Umberto Saba životopis

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Životopis

Kdo je Umberto Saba?

Narodil se v Terstu 9. března 1883. Jeho původní jméno je Poli, jeho otec byl (viz báseň z cyklu Autobiografie) „lump" a větroplach, matka pocházela z chudé rodiny terstského ghetta, manžel ji opustil ještě před Umbertovým narozením. Umberto si později volí pseudonym Saba, což hebrejsky znamená chleba; je to projev pokory před matčinou chudobou. Saba je roztěkaný žáček; protluče se až do kvarty gymnázia, pak krátce studuje na obchodní škole, nějaký čas dělá plavčíka na nákladní lodi a konečně nastoupí místo obchodního praktikanta. Z té doby jsou jeho první verše; prozrazují četbu Petrarky a Leopardiho. Terst, v té době hlavní přístav Rakousko-Uherska a bohaté obchodní centrum, je odtržen od Itálie i kulturně: doznívá tu stále ještě obrození.

Sabovo mladické vlastenectví se projeví mimo jiné i tím, že po krátkém pobytu ve Florencii vstoupí jako dobrovolník do italského vojska, v letech 1907—8 slouží u pěšího pluku ve Florencii a potom v Salernu. Uveřejňuje verše v terstském časopise Palvese a r. 1908 vydává sbírku Vojenské verše (Versi militari).

Roku 1911 se žení s Linou svých veršů, s ženou, která prostupuje celé jeho básnické dílo a splývá mu s láskou k rodnému Terstu. Plodem veliké lásky je dcera Linuccia.

Při druhé cestě do Toskánska naváže Saba kontakty s autory soustředěnými kolem časopisu La Voce, do něhož pošle později slavný článek o poetice Co zbývá dělat básníkům, zprvu odmítnutý. V edici Voce vyjde r. 1912 Sabovi sbírka Na vlastní oči: má druhá kniha veršů (Coi miei occhi: il mio secondo libro di versi), která vyvolá první ohlas.

V letech 1910—12 vzniká také nejslavnější Sabova sbírka Terst a jedna žena (Trieste e una donna, 1912).

Roku 1914 Saba narukuje, ale fronty je ušetřen. Po válce se vrací do Terstu a v ulici San Niccolò si zřizuje antikvariát, který se stane místem schůzek spisovatelů a umělců nejen terstských (důvěrně se Saba spřátelí s malířem Bolaffiem); „svým bolestným a vášnivým hlasem" tu Saba předčítá své verše, které si dlouho předtím „předzpěvoval v nitru", jsou v té době „lehké a prchavé", podobají se „mýdlovým bublinám". V Terstu, připojeném po válce k Itálii, „vanulo euforické povětří (iluzorní) svobody".

Ve své „tajné ulici" prožije Saba s Linou svá nejplodnější léta, čas rozděluje mezi klidnou práci v antikvariátě, psaní veršů a schůzky s přáteli. V kavárně Garibaldi se vídává také s Italem Svevem.

Vyhlášení rasových zákonů na začátku druhé světové války ho přiměje, aby opustil Terst: odjíždí do Paříže, je to pro Sabu doba úzkosti a neklidu. Vrací se do Říma, kde bydlí dcera, nato se pod cizím jménem skrývá u přátel ve Florencii až do příchodu spojenců.

Vrací se k Lině do Terstu fyzicky i duševně otřesen.

Roku 1953 jej římská univerzita jmenuje doktorem „honoris causa", také rodný Terst mu připraví pocty: Saba ze slavnostního shromáždění po několika minutách uteče a pláče dojetím.

Na podzim r. 1956 umírá Lina, její těžká agónie a smrt Sabu hluboce zasáhnou. Sám zemřel na klinice v Gorici 25. srpna 1957.

Takřka celé Sabovo dílo je obsaženo ve Zpěvníku (II Canzoniere), který poprvé vyšel r. 1921 a v každém dalším vydání byl doplňován dalšími sbírkami. (zdroj životopisu: Terst a jedna žena, doslov)