witiko komentáře u knih

Knižní a grafickou úpravou opravdu povedená a krásná kniha – v podstatě výstava, kterou si můžete v klidu projít a pročíst doma v křesle. Moc se mi líbí i to, že autoři zbavují Klostermanna přemíry toho až kýčovitého pelu, kterým je pokrytý, a zvlášť toho, jak naprosto nevhodně a nesprávně sloužil (a asi ještě bude) k nedávné legitimizaci Šumavy jako zdroje dřevařského a turistického průmyslu oproti zájmům samotné přírody. Na druhou stranu mám ale s knihou jeden zásadní problém, a to je, že podle mého názoru vylévá s vaničkou i dítě. Neboli nedoceňuje Klostermanna jako opravdu dobrého spisovatele. Autoři sice nikde přímo nepíší, jak jeho díla hodnotí z literárního hlediska, ale celá kniha vyznívá tak, že "velkého spisovatele" z něj udělala šikovná nakladatelská strategie, reklama, nabíhání čtenářskému vkusu, dobové národnostní potřeby a rozvoj turismu. S tím zásadně nesouhlasím, a proto jednu hvězdičku ubírám. Přes to všechno je totiž Klostermann dodnes čtený proto, že uměl zatraceně dobře psát, a při vší úctě k autorům jsem i přesvědčen, že ačkoli viděl Šumavu ze svého nutně dobového a ne zcela objektivního hlediska, musel znát tehdejší poměry na Šumavě daleko lépe než jakkoli erudovaní teoretikové po více než stech letech. On totiž nepsal jen o Šumavě, on psal i lidech a slouží mu ke cti, že nepsal jen to líbivé, co se po něm chtělo, ale dokázal upozorňovat a připomínat i kontroverzní, konfliktní a především trvale nadčasová témata. Dokonce i v té době nepopulární a nepochopitelná národnostní snášenlivost je pro autory spíš důvodem porevoluční glorifikace než něčím hodným uznání. Zkrátka si myslím, že to autoři s tou jistě potřebnou demytizací trochu přehnali.

2 18.05.2024

Tuhle nenápadnou knížečku jsem si úmyslně nechal pro svůj jubilejní pětistý komentář. Ve své podstatě je to naprosto odzbrojující manuál nostalgického staromilectví, tedy oslava všeho toho, co tak nějak patří k přirozené a původní životní zkušenosti a co nám přinejmenším v podvědomí bude stále zůstávat jako nenaplněná touha či potřeba, až to digitální, virtuální a AI svět zcela převrství. Určitě nedoporučuji číst tyto krátké úvahy v jednom zátahu, protože jsou pocitově a významově poněkud "jednostrunné", ale jako jednohubky před spaním, do čekárny nebo dopravního prostředku jsou ideální. Drobné eseje o nejrozmanitějších podnětech, které lze ještě smyslově a tělesně vnímat. Nečekejte žádné pronikavě nové poznatky, ale spíš připomínky toho, co už tak nějak dávno tušíte nebo víte, že k životu potřebujete. Zvlášť bych ocenil i krásnou knižní úpravu nakladatelství, které má (shodou okolností?) stejný název jako tato kniha. Závěrem jeden výrok jiného staromilce, spisovatele Ludvíka Vaculíka, který mi tato kniha připomněla. Když se ho v jednom rozhovoru kdosi ptal, jestli mu nepřipadá, že je svými konzervativními názory dost pozadu, odpověděl: "Ne, mně spíš připadá, že jsem napřed." A přesně o tom je právě i tato kniha. O tom co ztrácíme, ale přitom budeme stále hledat.

