Já a tropy tempo & emoce

Podtitul: další důkaz o nezničitelnosti ženy Strávila jsem v 80. letech tři roky v rovníkové Africe na pobřeží Indického oceánu. Manžel byl členem veterinárního týmu FAO. Žili jsme v hlavním městě Somálska v Mogadišu, starali se o dvě dcerky předškolního věku. Prala jsem, vařila, pekla chleba, nosila vodu, bojovala s havětí a žila jako ve středověku. Dům byl prostorný, ale žít se dalo jen na terase (pokud ji neobsadily opice), procházka v rozpáleném písku nepřipadala v úvahu (v noci teplota klesla na 35°) a v jediném volném dnu v týdnu (pátek) se většinou oceán vzdouval v přílivu, nebo houfně hynuly žirafy. To jsem pak seděla na terase obalená potničkami a marně přemýšlela, co jsem si od pobytu v tropech slibovala. První vydání vzpomínek Ludmily Vítovcové z roku 1986 bylo beznadějně rozebráno. Na četné žádosti čtenářů a pro svou nadčasovost vychází kniha nyní podruhé v Nakladatelství JOTA, opět s vynikajícími ilustracemi Jaroslava Kerlese.... celý text