Životopis
Autorka detektivek, románů pro ženy, filmových a divadelních scénářů, přezdívaná "jihočeská Agatha Christie."
Rozená Černá. Dětství prožila v rodišti (Mirotice u Písku). Od 1945 studovala gymnázium v Písku (maturovala roku 1950). Nebyla přijata na vysokou školu a začala pracovat jako farmaceutická laborantka, nejprve tři roky v Miroticích a poté v Písku, kde žila až do své smrti (10. srpna 2014). V letech 1973–75 dálkově absolvovala dvouleté pomaturitní farmaceutické studium, roku 1981 se stala vedoucí laborantkou v písecké centrální lékárně, kde působila až do odchodu do důchodu v roce 1987. Jejím synem je architekt Jiří Brůha (nar. 1959).
Od 70. let přispívala do periodik: Vlasta (1974 zde na pokračování detektivní novela Čí je můj syn?), Literární měsíčník, Rudé právo, Jihočeská pravda, Jihočeská revue (obě České Budějovice), Pravda, Kmen, po roce 1990 opět do Jihočeské revue a dalších regionálních časopisů. Přispívala též do různých sešitů původních detektivních povídek, distribuovaných v prodejnách denního tisku. – Čs. televize vysílala adaptace jejích próz Stopa Locacorten (1979, ze sbírky ...aby svědek nepromluvil s tit. Příbuzenstvo, r. + spolupráce na sc. Vladimír Drha), Jsem vrah? (1988, r. Jan Urbášek, sc. Inka Ciprová), Zkouška kvality (1989, r. + sc. Miroslava Valová), Tak ona spí s vrahem (2000, s tit. Spirála nenávisti, r. + sc. Ondřej Kepka). – V roce 1997 získala Cenu Jiřího Marka za knihu Tak ona spí s vrahem! (1996).
(zdroj životopisu: www.slovnikceskeliteratury.cz)
Milena Brůhová knihy
1993 | Podzimní umírání a další čtyři krimi povídky |
1989 | Aby svědek nepromluvil |
1987 | Zkouška kvality |
1990 | Stopa Locacorten |
1989 | Muškáty potřebují slunce |
1985 | Jsem vrah? |
1977 | Mlha |
1987 | Potmě a potichu |
1999 | Lásky na první pohled |
1996 | Neříkej sbohem |
Štítky z knih
vraždy detektivní a krimi romány zfilmováno vydírání rodinné vztahy detektivní a krimi povídky Třeboň mezilidské vztahy internát jižní Čechy
Brůhová je 19x v oblíbených.