Větrné mlýny recenze

Knížka o hledání ztraceného světa a času, který se už nikdy nevrátí. Je tam hodně jakýchsi miniaturních příběhů či úvah mezi humorem, smutkem a lidovým mudrováním. Větrné mlýny si překvapivě našly čtenáře ve všech generacích – každého tam nejspíš oslovuje něco jiného. Původně vznikaly tyhle texty jenom coby jakési promluvy či minipovídky, jež dostávaly formu básní až později. Jako samizdat se dostaly Větrné mlýny mezi relativně úzký okruh lidí v roce 1983. Oficiálního vydání se pak dočkaly po pádu komunismu. Momentálně se připravuje nové vydání, jež bude obsahovat dvojnásobek básní oproti předchozí knížce. Už pro samizdatové vydání vytvořil Jaro Beliš sérii akvarelových ilustrací, jež dětského ducha této knihy skvěle vystihly. Výtvarně ji pak nezaměnitelně zpracoval Julo Nagy. Přímo typickými se posléze staly také mlýnky malé Márie Rausové (5 let). Ostatně, jeden z nich vás nyní vítá na hlavní stránce tohoto webu. Motto: V úvodu je tato knížka věnována “každému, kdo zjistí, že se v ní píše také o něm”. Ukázalo se, že je věnována mnoha lidem. Původní náklad (5000) byl docela rychle vyprodán a dnes už se Větrné mlýny neseženou snad ani v antikvariátu.... celý text