Sir Philip Sidney životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Sir Philip Sidney, 30. 11. 1554 Penshurst – 17. 10. 1586 Arnhem (Nizozemí), byl anglický básník a zároveň alžbětinský dvořan, státník, voják a mecenáš učenců a básníků. Pocházel z významného šlechtického rodu, jehož příslušníci zastávali přední úřady, což ho předurčovalo ke státnické kariéře. R. 1564 zahájil studia na Shrewsbury School, kde se jeho celoživotním přítelem a prvním životopiscem stal spolužák Fulke Greville (1554 – 1628), a pokračoval na univerzitě v Oxfordu 1586-71, pak v l. 1572-75 cestoval po Evropě, kde r. 1572 v Paříži zažil i Bartolomějskou noc, což posílilo jeho protestantské cítění. Seznámil se s četnými státníky, učenci a literáty a zdokonalil se v latině, francouzštině a italštině. R. 1576 získal menší úřad u dvora, 1577 jako diplomat opět navštívil evropské státy a zastavil se i v Praze. V l. 1581 a 1584-85 byl členem parlamentu za Kent. V Anglii přijímal významné zahraniční hosty, r. 1583 se oženil s dcerou státního tajemníka F. Walsinghama. Nebyl ale pověřován významnými úkoly, takže se mohl věnovat lit. tvorbě, která ho vnitřně přitahovala. Jako člen anglického expedičního sboru, jenž pomáhal Holanďanům v boji se Španělskem, byl r. 1586 jmenován guvernérem nizozemského městečka Vlissingen a velitelem jezdeckého oddílu. V šarvátce se Španěly byl zraněn a po třech týdnech zemřel na infekci. Byl s poctami pohřben v katedrále sv. Pavla v Londýně a uctěn četnými publikacemi v Anglii a na evropském kontinentu. Měl široké zájmy renesančního šlechtice (včetně kolonizace Ameriky) a podporoval učence a literáty. Je mu věnováno více než 40 spisů od teologie, zeměpisu, dějin, vojenství, práva, logiky a lékařství až po poezii. Sidney byl tělesně zdatný, výborný jezdec a účastník turnajů. Pro svou dobu i doby pozdější byl ztělesněním renesančního kavalíra. – Sidney lit. tvořil jen pro přátele v malém lit. kroužku zvaném Areopagus (Edward Dyer, Fulke Greville, možná i E. Spenser) a sám se považoval spíše za patrona umělců. I když za života nepublikoval, podstatně přispěl k rozvoji tří žánrů: pastorálního románu, sonetového cyklu a lit. kritického eseje. Okolo r. 1580 napsal pro potěšení své sestry, hraběnky z Pembroku, rozsáhlý (180 000 slov) pastorálně rytířský román Arcadia (1590,1593,1. verze vyd. 1926, Arkádie) a stal se tak jedním ze zakladatelů tohoto žánru v anglické literatuře. Text románu existuje ve třech verzích. První podává v 5 knihách příběh se dvěma vážnými zápletkami a jednou komickou. Sidney později přepracoval zhruba polovinu románu (změny fabule i postav, zdůrazněni morální tematiky) a první 3 knihy vyšly tiskem r. 1590. Třetí varianta – upravená 2. verze doplněná o zbylé dvě knihy – vyšla r. 1593 a v této hybridní podobě se nejvíce šířila. Ornamentální próza s vloženými eklogami a jinými lyrickými básněmi podává silně alegorický, složitě komponovaný příběh s mnoha epizodami a postavami psaný bohatým, metaforickým jazykem. Dílo obsahuje úvahy o lásce, morálce, umění, náboženství a aktuální politice (Sidneyho plán na spolek protestantských zemí). Sidney navázal na pozdní starořecký milostný pastorální a dobrodružný román (např. Héliodóros: Aithiopské příběhy), středověké rytířství a soudobou evropskou lit. (J. Sannazaro: Arkádie, 1504). Kniha se stala velmi oblíbenou a díky své