3 17.05.2024

Vzpomínám si, že oproti Ajvazovým románům, které jsem přečetl na jeden nádech (Cesta na jih, Města) a kde mě odpoutaná fantazie bavila od začátku do konce, aniž by mě znudila, jsem už v několika jeho románech narazil na části, které jsem musel přetrpět (Prázdné ulice a Lucemburská zahrada). V tomto románu ovšem Ajvaz natahuje strunu čtenářské trpělivosti a vstřícnosti až k prasknutí. Některé části a příběhy jsou skvělé (Večeře pod palmami, Sixtova aféra...), jiné jsou ale téměř k nepřežití (Stavba, Temný vesmír, odvíjející se Pás...). Často už čtenář musí vyloženě přijmout surrealistickou estetiku (Zlatá souhvězdí, Létající oko...) aby dokázal nejen sledovat sled obrazů rozvíjených v nekonečných větách (např. jedno souvětí na s. 405-406 má 30 řádek!), ale ocenit i specifický absurdní humor, jako třeba: "viděla... bílé zdi vyvolávající nejasné vzpomínky na jakési letní dopolední Zvěstování, z něhož si pamatujeme jen to, že se odehrávalo na pozadí vitríny s porcelánovými hrníčky a benátskou gondolou z bakelitu a že při něm kdesi v hloubce domu chrčela vodovodní trubka". Přitom všem umí Ajvaz krásně vystihnout a evokovat situace i psychologii postav, což ovšem už dávno známe z předchozích románů, a také tady se projevuje jeho schopnost multimediality, kde jsou některé části textu popisem vyprávění, jiné zase filmu, divadla, komiksu atd., a to ve vzájemném vrstvení, kdy např. na odvíjejícím se pointilistickém pásu vidíme komiks vytesaný do soch, přičemž to celé je vyprávěním někoho, co mu vyprávěl někdo jiný o tom, co mu vyprávěl někdo další... V tomto románu jsem měl ale neodbytný pocit absence jakékoli kompozice nebo autorské strategie, nápady se tu vrší ve vrstvách, kde se ztrácí jakékoli tíhnutí k ústřední myšlence, kterou by pravděpodobně měly být pasáže jako "průchody souvislostí", které různé příběhy propojují v jeden jediný. Ano, oba příběhy, plné jiných příběhů, jsou spojeny podobnostmi a souvislostmi, ale co dál? Ani samotnému vypravěči se to v závěru nechce víc luštit. Dokonce jsem tu začal být vyloženě alergický na stále se opakující Ajvazův motiv forem (tvarů, slov, písmen...), jež se rodí z prázdnoty a zase se v ní rozpouštějí. Kolikrát jsem už tohle od Ajvaze četl? On to samozřejmě dokáže vyjádřit krásně a básnivě asi sty různými způsoby a obrazy, ale čeho je moc, toho je příliš. Výsledkem je nuda z opakování. Také už mi začaly jít na nervy všechny ty jeho typické postavy staromládeneckých (vlastně až poněkud autistických) umělců, tvůrců, interpretů usilovně hledajících své vize, jež jsou běžnému životu až příliš vzdálené. Na Ajvazovi mám rád, že oproti jiné současné české literární produkci, jež se zhlédla v dějinných a rodinných traumatech, mi dává možnost snít a jít pod povrch věcí, ale v tomto románu mi jeho odpoutaná fantazie a gejzír nápadů přinesly namísto obrody spíš vyčerpanou letargii, která nemá daleko ke čtenářské mdlobě... Ale statečně jsem dočetl až do konce a jistě, tak jako u všech Ajvazových knih, mi něco z toho všeho zůstalo v nejspodnějších zásuvkách paměti. A ano – to je třeba přiznat – při čtení se mi často vynořovaly motivy a situace z jeho starších knih, které jsem už zdánlivě zapomněl. Jako by průchody nevedly jen z jednoho příběhu této knihy do druhého, ale i skrz naskrz všemi jeho dosud napsanými knihami!

4 16.05.2024

Knihu jsem nečetl tak poctivě a dopodrobna, jak je napsaná, spíš jsem si jen vyzobával okolnosti vzniku jednotlivých alb a proměnu vztahů mezi členy skupiny. I tak ale můžu říct, že Nick Mason píše sympaticky, vtipně, skromně a s nadhledem. Asi nejvíc mě překvapilo to, co jsem si nikdy úplně neuvědomil, totiž že kromě hudební a koncepční nápaditosti stála za úspěchem a jedinečností skupiny také značná porce technologického (zvukového a nahrávacího), ale také scénického a vizuálního inovátorství, což souvisí s tím, že tři členové skupiny začínali (a seznámili se) během studia architektury na londýnské polytechnice. Kniha má hezkou pointu v příslibu smíření mezi Watersem a ostatními, ale... jak dnes víme, s válkou na Ukrajině to vyústilo do definitivní roztržky a ten příkop už těžko někdo zasype. Škoda, že kniha nekončí posledním albem The Endless River, okolnosti vzniku této "labutí písně" by byly zajímavé. Její poslech mě dojímá, což mě vede k podezření, jestli už také nejsem tak trochu dinosaurus...

