Scarletty profil

---

Odznaky 0 ze 72

Zatím zde nejsou žádné odznaky. Více zde.

Kdo jsem

Už je to nějaký ten pátek, co jsem se rozhodla napsat vlastní knihu. Přečetla jsem totiž tolik příběhů, až jsem začala mít pocit, že i ve mě je nevyslovený příběh, se kterým se chci podělit.A tak jsem začala pracovat na Elemyn. Je to fantastická (plánovaná sága) o příbehu dvanácti bohů, kruhu devíti, boji dobra se zlem a o lásce mezi dobrem a zlem, které je od sebe tak rozlišné, až se přitahuje.I když nemám dopsaný první díl, pracuji na celém příběhu tak vehementně, že jsem naplánovala děj až do deváté knihy. Důvod je takový, že chci, aby kniha byla co nejlepší, a aby celý děj klouzal hladce a předem připraveně, jako by byl skutečný. Chybí mi do něj ještě pár kousků složité skládanky, které se mi ještě nepodařilo najít, ale až je najdu, první kniha bude připravená. Kdyby jste měli zájem o další ukázky, stačí mi napsat, ráda vám je poskytnu, budu pak ráda za pomoc případného korektora. Co dodat?"Lan nes!" (světlo povstane)





Sedím ve stínu a venku věje vítr. Ticho náhle proráží podivný zvuk podobný syknutí.„Pst.“ Mám pocit, že jsem se přeslechla. Další chvíli je ticho, a právě když si začínám myslet, že se mi to jen zdálo, podivný zvuk se ozývá znovu, tentokrát hlasitěji. „Pst!“ Cosi černého se mihne kolem, a v dalším záblesku zvenku a následném hromu dokážu rozeznat obrovské tyrkysové oči.Ucuknu sebou, ale vzápětí jsem opět klidná. Je to jen kočka. Obyčejná kočka, která spává na půdě a loví veliké šedé myši, které pobíhájí kolem. A přede.„Ahoj.“ šeptám a hladím ji ledovými prsty. Je neobyčejně velká. Natáčí ke mě svůj bok a přivírá oči blahem. „Jak ses sem dostala?“ Ptám se jí, i když vím, že mi neodpoví.„Zase se tu schováváš?“ Ptá se mě náhle nějaký hlas. Prudce se otáčím a snažím se z houstnoucí tmy oddělit stín, který by to mohl pronést, ale nic tam není. Dírou ve stěně opět problikne blesk a hrom se mi zarývá až pod kůži. Vyvolává ten podivný dobrý pocit, který mám kdykoliv, když je bouřka.„Byla jsi tu už včera.“ Hlas se ozývá z blízka. Ale když se podívám dolů, vidím jen obrovské kočičí zářivé oči. Pak mě napadá děsivá myšlenka.„To... to ty jsi promluvila?“ Ptám se tiše kočky a připadám si jako blázen. Jestli je tu na střeše ještě někdo jiný, musí být vytlemenej jak lečo. Kočka neodpovídá, jen přikyvuje a přivírá při tom moudře oči. Vydechnu zároveň úlevou i zděšením. Od kdy kočky mluví? Třeba to umí už odedávna, jen to před námi celé věky tajily.„Ptám se, jestli se tu schováváš?“ Ptá se netrpělivě a sedá si na zem, obrovské oči mi svítí do obličeje. Připomíná mi detektiva při výslechu.„Ano.“ Říkám stručně a zdá se, že kočka nemá žádné další otázky.„My kočky říkáme, že se nesmí schovávat, jen bojovat.“ Vrní a otírá se mi o nohu. Její hlas je podivně hlasitý a hluboký. Jiný než u člověka. Ale ústy mluví stejně jako člověk. Odlišnost tedy bude asi vevnitř.„Ale já nemůžu bojovat.“ Namítám.„Ano, můžeš.“ Opět se zastavuje a prohlíží si mě vědoucím pohledem. Když zjišťuje, že neuhýbám ani se nebojím, vidím, jak jí v očích probleskuje jiskra pobavení.„Jsi velice odvážná. Umíš bojovat, ale nechceš. Ptám se tě proto, proč nechceš bojovat?“„Jak bych mohla bojovat, když není s čím? Jsou to jen... sny.“ Vyrážím ze sebe poslední slovo, jako by se vůbec nepodobalo tomu, co chci popsat.„Ale nechceš je mít.“ Pronáší. Vesím hlavu. Další hrom z ní jaksi z dálky a smutně.„V životě je mnoho věcí, o které nestojíme ale máme je.“ Šeptám.„Pokud s nimi nebojujeme.“ Říká měkce a tiskne se k mému boku. Po tváři mi stéká slza a neslyšně dopadá do zlatožluté slámy. V nastalém tichu doprovázeném hromy ve vzduchu pluje cosi naplňujícího, klidného a hlubokého. Jenom kočičí předení, a svět je náhle plný.„Nejsou to jen obyčejné sny. A ty nejsi jen obyčejná dívka.“ Kočka se smotává do klubíčka, opřená o můj bok a obrací ke mně jen své oči. Jsou jako brána do jiných světů. Plné něčeho, co nelze pojmenovat ani popsat.Pomalu zvedám hlavu nahoru. Ty oči jsou tak krásné, tak klidné a plné citu i jakéhosi podivného smutku a ticha, až se mi zdá, že nemohou být skutečné.„A ty nejsi jen obyčejná kočka.“ Šeptám. I přes neměnnou tvář vidím v kočičích očích pobavení. Pomalu a opatrně se dotýkám její srsti i když cítím, že mě k tomu kočka doslova pobízí. Její srst je hebká, a když se dívám na lesknoucí se samet, je mi náhle úzko.„A tak to má být.“ Říká tiše a přivírá pomalu oči, jako by usínala, ale já moc dobře vím, že bude vzhůru celou noc.„A tak tomu bude.“ Doříkávám za ni, jako bych věděla, co si myslí a pomalu si lehám na slámu. Zvuk bouřky se opět přibližuje až hrom rozechvívá strop i boky stodoly. Já si přesto připadám v bezpečí a v klidu víc než nikdy předtím. Choulím se kolem kočky jako bych ji chtěla chránit.Ona ale chrání mě. Je jako lucerna, co mi bude svítit na cestu sny a já vím, že tuto noc se mi žádné noční můry zdát nebudou.Přivírám oči. Konečně jsem našla přítele. Myslím si. Bude stát po mém boku, když budu bojovat. Ale bojovat musím sama. Mou mysl začíná opředat zamlženost. Jako poslední slyším předení kočky. Která se stala mým přítelem.