-

Josef Pekař životopis

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1870 - 1937

Životopis

Josef Pekař se narodil v Malém Rohozci roku 1870.Jeho prvním dílem bylo Dějiny Valdštejnského spiknutí.
Byl odpůrcem Palackého a Masaryka,zejména v otázce hodnocení husitství.
Jeho nepřístupnější kniha je Kniha o Kosti.
Vysoce hodnotil barokní kulturu.Ve stáří osleol,zemřel roku 1937.

Prof. Ph.Dr. Josef Pekař (12. dubna 1870 Malý Rohozec – 23. ledna 1937 Praha) byl přední český historik přelomu 19. a 20. století, žák Jaroslava Golla, profesor a rektor Univerzity Karlovy.
Po maturitě na gymnáziu v Mladé Boleslavi, které dnes nese jeho jméno, studoval historii v Praze a už roku 1890 článkem v Masarykově Atheneu dokázal, že název „Hrubá Skála“ se vyskytuje až v 17. století a Rukopis královédvorský je tudíž padělek. 1893 promoval prací Kandidatury krále Přemysla Otakara II. na německý trůn, kde ukázal, že se Přemysl Otakar II. o císařský trůn ucházel sám, a to až v letech 1272–1273. Dva semestry strávil v Erlangenu a v Berlíně, pak učil na gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Praze. Brzy po roce 1895 se stal autorem Českého časopisu historického (ČČH), který později po třicet let redigoval. Habilitoval se roku 1897 prací Dějiny Valdštejnského spiknutí (1630–1634), kde Valdštejna ukázal jako váhavého, nicméně zrádce. Téhož roku ostře odmítl protičeský článek německého historika T. Mommsena a doložil význam české kultury pro Evropu; jeho odpověď pak ještě několikrát vyšla a byla přeložena do řady jazyků. K jubileu F. Palackého 1898 napsal přehled české historiografie ve druhé polovině 19. století a řadu článků do Ottova slovníku naučného (mimo jiné právě heslo František Palacký, které později v mírně upravené verzi vydal jako samostatnou knihu).

Roku 1901 byl jmenován profesorem a ve dvou článcích kritizoval představy o slovanské „zádruze“. V práci Nejstarší kronika česká (1903) dokázal, že legenda tzv. Kristiána, kterou Josef Dobrovský pokládal za padělek, pochází skutečně z 10. století. V letech 1909 a 1911 vydal Knihu o Kosti, důkladný popis šlechtického života za třicetileté války a poměrů poddaných v 17. a 18. století. Důraz na detaily běžného života a hospodářské poměry byl tehdy nový a předešel svou dobu. V roce 1915 následovala práce České katastry 1654 až 1789, kde ukázal postup centralizace v Rakousku.

Roku 1912 vydal brožuru Masarykova česká filosofie, kde se bránil proti Herbenovým útokům na Gollovu školu, kritizoval Masarykovu historickou metodu a odmítl myšlenku, že by smyslem českých dějin byla náboženská myšlenka humanity; tím zahájil dlouhý spor o smysl českých dějin.
Vznik Československa Pekař sice neočekával, nicméně oslavil přednáškou Říjen 1918 a věnoval se pak otázce po zavinění války (Světová válka, 1921). Téhož roku vydal přepracovanou učebnici Dějiny československé, dlouho užívanou na našich středních školách. V reakci na poválečnou protikatolickou vlnu začal polemik Pekař obhajovat až idealizovat české baroko i šlechtu (Tři kapitoly o sv. Janu Nepomuckém, 1921; Bílá Hora, 1921; Omyly a nebezpečí pozemkové reformy, 1923) a od té doby se stává konzervativním národovcem (Objevy Bretholzovy čili od které doby sedí Němci v naší vlasti, 1922). Ve svém nejrozsáhlejším čtyřsvazkovém díle Žižka a jeho doba (1928–1934) hodnotí Žižku – podobně jako Palacký – spíše jako válečníka a náboženského fanatika, na rozdíl od Palackého však upírá husitství nadnárodní význam a představuje je jako hnutí ryze středověké, pro současnost těžko pochopitelné a v důsledcích spíše škodlivé. Kniha vyvolala ostré reakce, zejména Jana Slavíka a Kamila Krofty, na něž Pekař odpověděl články, později vydanými pod názvem O smyslu českých dějin.

K (domnělému) výročí smrti svatého Václava vydal knihu Svatý Václav (1929) a k výročí Valdštejnovu přepracované vydání knihy Valdštejn (1934). V letech 1931–1932 byl zvolen rektorem Karlovy univerzity, v nástupní přednášce znovu zdůraznil své národně-konzervativní stanovisko a názor, že periodizace českých dějin má vycházet z životních slohů, podobně jako v dějinách umění. Ve slavnostním projevu k 85. narozeninám T. G. Masaryka se však upřímně poklonil Masarykově dějinné velikosti, jeho dílu osvoboditelskému a státnickému.

Dějinné události se Pekař snažil vykládat důsledně v dobovém kontextu a jako svědomitý historik zdůrazňoval nesourodost představ různých epoch. V poválečných polemikách se klonil ke konzervativnějšímu stanovisku, zůstal však přesvědčeným vlastencem a všechny velké události hodnotil z hlediska svého národa. Proto se také snažil zbavit české vlastenectví náboženských sporů, jež národu v minulosti podle jeho názoru tolik uškodily.
Základním principem Pekařova pojetí dějin byl princip, že historik má pochopit dobu z ní samé, má poznat a procítit jejího ducha. Dějepis dle něj měl mít základ vědecký, avšak přínos historika měl být v procítění a zobrazení dávné doby. Historie není suchá exaktní věda střízlivě pitvající látku, jako např. anatomie, ale je to věda zkoumající život konkretních lidí. Proto taky historik nemůže zůstat chladně nezaujatým pozorovatelem - musí k minulosti a jejím postavám zaujímat svůj postoj. Toto pojetí dějin již nelze považovat za pozitivismus. Pekař pozitivismus již zřetelně překračuje tím, jak proniká svou historickou intuicí za fakta získána z historických pramenů. Pekař se rozcházel s dějinnou filozofií a výkladem dějin Palackého a Masaryka. Zpočátku Pekař považoval národní prvek za nosný a hybný faktor českých dějin, později mluvil o komplexnějším pojetí českých dějin - českou historii včlenil do širšího evropského kontextu. Masarykovy filozofické teze o českých dějinách odmítal. Pekař viděl větší složitost a relativnost historického dění. (zdroj životopisu: http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Peka%C5%99)

Ocenění (1)

1929 - Státní cena za literaturu - kniha Svatý Václav