Životopis
Prof. JUDr. Josef Macur, DrSc., se narodil dne 5. července 1928 v Mistříně v okrese Kyjov v oblasti Moravského Slovácka. Pocházel z učitelské rodiny. Jeho matka Františka i otec Josef byli povoláním učitelé. Měl dva mladší bratry – Milana a Petra.
Josef Macur vyrůstal v dětství ve skromných podmínkách. Teprve po přestěhování do Hodonína se majetkové poměry rodiny vylepšily. Jeho matka začala vyučovat hru na klavír a otec se začal podílet na založení muzea v Hodoníně. Malý Josef se hře na klavír také hravě naučil a postupně se naučil hrát také na další hudební nástroje, například na kytaru a na akordeon. Za hru na akordeon získal celostátní ocenění.
Josef Macur po absolvování obecné školy a osmiletého reálného gymnázia v Hodoníně navštěvoval právnickou fakultu v Brně a po jejím zrušení zakončil svoje studia roku 1951 v Bratislavě doktorátem. Během svých studií se setkal i s prof. Františkem Weyrem, který jej vyučoval teorii práva. Kvůli špatnému zdraví pořádal prof. Weyr často semináře ve svém bytě. Josef Macur velmi rád vzpomínal na chvíle, kdy prof. Weyr, zatímco v županu přednášel, krmil domácího kanárka (či papouška). Od paní Weyrové navíc dostávali k občerstvení domácí koláčky.
Po ukončení studia práv nastoupil do praxe jako podnikový právník v Jihomoravské armaturce v Hodoníně.
V roce 1953 se oženil s učitelkou Annou Rychlíkovou, se kterou měl později dvě dcery (Hanu a Michaelu) a jednoho syna (Jiřího).
V roce 1956 se Josef Macur rozhodl odejít do justice. Nejprve působil jako právní čekatel u Lidového soudu ve Skalici, později jako soudce u Okresního soudu v Trenčíně. Od roku 1964 zastával funkci soudce a předsedy odvolacího senátu u Krajského soudu v Bratislavě, v roce 1970 se stal náměstkem předsedy tohoto soudu. Josef Macur později velmi často vycházel ze zkušeností a poznatků, kterých během svého působení v justici nabyl. Jeho závěry a postupy uplatňované v pracích tak korespondovaly s reálností života.
Ke konci roku 1970 se Josef Macur rozhodl justici opustit, ačkoli věděl, že jeho finanční situace se tím pravděpodobně zhorší. Nemohl se již ale dále bránit potřebě vědecky pracovat. V justici se mohl vědecké práci věnovat pouze se zvýšeným pracovním úsilím, aby nezanedbával jiné pracovní povinnosti. Rozhodl se proto odejít a začít naplno vědecky pracovat. Vědeckou přípravu absolvoval pod vedením akademika Štefana Lubyho.
Josef Macur v říjnu 1970 nastoupil na obnovenou Právnickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně v Brně jako odborný asistent na katedře občanského práva. Z justice odcházel velmi dobře vybaven jak reálnými poznatky, tak i značnou znalostí teorie práva a odborné literatury, proto mohl směle nastoupit na místo odborného asistenta. Při výuce vycházel Josef Macur také ze své vlastní literární činnosti, která už v té době byla poměrně bohatá.
Později Josef Macur působil na katedře občanského práva jako docent pro obor občanské právo (od roku 1971) a jako profesor občanského práva procesního a hmotného (od roku 1979). Vedoucím katedry občanského práva byl od roku 1974 do roku 1990, v roce 1991 na vlastní žádost odchází do předčasného důchodu a Právnickou fakultu MU opouští.
Disertační práci s názvem Zásada dispoziční v občanském soudním řízení obhájil Josef Macur v únoru roku 1969 a získal tak titul kandidáta právních věd v oboru občanské právo hmotné a procesní. V roce 1978 obhájil doktorskou disertační práci na téma Občanské právo procesní v systému práva a dne 21. 3. 1979 mu byl prezidiem Československé akademie věd udělen titul DrSc. Asi o týden později byl jmenován profesorem pro obor občanské právo hmotné a procesní.
Studenti profesora Macura dodnes vzpomínají na jeho přednášky, které byly, díky jeho dokonalému ovládnutí a pochopení nejenom civilního práva procesního, stylisticky a obsahově dokonalé. Jak uvádí J. Bejček: „ … přednášky … ač pronášeny z patra, by mohly být bez úpravy přepisovány jako text učebnice.“ Jeho projev byl přesvědčivý, protože svoji řeč vždy podložil patřičnými argumenty. Po jistou dobu Josef Macur sám obstarával všechny přednášky z civilního práva. Při svých přednáškách využíval také poznatky z právní filozofie, které propadl už před lety. Dokázal svoje znalosti srozumitelně předávat studentům a odborné veřejnosti. Proto byly jeho přednášky tak houfně navštěvovány. Ostatně studentský život byl Josefu Macurovi velmi blízký. Z dobových materiálů lze zjistit, že se zúčastňoval studentských schůzí a besed na kolejích. Jako školitel respektoval konstruktivní názory svých studentů. Zahrnoval studenty do svých badatelských výzkumů. V roce 1983 mu byl udělen čestný titul zasloužilého učitele.
