Jiřina Hauková životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Jejím otcem byl Karel Hauke (1889–1968), šéfredaktor přerovského deníku Obzor a vydavatel prvního ročníku časopisu Host, manželem výtvarný a literární teoretik a kritik Jindřich Chalupecký (sňatek 1950).

Obecnou školu a reálné gymnázium (maturovala 1938) Hauková vychodila v Přerově, na brněnské Masarykově univerzitě studovala tři semestry angličtinu a češtinu, po válce (1948) krátce pokračovala ve studiu angličtiny a estetiky na Univerzitě Karlově v Praze, po dvou semestrech však na studium rezignovala.

V letech 1939–1942 byla redaktorkou Obzoru (Přerov). Od roku 1942 pracovala v Praze v knižním oddělení ministerstva lidové osvěty, od 1945 v publikačním odboru, který vedl František Halas, a od roku 1947 v americkém oddělení ministerstva informací, jež řídil Adolf Hoffmeister. Od roku 1950 se věnovala výhradně literatuře. V šedesátých letech navštívila Polsko, Belgii, Holandsko, Lucembursko, Anglii, Rakousko a Itálii.

Členkou Skupiny 42 se stala roku 1945. Publikovala v Obzoru (zde debut 1934), studentském časopise Snaha (Brno), dále ve Studentském časopise, Lidových novinách, Kvartu, Plameni, Světové literatuře (zde překlady), Tvaru aj. 1946 redigovala knižnici Blíženci v pražském nakladatelství Pamir. V samizdatové edici Petlice vyšly její básnické sbírky Motýl a smrt (1983), Světlo v září:1978–1984 (1984) a Spodní proudy: 1985–87 (1987); první dvě též v Edici Expedice. Texty Jiřiny Haukové byly zařazeny do samizdatových sborníků Pohledy 1 (1976, ed. Václav Havel), Pocta Jiřímu Johnovi (1978), Eva Kmentová. In memoriam (1982, eds. Jindřich Chalupecký, Jiří Šetlík, Polana Zoubková); Básníci a samotáři (1984, eds. Ondřej Fibich, Jiří Brixi); Na střepech volnosti (1987, ed. Zdeněk Hrubý), Nálezy (1988, eds. Michaela Freiová, Květa Neradová), Z Obsahu 1987 (1988), Z Obsahu 1989 (1990). Užívala pseudonymu Jola (Obzor, Snaha) a šifry J. H. Svým jménem kryla překlady Luby a Rudolfa Pellarových (povídku Bernarda Malmuda v antologii Hlídky naděje a cestopis Ben Luciena Burmana Mississippi, obojí vyšlo 1975, a překlad cestopisu Jamese Cooka Cesta kolem světa, 1978). V roce 1995 obdržela za sbírku Světlo v září Cenu Jaroslava Seiferta a v roce 1997 jí byla prezidentem republiky udělena Medaile za zásluhy.

Původní tvorbu Haukové tvoří výhradně poezie. Na rozdíl od melodičnosti prvotiny, v níž se však už ohlašuje autorčin příznačný motiv samoty, ve sbírce Cizí pokoj se její verš prozaizuje a tíhne k mluvní dikci. Tento posun spolu s tématem bezútěšného velkoměstského života nejnápadněji signalizují příklon k poetice Skupiny 42. Následné etapy již pozvolnějšího vývoje, které ve sbírkách vydávaných v dlouhých časových odstupech zůstávají zakryty, zřetelněji vystupují v jednotlivých oddílech výboru Letorosty.

Na přelomu 40. a 50. let sílí deziluzivnost básnířčina pohledu, který se na čas obrací i ke společenskému dění; syrové útržky reality však postupně vytlačuje obrazná stylizace a pocity prázdnoty a zmaru, burcující však s rostoucí energií obranné síly vzdoru. Lyrická nálada určité chvíle přerůstá do meditativní polohy, souznění básnického subjektu s okolím se tak odosobňuje a problematizuje: člověk se autorce jeví jako součást mnohotvárného celku přírody, z jejíhož věčně se opakujícího koloběhu se snaží vymknout, avšak jejíž čistoty dosahuje jenom ve vrcholných okamžicích tvořivosti a lásky. Osou poezie Jiřiny Haukové je čas, sám v sobě rozporný, vše pohlcující i uchovávající.

V pozdějších sbírkách (Spodní proudy, Motýl a smrt, Světlo v září) se vztah k přírodě v intimních scénách dále konkretizuje, výrazově a myšlenkově oprošťuje a pocit trpkosti vyúsťuje ve smírné ladění. Ve sbírce Mozaika z vedřin Hauková experimentuje s grafickým rozměrem básně a zčásti se tak přiklání k principům experimentální poezie. Morální apelativnost a kritičnost namířená vůči soudobé společnosti, politice a kultuře sílí ve sbírce Díra skrz. K osobním, ba intimním tématům se vrací ve sbírce Večerní prška, v níž reflektuje umění, svět i vlastní tělesnost pod zorným úhlem stáří. Své verše včlenila také do knihy vzpomínek Záblesky života.

Také jako překladatelka z angličtiny se Hauková soustředila většinou na poezii, především na představitele moderních uměleckých výbojů (T. S. Eliot, William Carlos Williams, Dylan Thomas) nebo jejich předchůdce (Emily Dickinsonová). (zdroj životopisu: Slovník české literatury)