nejnárodnější dílo Ibsenovo. Básník se v něm snaží vystopovat samu prapodstatu národní povahy svých krajanů a nachází ji ve lži, kterou vysvětluje přetlakem fantasie a svádí touto realistickou kritikou národního selství velkou bitvu s romantikou, především Björnsonovou, jenž oslavuje v norském sedláku uchované rysy národní bohatýrské povahy starých vikingů a skaldů. Ibsen vzal Peerem Gyntem na sebe nej vyšší básnický úkol kritika svých spoluobčanů jako celku. Ale básnická síla a psychologická hloubka, s jakou je Peer Gynt viděn a vržen, rozšiřuje platnost obecného egotismu národního přes hranice básníkovy vlasti a pozdvihly jej na typický egotismus všelidský. V silné a šťastné dramaturgické úpravě a ve skvostném překladu vynikajícího českého básníka Bohumila Mathesia, jenž plné dostihuje vzlet, sílu a všechen severský půvab nejbarevnější dramatické básně Ibsenovy, blížící se prostonárodní poesii norské, dostává se tak Peer Gynt českému čtenáři jako jedno z nejcennějšich děl světového písemnictví dramatiky a jeden z českých překladů nejzávažnějších.... celý text