Můj nepřítel tempo & emoce

V očích mi skřípal písek a pálila sůl, ale něco z mého podvědomí mě upozornilo: „Hele, vždyť žiješ.“ Pokusil jsem se zvednout ruce, abych si vytřel z očí písek, ale zjistil jsem, že je mám spoutané. Rukávy jsem měl prostrčenou kovovou tyč a k ní připoutaná zápěstí. Když mi slzy vypláchly písek z očí, uviděl jsem, že Dráč sedí na hladkém černém balvanu a pozorně si mě prohlíží. Určitě mě vytáhl z vody. „Díky, ty žabí ksichte. Ale co znamená to šněrování?“ „Es?“ Pokusil jsem se zamávat pažemi a rozmotat je, ale vzbudil jsem jen dojem atmosférické stíhačky zatahující křídla. „Rozvaž mě, ty dracovskej slize!“ Seděl jsem na písku, zády opřen o skálu. Dráč se usmál a vystavil na odiv obě čelisti, které vypadaly docela lidsky – až na to, že místo jednotlivých zubů v nich byly jednolité destičky. „No, no, Irkmán.“ Povstal, přistoupil ke mně a zkontroloval mi pouta. „Rozvaž mě!“ Jeho úsměv se rozplynul. „No!“ Ukázal na mě žlutým prstem. „Kos son va?“ „Dračky neumím, ty žaboksichte! Znáš esper nebo angličtinu?“ Dráč pokrčil rameny úplně stejně, jako by byl člověk, a pak si ukázal prstem na hruď. „Kos va son Jeriba Šigan.“ Ukázal znovu na mne, „Kos son va?“ „Davidge. Jmenuju se Willis E. Davidge.“ 1. vydání. -- zdroj: legie.info --... celý text