alegorické významové mnohovrstevnatosti sloužila k výchově renesančních šlechticů. V tomto ohledu následoval Sidney italské renesanční pojednání Dvořan (1528) od Baldassara Castigliona. Některé zápletky Sidneyho románu převzali angličtí renesanční autoři, zvl. dramatici; J. Shirley dílo zdramatizoval r. 1640. Artistní styl díla byl často napodobován a označuje se jako „arkadská próza“ (Arcadian Prose). Sidney je rovněž autorem prvního anglického sonetového cyklu Astrophil and Stella (1591, Astrofil a Stella, č. 1987). Sekvence sonetů na určité společné téma (nejčastěji lásku) adresovaných určité osobě, v nichž si i jednotlivá čísla podržují platnost ucelené básně, byly v evropských lit. oblíbené od dob Danta a Francesca Pctrarky. Petrarkovský sonet do anglické lit. uvedli T. Wyatt a hrabě ze Surrey, ale teprve Sidney plně využil jeho možností a svým cyklem (108 sonetů a 11 písní) vzniklým okolo r. 1581 inicioval rozkvět tohoto útvaru v 90. letech (mj. S. Daniel. M Drayton, E, Spenser, W. Shakespeare). Tyto cykly měly obvykle skromný dějový půdorys, většinou v rámci milostného vztahu, který někdy transcenduje až k mystické nebeské lásce. Sonety zachycují různé postoje, události a proměny v citovém životě lyrického subjektu, ukazují střídání protikladnych stavů, citů a nálad. Od italských počátků přes francouzské pokračovatele se vypracovaly a ustálily jisté konvence v tematice a tropice. Součástí sonetové konvence byl i jistý autobiografický prvek, takže o Sidneyho cyklu i a podobně i o cyklech E. Spensera a W. Shakespeara badatelé soudí, že nejsou jen básnickým cvičením či ilustrací platónské teorie lásky, ale že odrážejí, byt stylizovaně a možná záměrně zkresleně, konkrétní vztah. Adresátkou vtipných a vášnivých Sidneyho sonetů byla Penelope Devereuxová, r. 1581 provdaná za lorda Riche, žena krásná, vzdělaná a nekonvenční. Sidney virtuózně zvládl sonetovou formu v subjektivní výpovědi o narůstání lásky a stupňující se naději, později o výčitkách a zoufalství končícím v rezignaci a mírněném filozofickou útéchou. Ve svých básních včetně lyrických vložek v Arkádii Sidney obohatil anglickou lit. o množství nových veršových rozměrů a strof. Třetí důležitou oblastí Sidneyho působení byla lit. teorie a kritika. Jako odpověď na puritánské odmítání a odsuzování umění a lit., které vyjádřil Stephen Gosson (1554-1624) v knize School of Abuse (1579, Škola nepravostí), napsal okolo r. 1582 rozpravil An Apologie for Poetrie (1595, Apologie básnictví; téhož roku vyšla také hůře edičně připravená verze The Defence of Poesie – Obrana básnictví), kde výmluvně a uhlazeně zdůvodnil morální hodnoty a význam krásné lit., která výchovně předčí filosofii a historii a „poučí i potěší". Argumenty zde rovněž čerpal z dlouhé tradice teorie a obran lit. v antice a renesanci a doplnil je vlastním původním kritickým pohledem na současný stav anglické lit. Dílo je svým zpracováním a rozsahem nejvýznamnějším anglickým dokumentem renesančního pojetí lit. Zbytek Sidneyho díla tvoří několik traktátů o protestantismu a politice, nedokončené a drobné překlady a pastorální dvorská maska The Lady of May (psána 1578, Májová královna). Sidneyho díla zprvu kolovala v rkp., hl. díla souborně vyšla r. 1598, znovu r. 1599 a v 17. stol. ještě devětkrát, což svědčí o jejich popularitě a vlivu. (zdroj životopisu: Slovník spisovatelů)