baru_lienka komentáře u knih
Vzhledem k tomu, že z YA mám načteno celkem dost, tak mě už kdejaký romantasy příběh neohromí. A Mráz je přesně jako mix klasických prvků z YA čtení, celou dobu jsem měla pocit: „Jo, tohle už jsem někde četla.“ Vílí království (Krutý princ), souboj mezi adeptkami o trůn a manžela krále k tomu (Selekce), při kterém se bojuje na život a na smrt (Hunger Games) a hlavní hrdinka samozřejmě nezapadá do vílího světa a „není jako ostatní holky“. Abych ale nebyla jen negativní, v tomto příběhu se propojuje svět víl a lidí, konkrétně tady víly používají telefony a vílí souboj sledují lidští diváci na obrazovkách televizí, protože tohle je reality show, což je za mě celkem neobvyklý prvek knihy.
Bohužel ani romantická linka zde nezabodovala. Ava a Torin se nenávidí a pak po sobě najednou strašně touží, ani jsem nepostřehla, jak se to stalo, protože k žádnému pořádnému budování vztahu zde nedochází. Oba dva se vídají, když spolu trénují na závěrečný souboj, ovšem dokázal by mi někdo vysvětli, kde vílí panovník bere tolik času, že každý den věnuje několik hodin času Avě? Nemá tak náhodou na starost celé vílí království?
První půlka kniha mě vůbec neohromila, druhá byla mnohem lepší, hlavně když Ava začala odkrývat různá tajemství vílího světa. Sečteno podtrženo se pustím i do druhého dílu, ale jen kvůli tomu cliffhangeru na konci knihy a taky proto, že se to četlo ultra rychle.
Světe div se, tohle už je moje 13. kniha ze světa Řek Londýna. Souběžně s dějem v této knize (vydaná 2021) se má odehrávat také příběh dílu Záludné léto (vydaná 2014), což je jeden z mých nejoblíbenějších dílů (a ne, není to proto, že v tom díle jsou jednorožci, ale proto, že ta kniha na vás prostě dýchá atmosféru horkého letního dne).
Chyběl mi Peter, pořádná detektivní práce a napětí a taky víc toho čarodějnického učení, ale jsem moc ráda, že Abigail dostala prostor se realizovat a mohli jsme se toho dozvědět víc o jejím životě. Trochu ji i závidím, že může být čarodějnický učeň!
Líbilo se mi sledovat, jak si Abigail buduje své místo ve společnosti a její vztah s mluvícími liškami je nečekaný, ale dobrý prvek knihy. Ze zápletky s mizícími teenagery jsem až tak nadšena nebyla, ale asi stále vyhlížím, kdy přijde další příběh od Aaronovitche, od kterého se nebudu moct odtrhnout.
Když jsem se hlásila do konkurzu o knihu, tak jsem upřímně neměla od příběhu moc velké očekávání. Anotace o kvalitách knihy v tomto případě vůbec nevypovídá :(
Autorka používá krásný jazyk, květnaté slova a neobvyklá přirovnání, jako: „… v hlase slyším náznak soucitu jako hrudka másla na spálené topince. Jako kdyby věděla, že mi z jejích slov bude mizerně, ale pokud to řekne hezky, budu v pohodě.“
Wing v životě potkává jedna rána za druhou, ale po boku má svoji lvici a dračici (jo, tohle je ten magický realismus v knize), takže ji nemůže nic zastavit. Kniha je plná smutných událostí. Životní situace Wing není ani ve škole, kde si ji kvůli jejímu vzhledu neustále dobírají, ani doma dobrá. Jak mi ale někdo napsal: „Občas je třeba číst i depky.“ A tohle byla moc příjemná depka kniha :)
Naštěstí v sobě příběh nese kromě důležitého poselství i ty dobré věci, které život přináší: pevná kamarádství, o která se můžete v těžkých časech opřít. Jablečné koláče, které sice nezalepí rány na duši, ale hej, kdo by nechtěl koláč! A hlavně běh, respektive jakýkoliv pohyb, který pomůže na chvíli nemyslet na svoje trápení.
