Jean-Pierre Duprey životopis

francouzská, 1930 - 1959

Životopis

I KDYŽ PADESÁTÁ léta nekonečně pomalu odtékala hrozným, temným trychtýřem, bylo chtě nechtě třeba uznat, že — nezávisle no tom či onom osobním postoji Bretona — představoval surrealismus jediné vítězné avantgardní hnutí schopné ovlivnit všechny oblasti umělecké tvorby, že jen surrealismus — jakožto mýtus i energie, a ne surrealismus pro nebo proti — nás dokáže vyvést ze slepé uličky, kde si básníci jakoby hrají se smrtí... píše Alain Jouffroy v předmluvě k poslední Dupreyově knize KONEC A ZPŮSOB.

Myšlenka smrti pronásledovala Dupreye celý život a jen málo básníků ji ovládalo s takovou silou. V jedné ze svých prvních publikovaných básni oslovuje svou smrt takto:

„Kvůli tobě, drahý oběšenče, můj nevlastní bratře, můj společníku v úzkosti, jsem se vzdal toho, co už svět viděl, co už bylo vytvořeno, všeho poznaného.“

Tento „společník“, s kterým rozmlouvá, je člověk, jenž se 2. října 1959 bez jediného slova na vysvětlenou oběsí na trámu svého ateliéru, poté co skutečně zavrhl všechno známé a poté co vyslovil svůj „proslov o věčnosti".

Duprey však smrt neopěvuje, pouze ji zaznamenává. Nikdy ji nepojímá jako hranici a nikdy ji nechápe jako útěchu. Jeho DVOJNÍCI (1948—49) procházejí smrtí, jako by to byl jen přízrak nebo hluboká noc, která činí život neprůhledným, neznepokojují se tím, čím jsou, ale tím, že jako živí lidé hledají něco, čeho nemohou dosáhnout.

Básně, které tvoři sbírku KONEC a ZPŮSOB (z níž vyšel výbor v časopise Světová literatura 1/1967), byly napsány jako závěť. Avšak tato závěť neuzavírá žádnou cestu, všechny otázky, které vyslovuje, zůstávají nevyřešené. Celá sbírka je jakýmsi útěkem z tohoto světa, ale ironický humor, výkřiky jako hřeby zatloukané hned do rakví a hned do kolébek nám verš za veršem dokazují, že pro Dupreye byla tato závěť zároveň cestovním pasem vyvzdorovaným někam, kde se zápor mění v klad, temnota ve světlo, strach v neohroženost, noc v den, zánik v život.

Surrealismus jeitě nedosáhl této hranice, poznamenává Jouffroy, kde pesimismus a optimismus, naděje a beznaděje byly vymrštěny jakoby katapultem z duševního světa. Šílená akcelerace Dupreyova myšlení ho dovedla k pravdě, kterou by nikdo nedokázal hlásat, kterou však lze sdělit tajně, nervy a dechem.

„Já, já nikdy neměl uváznout nohama v této galaxii!" říká Duprey, a příteli, který se ho tři dny před smrtí ptal, jak se daří, odpověděl mírným a tlumeným hlasem: „Jsem alergický na planetu.“ Jako všichni velcí básníci měl Duprey smysl pro provokaci. Aniž o tom kohokoliv předem vyrozuměl, šel jednoho dne k hrobu Neznámého vojína a vymočil se na věčný plamen. Byl udán a zatčen. Poslední měsíce jeho života byly poznamenány následky tohoto činu. Zmlátili ho, byl uvězněn a potom převezen do psychiatrického ústavu.

Když byl později propuštěn na svobodu, litoval, že nezůstal ve vězení déle, déle mezi zloději a vrahy. A v tomto stavu „provizorní svobody" sestavil pořadí a složení textů svého rukopisu. Definitivní rukopis ještě vložil do obálky s adresou André Bretona a odevzdal jej své ženě.

Vášnivá a drásavá, zarputilá i příznačná je rovněž výtvarná část Dupreyova díla. Uzavřen ve svém ateliéru, který připomínal podpalubí lodi opuštěné posádkou, trávil Duprey většinu času mlčením, umlčováním vnitřního hlasu, který od roku 1951 přestal sdělovat, co chtěl sdělit, důvěrný a bláznivý hlas, jasnozřivý a démonický hlas, který mu snad napověděl tento výrok:

„Moje slova jsou zločiny a všechny moje texty jsou škrty, které se řadí za sebou na velkých stránkách Díla, a toto Dílo se skládá z bílých částic jako z trosek Věčnosti na zemi."

Víc než sedm let Duprey mlčel. Malířskou a sochařskou tvorbou, které se věnoval, chtěl překročit práh dveří, dveří slov, dveří věcí, jež by měly být vysloveny, dveří i věcí, které se nevejdou do slov, avšak které vyplňují život, dveří, které vedou do SVATOKRÁDEŽNÉHO LESA (1949) a objímají se s PŘÍZRAKY (1949), abychom citovali alespoň názvy jeho děl. (zdroj životopisu: Světová literatura)

Ocenění

Autor (zde) zatím nemá žádné hodnocení.