Treblinka, slovo jak z dětské říkanky zajímavosti

Dnes již klasické dílo memoárové literatury. Příběh vzpoury a útěku z Treblinky sepsal Richard Glazar hned po válce, v roce 1945. Knihu se mu nepodařilo vydat a poprvé vyšla až v německém překladu roku 1992 (česky 1994). Pro čtenáře jsou tyto paměti dokumentem, před nímž bledne každá románová fikce: autor jako ojedinělý svědek pekla vyhlazovacích táborů zachytil lidské dispozice ke zlu, ale i věčnou touhu člověka po svobodě. Richard Glazar (1920-1997) původem z Prahy a Kolína dospíval na sklonku 30. let a jelikož z rasových důvodů nemohl studovat, pracoval jako dělník. V září 1942 byl deportován do Terezína a měsíc poté na východ. Ocitl se ve vyhlazovacím koncentračním táboře ve středním Polsku a náhodou byl vybrán do pracovního komanda na třídění šatů. Díky nezlomné víře v nutnost vydat svědectví a díky solidaritě mezi vězni se v táboře rozvinula ilegální činnost. 2. srpna 1943 propuklo dlouho připravované povstání, jehož se zúčastnilo také šest českých a slovenských Židů. Dvěma z nich - Richardu Glazarovi a Karlu Ungerovi - se podařilo z Treblinky uprchnout. Shodou šťastných náhod se oba dostali od polské řeky Bug až do německého Mannheimu, kde s novou identitou získali práci v místní kovárně a pracovali až do osvobození americkou armádou. Vystudoval ekonomii, cizí jazyky, pracoval v zahraničním obchodu, ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury a nakonec v ČSAV. V 60. letech svědčil v düsseldorfském procesu proti bývalým věznitelům z Treblinky a své svědectví sdělil i v Lanzmannově filmu Šoa. Po sovětské okupaci 1968 emigroval do Švýcarska, kde trvale žil až do poloviny 90. let. V říjnu 1997 obdržel od prezidenta řád TGM. Na sklonku roku 1997 spáchal sebevraždu.... celý text