Za zaslání knihy děkuju Humbooku a Humbook blogerům, maximálně jsem si příběh užila!
(SPOILER) Tajně jsem doufala, že se mi pod ruky dostaly další Temné sestry, ale dočista jsem se spletla. Ona je přízrak je příběh o dívce, která se vrací do země svých rodičů - Vietnamu - za otcem, který opustil svou ženu a děti, aby si tam přetrpěla 5 týdnů letních prázdnin a získala od otce na oplátku peníze na studium na univerzitě.
Obsahuje spoilery
Jade se ocitá v domě se svým nenáviděným rodičem, kde ji začínají pronásledovat přízraky. Závoj mezi tím, co je realita a co je nadpřirozeno/výplod Jadiny fantazie, je prakticky neexistující. Možná to bylo cílem autorů, ale mě tato nejasnost akorát zbytečně mátla.
Autoři se celému příběhu snaží nasadit vážnou a ponurou atmosféru, což jim celkem šlo, dokud se na scéně nezačalo objevovat Florence, jejiž přítomnost dělala z příběhu vtipnou romanťárnu.
Kdyby se příběh aspoň četl hezky rychle, zvažovala bych 3*, tady jsem se ale horko těžkou prokousávala hortenziemi a mrtvými mravenci a doufala jsem, že konec přijde brzo. Všechno, co v tomto příběhu mělo být mrtvé, ožilo. Vše co mělo žít, umřelo. Paraziti, duchové, dům, romantika, hledání sebe sama, komplikované vztahy s rodiči, finanční problémy, kolonialismus a válka, přistěhovalci v USA, Vietnam, komplex prvorozené dcery, která se o všechny postará, spánková paralýza…. Uff, takovou hromadu random témat jsem už pěkně dlouho neviděla :(
Ke konci knihy už řeknu jen to, že to bylo jako ukázka „deux ex machina“ - zdánlivě neřešitelný problém, který autoři vytvořili, byl vyřešen náhlým nástupem boha (v tomto případě matky) na scénu.
Jo a pochopil někdo, proč je na 13 leté dítě svalována vina za otce, který opustil rodinu, protože mu metaforou naznačilao, že je to v pořádku?!
Konec spoileru
Ahoj.
Doufám že mě někdo poslouchá.
Příběhem u nás provádí Frances, která ví, že univerzita = práce = peníze = štěstí a proto je odhodlaná dostat se na Cambridge. Shodou okolností se spřátelí s Aledem - svým sousedem a tvůrcem jejího oblíbeného podcastu Universe City. Jenže i bublina šťastného přátelství po čase praskne.
Že autorka umí skvěle psát realistické uvěřitelné postavy jsem si ověřila už v knize Bez lásky. Příběhy Alice Oseman jsou vždycky miloučké, plné světýlek a končí dobře. Jenže než jsem se tentokrát k tomu dobrému konci dostala, tak jsem se pěkně zapotila.
Naprosto jsem se totiž ztotožnila s Frances, která vkládá 120% své životní energie do skvělý studijních výsledků a přijímaček na univerzitu.
I když - je angličtina opravdu její vysněný obor? A musí člověk vůbec mít výšku? Tímhle kolečkem otázek si určitě prochází hromada lidí (včetně mojí maličkosti). Myslím, že Radio Silence vám neřekne, jaké rozhodnutí je dobré. Ale aspoň vás utvrdí v tom, že žádné rozhodnutí není špatné.
Řekla bych, že to ale není hlavním tématem knihy.
Těch nejbolestivějších 50 stran je totiž o tom, že né všichni lidi, mají hodné a podporující rodiče. Jsou o tom, jak může vypadat manipulace a toxické chování od člověka, který vám má ve světě udělat bezpečné místo.
