Šarlatová evangelia přehled

dnes

Loni jsem přečetla Hellraisera a zkoukla první film, letos jsem se pustila do Evangelií. Vlastně nevím, co jsem čekala, ale přesto jsem zklamaná. Nalákala mě hlavně obálka a paní z Carcosy.

Místo pořádného příběhu sledujeme řadu (ne)šťastných příhod a random eventů kupících se přes sebe a ke kterým se nachomýtl Harry D'Amour a banda jeho naprosto k ničemu NPC kamarádů. Úvodní masakr nastavil laťku, kterou zbytek knihy nedokáže udržet, protože to rychle začne vypadat jako Constantine z Wishe říznutý Duchem a Šestým smyslem z Temu. Neznám jiná autorova díla, takže mi očividně (?) unikla spousta narážek (?), ale stejně to nic nemění na faktu, že je to… Zdlouhavé. Utahané. A nudné! Chybí tomu jiskra, šmrnc a švih. Což je čtenářsky neodpustitelné.

Nápadů je hodně, občas až moc, jenže se utápí v neschopnosti je ukočírovat a ne, laciná gore brutalita a autorova nezdravá fixace na mužské genitálie a masturbaci text neoživuje způsobem, jakým si nejspíš představoval. Anatomicky se popisuje, co se kam komu zasekne, vytrhne, uřízne… ale přitom to působí ploše a sterilně. Jako by se zasekl v těch 80s, kdy vyšel původní Hellraiser a kdy tohle ještě čtenáře šokovalo. Obecně ta přehnaná (a naprosto zbytečná) sexualizace a sexuální násilí zážitek místy spíše kazí, než aby ho hororově doplňovaly.

Peklo je fádní až k pláči (kam se hrabe na Kulhánka nebo Kopřivu) a navíc hrozně nepřehledné. Pekelný kněz, ten tajuplný a děsivý chlápek z původní povídky, naprosto ztrácí charisma a auru děsivosti, síly a nepozemské nepochopitelnosti. Je to Pán Bolesti a vrchol jeho umu jsou… háky a to, že dá po držce slepé bábě – a ještě to považuje za kdovíjak sofistikované mučení. I beg you pardon? A znásilňování. To už byl za mě naprostý vrchol zoufalosti a nulové invence.

Po přečtení mám v hlavě víc otázek než odpovědí, půlku motivací postav a dějových kliček doteď nechápu, přijde mi, že tam byly prostě „aby se něco dělo“, přitom kdyby ta knížka byla tak o půlku kratší, tak by se nic (doslova nic) nestalo.

26.12.2024

Nejspíš budu potenciální heretik, ale tato kniha mi nepřišla zdaleka tak špatná, jak zlé jazyky tvrdí. Přesto má své nemalé problémy. Respektive, čistě literární, filmoví či kombinovaní znalci cenobitího mystéria budou mít různé vstupní informace. Nejlépe to lze ilustrovat na ústředním Pinheadovi; v horrorové novele Hellraiser zůstává bezejmenný, od druhého filmu je naopak pod tímto jménem bezpečně znám. A teď, po xy letech přijde Barker s knihou, kde je Pinhead pouhá urážlivá přezdívka (komolená na pubertální Král Pindík). Přitom by stačilo se držet označení Pekelný kněz a filmové zpracování ignorovat (případně naopak). Při troše konzistence by možná nedocházelo k podivným odhalením, kdy je původně bezpohlavní cenobita náhle prezentován jako mužská postava.

Když už jsme u odkazů na jiné Barkerovky, v této knize je jich kopec, ať už jde o postavy nebo letmé zmínky. Největší z nich je patrně Pinhead jehož dějová linka mě relativně bavila a stále z něj šel strach (zejména při masakru v prologu, kdy si ještě cenobité zachovávali svou záhadnost). Mnohem horší to bylo s návratem Harryho D'Amoura, bez kterého by se kniha nejspíše obešla - a smrskla na polovinu. Ono to působilo docela dobře, dokud jeho postava fungovala víceméně sólo. Ovšem jakmile se děj začal měnit v týmovku plnou nezajímavých postav (podle mě s příliš slabými motivacemi), které vlastně jen neurčitě putují za svým cílem, začaly mě jeho části příběhu nudit. Zejména když jsem mnohdy ihned viděl jednoduchá řešení situací, na které postavy musely přijít hrozně epicky, pomalu a ještě křičet, jaký je ten druhý génius. Největší problém ale je, že celý děj knihy by se snadno odehrál i bez nich; stačily by drobné obměny, které se dokonce nabízely. Temnota děje by se tak výrazně zakoncentrovala a ubylo by slepých uliček či logických nejistot.

Takto to může vypadat jako velké zklamání. Ale nemůžu popřít, že příběh se velmi dobře četl. Navíc nejsem vizuální typ čtenáře, takže kdykoli se někomu podaří mi vykreslit scénu před očima, má plusové body. Opět mě hodně bavila spontánnost a nečekanost v případě úmrtí/přežití postav. Nechybělo ani ono vnímání matérie našeho bytí, které mi u většiny autorů chybí. Ale je pravda, že toho tentokrát bylo málo; stejně málo jako emocí, kterých bych u čtyř set stránkové knihy čekal víc. Celá kniha na mě působila pocitem jakéhosi uzavření minulosti. Můj celkový dojem z pointy Šarlatových evangelií vystihuje otázka Pekelného kněze: „Co získám tím, že budu něco cítit?“

Pokud si rádi přečtete infernální příběh rozkročený mezi horrorem, fantasy a weirdem, pekelné svědectví Šarlatových evangelií čeká právě na vás.