Matka tempo & emoce

Gorkého „Matka“ je, dnes už vlastně románem historickým. Líčí první počátky a pomalé, na oběti bohaté klíčení socialistického hnutí ruského dělnictva, nadšený idealistický boj uvědomělých skupin illegálních s krutým policajtským samoděržavím. A snad teprve dnes a právě dnes čteme s pravým pochopením a oceněním o nerovném a hrdinském zápase pravdy s násilím, když víme, jaké plody vydal v úžasné výstavbě SSSR, v pevné hrázi, o níž so roztříštilo šílené barbarství nacismu. Zde jasně vidíme základy té stavby, toho nového světa. Základy, které se opírají o pravdu rozumu, o lidskost a o velké mravní hodnoty ušlechtilých bojovníků i obětí. Lidé — a jsou to prosti dělníci a jejich matky — dosahuji tu svým nadosobním a skoro náboženským zanícením a činy velikosti až mythické. Ti mladí lidé, kteří jsou posíláni na Sibiř a tlučeni do tváří, jsou oděni světlem mravního hrdinství. Zaníceni pro myšlenku, pro nový spravedlivý řád a boj pracujícího lidu stupňuje jejich lidskost a upevňuje charakter. Způsob, jakým Gorkij ukazuje právě na prosté matce mladého, pronásledovaného a vězněného socialisty Pavla ten vnitřní přerod, způsobený poznáváním nové „pravdy“, je mistrovský. Pro ženu, která poznala z života jen rány a bídu, která neumí ani čist a stará se po smrti svého surového muže jen o štěsti svého jediného syna — revoludonářc, je to přerod tím těžší, ale krásnější, protože jen nejasně chápe revoluční myšlenky; sobecké mateřství, bojící se o syna, jen pomalu ustupuje bojovnému zanícení, do něhož se mísí mateřská hrdost nad tím, že syn je v čele a že strhuje zástupy. Tím více vynikne sila, která vyzařuje z mladých revolucionářů, když se matka nakonec stává obětavou i obratnou bojovnicí illegální skupiny, když jako kolportérka letáků a brožur prožívá pronásledování a nakonec upadne do spárů surových pochopů. Celá kniha je prozářena vnitřním vyzráním prosté ženy v hrdinku, překonávající své sobectví, trpnost a nevědomost. Avšak ani na ní, ani na těch ostatních typech dělníků, sedláků i intelektuálů, kteří tvoří jeden řetěz věrnosti a obětavosti, není nic z vylhaného, navozeného pathosu. Jsou prosti, lidští, neboť Gorkij je poznal v životě. A dovede o nich také prostě, třeba mistrovsky, vyprávět. Tak, že je nejen zcela názorně vidíme, slyšíme, ale že vidíme také do jejich duši, do toho napínavého děje, kterým se proměňuje člověk. Právě tady v té epické, objektivní ukázněnosti poznáváme charakteristickou klasickou silu ruského románu. Bylo by zbytečné zdůrazňovat umění Maxima Gorkého. Nepotřebuje to, patři již dávno literatuře světové. Je jen třeba si uvědomit — a hlavně pro naši literaturu — jak je krásné, podá-li ti kniha kromě svého slovesného uměni také hodnoty lidské, mravní, pohne-li srdcem a zapálí jiskru, která může měnit tvar života. „Matka“ je jednou z takových knih. Frant. Buriánek.... celý text