Já jsem měla na rodiče mega štěstí a o to víc mě osud Aleda a Carys mrzel, protože mi je jasné, že to, co Oseman v knize popisuje, může být jen slabým odvarem dětí a mladých dospělých okolo mě.
Držela jsem palce Frances i Aledovi, až mi málem pukla žilka, takže pro tuhle knihu si do knihkupectví nechoďte, ale běžte!
Za poskytnutí knihy děkuju Humbooku a Humbook blogerům :)
Samotná Barrett by o sobě řekla, že je „člověk, který si ze sarkasmu a nonšalance kolem sebe vybudoval brnění,“ což je pravda jen tak napůl, protože pro skořápkou tvrďačky se skrývá křehká dívka. Celkově se mi na knize neskutečně líbilo jak lidská byla. Barrett uvízla s Milesem v časové smyčce a při hledání cesty ven se dostávali do trapných situací a vedli težké rozhovory. A přesně tu lidskou zvláštnost dokázala autorka bravurně vykreslit.
Nikdy jsem si nemyslela, že by mě mohla oslovit i pomalá romantická linka, ale tady to tak bodlo! Krom toho se i zasmějete nad pohotovými poznámkami Barrett, tohle je pro mě hlavní hrdinka, kterou bych chtěla potkat v opravdovém životě - není na ni nic speciálního, jen se snaží najít si své místo ve světě.
V knize jsou dále naťuklá témata:
Židovské víry
Holek, které nejsou žádné hubené tintítka
Rodině o dceři, matce a její partnerce
Přechodu ze střední na výšku
A jak by řekl Miles: prvního milování
Je toho dost, ale zároveň to není až moc. A jestli jsem vás doteď nenalákala, tak je tam i lehká podobnost s Gilmorovými děvčaty!
Za zaslání knihy děkuji Humbooku #humbookblogeri
Trochu se obávám, aby moje hodnocení knihy nebyla tak trochu vykrádačka toho, co již o japonských příbězích řekla Míša Voltnerová, ale ona to prostě ve svých hodnoceních skvělé shrnula (navíc toho má v tomto ohledu načteno mnohem víc než já).
Každopádně čtení japonských autorů je v dnešní době jako kdyby vás někdo hodil do studené vody. Jsme v příbězích zvyklí na akci, zvraty, intriky v tak rychlém sledu, abychom udrželi pozornost víc než 10 vteřin. A pak čtěte příběh, který plyne pomalu, zaměřuje se na myšlenky a klid duše, objevování krás života a konečnost každého okamžiku. A máte problém.
O tom jsem se přesvědčila už při čtení Podivného počasí v Tokiu a hořce jsem plakala, když jsem zjistila, že můj attention span čtení příběhů tohoto typu naprosto sabotuje. Nemám potřebu zjišťovat, co bude s protagonisty dál. Klidně knihu bez výčitek odložím. S knihkupectvím Morisaki mám podobnou zkušenost, ale nejsem si jistá, jestli to nebylo i tím, že to pro mě byl prostě nudný příběh bez větší pointy. Jestli máte rádi japonské autory, přečtěte si to. A jestli ne, tak raději věnujte čas jiné knize.
S příběhem Sam, Aarona a Mii… mám takový hořkosladký vztah. Kniha se četla jedním dechem, ale v prvních 2/3 knihy jsem neměla moc pocit, že bych se na hrdiny nějak emocionálně navázala. Množství problému a krizí, které museli hlavní hrdinové mi přišlo celkem přemrštěné - chápu, asi za tím stála snaha upozornit na problémy současnosti v rámci jedné knihy, ale tady to bylo přepísknuté: PPP, šikana, rozvrácená rodina (adopce, nezájem rodičů, rozvod…), závislost, vitiligo (depigmentace), toxická maskulinita, tělesná dysmorfie, vztahy, finanční problémy…
Téma, které knize v ovšem velice oceňuji, protože mám pocit, že ani v knihách ani na veřejnosti se mu nedostává dost prostoru je problematika „mužství“. Často slýcháváme, jak neférové očekávání má vůči ženám společnost, ale když se podíváme na to, co se čeká od „správného chlapa“, tak můžeme narazit na stejný problém. Jsem proto moc ráda, že tomuto dala autorka v knize prostor.
