René Char životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

René Char (1907–1988), francouzský, možná spíš provensálský francouzsky píšící básník: narozen v L'Isle-sur-Sorgue (departement Vaucluse), kde také nejčastěji pobýval; v Avignonu chodil do lycea; v Aix-en-Provence studoval na universitě. V Paříži byl nesvůj. Mezi válkami ovlivněn surrealismem, ovšem nikdy ne tolik, aby se narušilo jeho výlučné napřažení k podstatě lidského údělu. Přesto jsou jeho meziválečné sbírky Le Marteau sans Maître (Kladivo bez pána, 1934) a Dehors la nuit est gouvernée (Venku: ovládaná noc, 1938) označovány za surrealistické. Španělskou válkou se Char vyhraňuje a vzdaluje surrealismu. V letech 1939–1944 záměrně nevydá ani jednu knihu. V roce 1940 se stane (poté, co si odslouží vojnu v Alsasku) pod krycím jménem Hypnos velitelem oddílu Hnutí odporu v horách na jihu Francie. 237 zápisků z té doby nazve Feuillets ďHypnos (Zápisky Hypnovy). V roce 1944 byl převelen do Afriky. Po válce jako by vynahrazoval své odmlčení: vycházejí sbírky později souborně zařazené do knihy Fureur et Mystère, 1936–1947 (Vztek a tajemství, 1948), následují každý rok dvě až tři samostatné knihy. Char je různě kombinuje do větších skladeb: Les Matinaux, 1947–1949 (Ranní ptáci, 1950), La Parole en Archipel, 1952–1960 (Slovo na souostroví, 1961), Le Nu perdu, 1964–1970 (Ztracený akt, 1971), La Nuit talismamque qui brillait dans son circle, 1972 (Noc amuletů zářila v kruhu, 1972), Aromates chasseurs, 1972–1975 (Lovecké vůně, 1975), Chant de la Balandrane, 1975–1977 (Zpěvy z Balandrany, 1977)... K Charovu dílu patří zamyšlení příležitostná a cílená ke konkrétním osobám, ale i dramatické texty (Claire, Klára, 1948, Le Soleil des eaux, Vodní slunce, 1946). V roce 1964 uspořádal své básnické dílo do autorského výboru Commune presence (Společná přítomnost, rozšířené vydání 1978, česky podle tohoto vydání v překladu Ludvíka Kundery 1985).

Ačkoli René Char byl u nás v povědomí už od roku 1931 (překládal jej Jindřich Hořejší pro časopis Kvart, Nezval ve sborníku Surrealismus), prvního významnějšího uvedení do českého kontextu se dočkal až v roce 1962, kdy v čísle 5 uveřejnil časopis Světová literatura větší soubor komentovaných překladů Ludvíka Kundery. Drobně se k Charovi Světová literatura pod značkou J. R. vrátila ještě v číslech 4/1967 a 5/1980. Na knižní vydání Charovy poesie jsme čekali až do roku 1985, kdy konečně vyšla v překladu Ludvíka Kundery Společná přítomnost (viz výše).

Albert Camus, jemuž jsou věnovány Zápisky Hypnovy, přirovnal Charovu poesii k léčivému požáru, jímž hoří hromady býlí, které v básníkově kraji dávají větru vůni a zemi potravu. Ludvík Kundera o Charovi napsal: „Ať už se René Char vyjadřuje prózou anebo veršem, výsledkem je vždy poesie. Za posledních třicet roků se její princip celkem nemění, texty jsou však stále sevřenější, lapidárnější, stále víc na hraně jazyka, umění zkratky se stupňuje, se střihem se ruší co nejvíce mezičlánků. Takže se psává o virtuosní strohosti, ostrosti a posléze tvrdosti Charova pozdního díla."... „Charova poesie je jistě náročná. Nehýčká čtenáře, ale podněcuje ho, ba popouzí:...vtahuje ho do své světelné i temné krajiny a provokuje ke spoluúčasti na poetické práci."

Především na iniciující doslov Ludvíka Kundery ke zmíněnému českému vydání Společné přítomnosti, z něhož je citováno, odkazujeme všechny, kteří se k Charovi a jeho poesii chtějí nechat dovést podstatně a prožitě zasvěceným portrétem i rozborem. (zdroj životopisu: Anna Kareninová)