Životopis
Kim Kwang-gju (nar. 1941) je významný korejský básník, profesor německé literatury na univerzitě Hanjang v Soulu a překladatel německé poezie. V jihokorejské poezii mu patří zvláštní místo. V 70. letech 20. století, kdy zde dominovaly dva výrazně odlišné proudy, tzv. čistá poezie (kor. sunsusi) a angažovaná, tzv. národní poezie (kor. mindžoksi), začal psát básně, kterým zastánci prvního proudu mohli vytýkat nedostatek imaginace a péče o jazyk a které zastánci toho druhého snadno překřičeli.
Už ve své první sbírce, nazvané Poslední sen, který nás smáčí (kor. Urirul čoksinun madžimak kkum, 1979), dal Kim Kwang-gju potichu, ale zřetelně najevo, že je nemístné, aby si básníci mysleli, že jsou výjimečné bytosti, a že i to, co bylo tradičně vnímáno jako "nepoetické", se může stát básní. Kim Kwang-gjuovy básně jsou básněmi kritického rozumu. Jejich originalita v kontextu korejské poezie spočívá v záběru "malých" problémů. Prostým jazykem poukazuje na všední věci: nic nového pod sluncem, vše tady už jednou bylo a zase bude, odtud smutek banality života. Jeho básně o stokrát opakovaných skutečnostech jsou nicméně působivé: autor využívá prostředků výčtů a gradace, poslední verš často zakončuje otázkou.
Kim Kwang-gju je velmi kritický vůči novodobé jihokorejské společnosti. Terčem jeho kritiky je především bezduchost, snobismus a pokrytectví nové maloburžoazie formované v období nelítostné vojenské diktatury. Jeho kritika a výsměch jsou nicméně prosty hněvu či nenávisti, spíše v nich najdeme jemný humor a posmutnělou ironii. Protikladem chamtivého hemžení lidí je v jeho poezii příroda. Útěchu i poučení přináší zejména pozorováí ptáků a stromů; ořezané, dusící se v městském smogu, projevují stále tichou neúnavnou vůli k životu.
Kim Kwang-gju se považuje za humanistického spisovatele. V centru jeho zájmu je hodnota každého jednotlivce a svou tvorbou upozorňuje na společenské a kulturní síly, které v dnešní době ohrožují lidskost: Jak funguje mechanismus moci vojenské diktatury? Proč lidé otupěli při pohledu na utrpení druhých? Co vede k bezostyšnému plundrování životního prostředí? Mluvčími jeho básní bývají tuctoví lidé, kteří různými způsoby vyjadřují odcizení a zmatek v životě moderního velkoměsta. Připomeňme, že modernizace a urbanizace probíhaly v Koreji překotným tempem v 70. a 80. letech 20. století a znamenaly hlubokou proměnu životního stylu. Pro velké množství lidí, kteří se stěhovali z venkova do měst za obživou a vzděláním potomků, pracovat znamenalo buďto nudnou rutinu v kancelářích, nebo špatně placenou a často riskantní dřinu v továrnách či na stavbách.
S jistotou lze říci, že zatímco žádný korejský básník neovlivnil Kim Kwang-gjua v zásadním výběru stylu a tematiky, jeho tvorba měla hluboký vliv na všechny mladé básníky, kteří vyrůstali a začali psát poté, co Kim Kwang-gju začal publikovat. Jeho dílo jim ukázalo hodnotu stylistické prostoty, způsob, jakým lze užívat humoru při psaní o závažných věcech, možnost pojednávat o společenských problémech a přitom zůstávat hluboce osobním. Jeho dílo četli s hlubokým zájmem právě proto, že neměl v úmyslu přitahovat přívržence či formovat uměleckou školu. Jeho básně se jim svobodně nabízely, vyvstávaly z básníkova života, ale jakmile byly jednou publikované, nevyžadovaly od čtenářů, aby se soustřeďovali na osobu jejich autora. Díky Kim Kwang-gjuovi se korejská poezie stala mnohem méně povznesenou a sebestřednou a mnohem zajímavější pro obyčejné čtenáře.
Kim Kwang-gju své básně prezentuje nikoli jako hotové produkty, jako umělecká díla určená k zarámování a obdivu, nýbrž jako provokující otázky, jež mají čtenáře probrat z otupělého podřimování a přimět je k tomu, aby začali uvažovat o věcech, které jsou důležité. Věci, které jsou důležité pro Kim Kwang-gjua, jsou důležité pro každého člověka na světě, pokud mu záleží na tom, aby zůstal lidskou bytostí.
(zdroj životopisu: Kim Kwang-gju - Země mlh)