Každopádně poslední část knihy byla skvělá, pomalejší tempo příběhu dovolilo, abychom víc nahlédli do hlav a životů postav a nakonec se vše vyrýsovalo v povedený závěr. Od začátku jsem předpokládala, jak kniha dopadne a opravdu tomu tak bylo (i když jsme se k tomu konci dopracovali jinak, než jsem si myslela, bonusové body za překvapení). Závěrečná řeč Sam byla dobrým zadostiučiněním všem záporákům a přihlížečům.
Sečteno podtrženo - pokud vás baví heavy contemporary, přečtěte si i tento příběh. Za zaslání knihy děkuju Humbooku #humbookblogeri.
Magie. Láska. Technologie.
Sama jsem byla zvědavá na to, jak tento koktejl témat může fungovat v jednom příběhu a překvapivě to šlo! Toto je za mě krásná ukázka příběhu s přidanou hodnotou v podobě motivů jako hledání sebe sama a svého místa ve světě, nejistoty a opatrnosti ve vztazích, důležitosti spokojenosti se sebou samým vše, co byste mohli od feed-good knihy očekávat a ještě víc!
Moje fav postava je určitě Antonie, i když jsou hlavními hvězdami tohoto příběhu Havran a Slunce. Naprosto jsem žrala každou scénu, ve které se objevila, jednak mi naprosto učaroval její šarm a aura obávané čarodějnice a za druhé naprosto chápu její posedlost kávou. Každopádně vztah mezi Havranem a Sluncem se pomalu nenásilně vyvíjí, nebojí se utahovat si ze sebe navzájem, ale pomoct si, když je potřeba.
Já jsem hrdým zastáncem toho, ať knihy nekončí 100 % šťastně (ano, vyžívám se v emotional damage ze strany fiktivních světů a postav), ale teď jsem tak ráda za šťastné konce, přesně takové pohlazení po duši jsem potřebovala.
Za knihu mockrát děkuju @humbook #humbookblogeri
Původně jsem knihu vnímala jako přínosný vhled do mysli „chorého“ člověka, ovšem po událostech, které se u nás v prosinci děly v Praze je tahle kniha spíš připomínkou člověka, jehož život měl v historii upadnout v zapomnění.
Tohle bylo velice neveselé čtení.
Hlavní myšlenku Breivika, která prostupovala celou knihou, bych vystihla takto:
bílý muž (ideálně Evropan) > kdokoli a cokoli
Kdybych tak měla shrnout, co je podle něj na dnešní společnosti špatné:
Pracující ženy. Ženy, které se nestarají o svou rodinu a hlavně teda feministky! (čili všechny ženy, které se rozhodly nebýt poslušné hospodyňky rodící spoustu dětí, ale odvážily se mluvit a říkat svůj názor)
Sociálnídemokrati a jejich myšlenka rovnostářství.
Multikulturalismus, který přináší islám.
Jak říkám, chorá mysl. V podstatě se jednalo o životem frustrovaného člověka, který sám neunesl zodpovědnost za to, že je strůjcem svých (ne)úspěchů a tak se rozhodl obviňovat všechny kolem, jen ne sám sebe.
Jakožto člověk, který už nějaký ten pátek strávil v univerzitním prostředí si dávám pozor na ověřování informací a zdrojů, takže mi málem vyskočila kopřivka, když jsem poslouchala, jak lidi na internetu (= Breivik) splácají dohromady pár polopravd a úplných lží, aby získali pozornost a prezentují vše jako důkaz špatného směřování společnosti.