Na Josefa Macura vzpomíná velmi rád i prof. P. Hajn. Uvádí například bajku, kterou mu kdysi Josef Macur vyprávěl: „Dvě myši se topily ve sklenici s mlékem a obě nevěděly, jaký postup zvolit, aby se dostaly z té patálie. První se proto zdržela jakékoliv činnosti a utopila se. Druhá sebou jen tak mrskala; tímto zdánlivě bezcílným počínáním stloukla mléko v máslo a zachránila se.“
V letech 1973–1984 zastával Josef Macur funkci děkana Právnické fakulty UJEP. Velmi se zasloužil po jejím obnovení o další vzestup fakulty. V době normalizace byl jedním z těch, kterým se podařilo zabránit přestěhování právnické fakulty do Jihlavy. Josef Macur obdržel při příležitosti svých 50. narozenin v roce 1978 pamětní medaili Právnické fakulty UK za rozvoj právnického studia, spolupráci fakult a rozvoj vědecké práce.
Josef Macur trpěl vysokým krevním tlakem, což několikrát zapříčinilo i jeho hospitalizaci na jednotce intenzivní péče. Funkce děkana se tak musel kvůli svému zdravotnímu stavu v roce 1984 vzdát.
Funkce děkana s sebou přinášela i řadu společenských povinností v podobě účastí na různých akcích pořádaných zejména právnickou fakultou. Jednalo se například o oslavy Dne učitelů či vyznamenávání nejlepších studentů. Ke společenským povinnostem patřila také účast na plesech pořádaných právnickou fakultou. Mezi roky 1970–1980 mezi studenty a učiteli právnické fakulty proslul jako hráč na cimbál, protože se na právnických plesech přidával k lidovým souborům a hrál.
I během výkonu funkce děkana právnické fakulty si Josef Macur našel čas na odbornou vědeckou činnost. V roce 1976 tak byl jmenován členem vědeckého kolegia věd o státu a právu ČSAV.
Ve vědecké činnosti podporoval také studenty. Pravidelně se proto zúčastňoval tzv. SVOČ (studentské vědecké odborné činnosti), na kterých osobně gratuloval nejlepším studentům k výborným pracím. Byla to také příležitost k neformálním rozhovorům jak s kolegy, tak i se studenty.
Josef Macur byl laskavým, skromným, pracovitým, velmi erudovaným, hloubavým a ke studentům vstřícným a přátelským člověkem. Byl náročný na pedagogickou a vědeckou práci, a to jak z pohledu své osoby, tak svých spolupracovníků a studentů. Dovedl říkat slova kritiky, dokázal však také přijímat kritiku svojí vlastní osoby. Byl málomluvný, ale každé jeho slovo mělo váhu zlata. Vždy dokázal vystihnout podstatu problému či konkrétní situace.
Měl ryzí a přímý charakter, pro který si ho řada lidí a spolupracovníků vážila, i přestože v době normalizace nebylo jednoduché si jej zachovat.
Právnická fakulta MU i další právnické organizace v porevolučním období po zásluze ocenily působení a vědeckou činnost Josefa Macura. Josef Macur tak obdržel několik ocenění. Mezi nimi například v roce 1998 stříbrnou Randovu medaili, která je udělována Jednotou českých právníků jako ocenění za zásluhy českým i zahraničním právníkům. Josef Macur obdržel Randovu medaili za zásluhu o významný rozvoj české právní vědy z rukou předsedy Jednoty českých právníků Otakara Motejla ve Vlasteneckém sále pražského Karolina.
Po celý svůj život zůstával Josef Macur věrný svým dvěma velkým koníčkům - filozofii, které propadl už v mládí, a sociologii.
Josef Macur velkou část života prožil v Brně, na sklonku života v Žabovřeskách, jeho poslední adresu lze nalézt na ulici Bochořákova – nedaleko Právnické fakulty MU. Josef Macur zemřel 15. března 2002 a je pochován na Ústředním hřbitově v Brně.
(zdroj životopisu: https://science.law.muni.cz/content/cs/vedecko-vyzkumna-cinnost/historie-vav/nove-zrizena-fakulta/josef-macur/)