Někde jsem četla, že tohle je příběh moderní love story a já nemůžu nesouhlasit.
Kniha o vztahu dvou mladých lidí, kteří chvíli jsou a chvíli nejsou spolu, ale neviditelná síla je stejně vždycky přitáhne k sobě. Jedná se o coming of age příběh, který zachycuje hlavní hrdiny od střední školy a vyzdvihuje důležitost komunikace ve vztahu.
Pět hvězdiček mi přišlo moc, protože se vlastně jedná o úplně obyčejný příběh o úplně normálních lidech. Ale právě v tom spočívá to kouzlo. Autorka se umí svým jednoduchým popisem všedních událostí dostat čtenáři pod kůži. Snad nebyla kapitola, kdy bych si neříkala: „Jo, tenhle pocit už jsem taky někdy cítila.“ A pak si prostě -s prominutím- připadáte míň na prd, protože zjistíte, že je to samé s největší pravděpodobností zažívá i člověk vedle vás.
Mám radši uzavřené konce (nemusí být nezbytně šťastné), ale tento polootevřený konec mi nevadil. Jsem si celkem jistá, že ať už byste příběh Mariane a Conella zastavili kdykoliv v jejich životě, tak by to dopadlo stejně. Chtějí být spolu, ale vždycky se najde něco, co je zase rozdělí.
Dlouho jsem otálela s hodnocením této knihy a stále si nejsem jistá, jaký si z ní odnáším celkový dojem. Rozhodně vás nechci odradit od čtení - tohle už je moje třetí knihy od autorky a rozhodně mám v plánu se pustit i do dalších věcí, které vytvoří. Nemůžu si ale pomoc, byly tam věci, které mi na čtení vadily.
Čekala jsem hlavně na část knihy, kdy Ri vstoupí do pro nás normálního světa a začne zjišťovat, jak to chodí mimo KLDR. A tím nemyslím, že bych chtěla, aby nám polichotila naše ego, ale spíš by mě zajímal její upřímný názor na to, co je jí (ne)líbí na tomto uspořádání života.
Toho jsem se ale moc nedočkala, především asi z toho důvodu, že nemám pocit, že by Ri v KLDR i mimo něj něco chybělo - po materiálové stránce samozřejmě. Ri si docela dobře žila v KLDR, pak ji někdo jiný zajistil pohodlný převoz přes hranice, kde se o ni hezky postarali, ošatili ji, krmili ji, dostávala finanční pomoc od vlády
Stejně tak jsem chtěla slyšet, jak Ri postupně přicházela na to, jak to v KLDR opravdu fungovalo mimo bublinu, ve které žila. Jak člověk, naprosto oddaný straně, reaguje na zjištění pravdy o celém systému.
V tomto směru za mě mohl být příběh v druhé části více rozvinutý do hloubky, ale nedočkali jsme se.
Celkově je to za mě slabší čtení, stále si myslím, že Svědectví o životě v KLDR je čtivější a dozvíte se v něm nejvíce informací.
Dámy a pánové, tohle je ze mě další skvělý adept na českou knihu, která by se měla přeložit do angličtiny, protože si to zaslouží. Děsně ráda bych se podívala na autorčin proces tvorby, dát něco takového dohromady by mi uškvařilo hromadu mozkových buněk - charakter postav, jejich pozadí a celkově historické pozadí vytvořeného světa, nadpřirozené bytosti a zápletka děje je prostě boží.
Moc se mi líbí styl psaní, je to takové melancholické čtení a zároveň oceňuju lehce feministický nádech, který se projevuje v tvrdohlavosti Robin jít proti tradicím společnosti, studovat na univerzitě a podstupovat dobrodružné cesty do neznámého světa.
Jediné, co bych příběhu vytkla bylo občas pomalejší tempo a někdy i zbytečné odbočky od děje, celkově mi cesta Robin a Kaie přišla dlouhá a na konci nás čekal pěkný cliffhanger TAKŽE IHNED POTŘEBUJU DALŠÍ DÍL
Uff, po Aaronovitchovi jsem sáhla ze zvyku, chtěla jsem si přečíst něco známého, ale tentokrát na mě jeho psací kouzlo moc nefungovalo. Příliš mnoho postav, zkratek, odboček od děje, odkazů na seriály. Oceňuju snahu udělat děj co nejzajímavější, ale já jsem se většinu času ztrácela v příběhu.
Ano, stále je to ten vtipný Peter, který k sobě přitahuje podivnosti, ale moc dobře vím, že autor to umí podat lépe. Asi stále čekám, že mě příběh chytne tak, jako v předchozích dílech, ale obávám se, že Aaronovitch už z dobrodružství Petra Granta vyždímal, co se dalo. Další pokračování si přečtu, budu si ale muset od Řek Londýna trochu odpočinout.
ak nějak se snažím přijít na nějaké logické vysvětlení, proč jsem tuhle knihu četla déle než rok a nemůžu na nic přijít, snad jen to, že čtu víc knih najednou a vždycky jsem měla rozečtenou nějakou zajímavější
Po přečtení série Krutý princ jsem od knihy měla asi trochu jiné očekávání (ano, ty často představují kámen úrazu). Z knihy jde určitě poznat, že ji psala stejná autorka, objevují se v ní známé postavy a podobné myšlenky.
Black klade důraz především na disfunkční rodinu a důležitost sourozeneckých vztahů (ehm, ehm, Jude a její sourozenci) a to jeden mezi Hazel a Benem, ale i mezi všemi jejich dalšími spojenci.
Autorka umí slovy krásně vyjadřovat hluboké myšlenky, vymyslela skvělou zápletku (I mean záhada s Enjou byla fakt dobrá), ale celkově jsem se do příběhu nedokázala ponořit ani zdaleka tak moc, jako právě u Krutého prince.
Moje druhé setkání s Pipou proběhlo opět na podzim a už teď se těším na třetí díl. V tomto díle se ovšem nezaobíráme starým případem, ale aktuálním zmizením Jamieho, takže Pipu tlačí čas, aby kamaráda co nejdříve našla. Víte, jak to v detektivkách chodí - čím déle času uplyne, tím méně je pravděpodobné, že se pohřešovaná osoba najde. Moc se mi líbilo využití kreseb a jiného grafického zpracování příběhu a podcastu, kniha se četla rychle a byla to skvělá oddechovka. Zase si ale nemyslete, že to byl nějaký připitomělý příběh, samotnou zápletku bych nikdy neodhalila ani náhodou a myslím si, že to bylo i celkem uvěřitelné.
Nejvíce na knize ale oceňuju, jak si autorka dokázala nenápadně připravit půdu pro to, abychom vlastně souhlasili s činy záporáka až do chvíle, než se ukáže kdo a proč to dělal. Morální dilema spravedlnosti a nastavení soudního systému je nám tady předložené jako na sametovém polštářku.
Po přečtení knihy se hrdě hlásím do tábor už nikdy víc. Krom toho, že v první půlce knihy jsem v jednom kuse nevěděla, kdo říká co, protože autorka se na všechny postavy odkazovala ve stylu on/ona/ten vyšší atd., bych vám mohla jmenovat hromadu dalších nelogických věcí, například: to je takový problém, aby lidi prostě začali jíst rostlinnou stavu? Asi jo, jinak by se nezačali vraždit.
Bylo to nechutné a surové čtení, autorka se nás asi snažila ohromit lidskou zvrhlostí, což se jí u mě povedlo v prvních 50 stranách, ale pak už mi to bylo jedno. Bylo mi jedno, koho zabijou a kdo umře, jen jsem chtěla, aby byl konec příběhu.
A už jsem se zmiňovala, že každá druhá postava v knize byla sadistický psychopat? Ne? Tak jmenovitě to máme koželuha pana Urami, lovce Urlera nebo řeznici Spanel Jak má pak čtenáři záležet na osudech postav, když jsou všichni drbnutí?
Milý příběh o konci střední školy, maturitě a rozhodování se, kam půjdete na výšku. Jestli vás tohle letos čeká, nebo to máte čerstvě za sebou, tak příběhem U Jedné náušnice nesáhnete vedle a třeba vás i uklidní Matyldina nerozhodnost při výběru VŠ (já jsem se v ní určitě vzhlédla).
Maty, Kaj a Sáru čeká posledních pár dní školy, které si ještě chtějí užít spolu, než se budou muset v září rozdělit a vyrazit do dospěláckého světa. Každá je jiná, ale spojuje je plavání (taky jeden z mých nejoblíbenějších sportů). Kaj má svou budoucnost profesionální plavkyně nalinkovanou na dlouhá léta dopředu, ostatní kamarádky však ještě váhají. Matylda mi občas přišla zbytečně protivná, ale časem jsem přišla na to, že zatím stojí snaha ochránit své blízké. Upřímně jsem ale moc nepochopila dějovou linku Sáry, přišlo mi, že kromě opečovávání náušnicové sbírky nehrála v ději žádnou smysluplnější roli.
O tom, kdo je Matyldil tajný ctitel jsem měla jasné hned, ale trocha té klišé romantiky nemůže uškodit. Z příběhu i stylu psaní jde trochu cítit, že se jedná o začínající autorku, ale i tak se těším na její další tvorbu.
Jsme zpět ve vražedné škole Scholomancie a na Galadriel nyní čeká poslední ročník. Neskutečné oceňuju postupný a nenápadný přerod Galadriel z nenápadné, ufňukané a hypersamostatné dívky v sebevědomou ženu, která kolem sebe má přátele.
I když ten její božský komplex mě v průběhu knihy začal trochu otravovat, „ona jediná vyvolená a nezastavitelná zachrání prdel všem“ mi trochu lezlo krkem, ale naštěstí ji museli pomoct všichni ostatní a především se na scéně objevila Liesel. V příběhu sice nezabírá moc dějového prostoru, ale trochu vyrovnává Galadriel a její občasnou nabubřelost, umí je skvěle oponovat.
Konečně jsem se začala orientovat ve všemožných příšerách a pravidlech světa Scholomancie, neskutečně jsem si užila charakter Galagriel a její nenásilný vztah s Orionem. Tento příběh je důkazem, že mi vlastně romantická linka v knize nevadí, jen to musí výt vkusně podané. ALE MŮŽE MI NĚKDO KURŇA ŘÍCT, CO MÁ ZNAMENAT TEN KONEC KNIHY. Jakože ještě teď se mi chce brečet, fakt dík Naomi, mám zlomené srdíčko.
(SPOILER) Já ani nevím kde začít, protože tohle je tak komplexní příběh. Autorka na sebe vrství a vrství jednotlivé emoce a příhody, které se nejprve zdají bezvýznamné, ale následně ukazují, jak i nevhodně zvolené slova mohou otřást vyrovnaným člověkem. Postupem příběhu vyplouvají na povrch další nuance vztahů, zejména mezi všemi a Bunnym.
První půlka knihy se mi líbila víc, nabízela pohled na elitní, uzavřenou skupinu přátel, kteří si plnými doušky užívají života. Studium řečtiny, neřízené užívání návykových látek, četba a dlouhé debaty ani si nevšimnete a lehkomyslná dynamika příběhu zmizí a napětí mezi studenty by se dalo krájet.
To, že Bunny zemře, je čtenáři odkryto na počátku příběhu a ze strany autorky se jedná o brilantní krok, protože pak má prostor na rozklad mentality každé postavy a nutí vás to číst/poslouchat dál, říkáte si, co asi tak mohlo dovést pět intelektuálně založených lidí k vraždě?