3 07.05.2024

Opravdový skvost staroanglické literatury, který snese srovnání s Béowulfem v tom, jak pozoruhodně se tu mísí křesťanské a pohanské vrstvy. Béowulf byl sice napsaný o několik set let dříve, ale původ obou později zapsaných (a jistě i značně uzpůsobených) příběhů může pocházet z podobně archaických, předkřesťanských dob. Oproti Béowulfovi, kde se až snově mísí fragmenty dřívějších dějů a vlastní příběh není úplně přímočaře lineární, a proto i sdělení je poněkud záhadné, Gawain je velice přesně a úměrně vystavěný jak divadelní hra s pečlivě rozvrženými dějstvími, která si i po těch staletích uchovává napětí. Vše záhadné se v závěru vysvětlí a vyznění oslavující čest a odvahu (a současně sílu pokání a lítosti) je zcela jednoznačné a jasně formulované. Zvláštní pochvalu si zaslouží knižní zpracování (s dobovými ilustracemi, vysvětlivkami i doslovem) a především pak nádherný překlad. Překladatelka volí archaický, ornamentální a nenápadně rytmizovaný, ale přitom plně srozumitelný a čtivý jazyk. Aliterace jsou spíše nenápadné, jen tam, kde opravdu vyjdou, aby nebyly na úkor přesnosti ("A zatím / pán té země zábavou zaujat byl v dáli, / přes lesy, přes lada, na lovu mladých laní jalových."), zato však nápadně krásně jsou přeložené rýmované závěry (tzv. "bob and wheel") jednotlivých slok:

"A paní s tolik sladkou tváří,
celičká bílá a nachová,
na drobných rtech jí úsměv září,
až promění se ve slova."

Celé toto pojetí prozrazuje velice zkušenou překladatelku. Podle mě nejde o nějakou Annu Valentovou (*1968) ), jež by nic jiného nepřeložila - jak DK přebírá z Národní knihovny (kde se však jedná pouze o "ústní sdělení") - ale o vynikající a oceňovanou překladatelku Annu Valentovou (1941-2022). A nejde ve skutečnosti o "převyprávění", ale o dost přesný překlad na základě několika verzí (jak sama překladatelka píše v Diskuzi). Pokud nakladatel zvolil termín "převyprávěla", je to podle mého názoru jen tím, že pravděpodobně neměl autorská práva na překlad Tolkienovy verze. To nás jako čtenáře až tak zajímat nemusí, byla by ale škoda, pokud by překladatelce tato skvělá práce nebyla přiznána ani po smrti.

4 05.05.2024

Krásně napsané, jasnozřivé a překvapivě aktuální, protože to míří nejen ke Kunderově současnosti, ale i k naší budoucnosti. Autor tu nepopisuje jen specifika, vzestup a tehdejší pád střední Evropy, ale hrozí se budoucího úpadku celé Evropy. V tomto smyslu si troufám nesouhlasit s Apo73, neboť název "Unesený Západ" tu má podstatně širší význam - jde tu o vizi Evropy původně "založené na myslícím a pochybujícím já, charakterizovaného kulturní tvorbou pojatou jako výraz tohoto jedinečného a nenapodobitelného já", jež postoupila tuto někdejší roli kultury (definované jako "realizace svrchovaných hodnot") už jen žurnalistice, médiím a popkultuře. To je riziko srovnatelné s ruským totalitarismem, protože obojí "unáší" tvůrčí rozmanitost Evropy. Uneseným Západem je tu tedy unesená kultura. Podle Kundery jen kultura jako jediná odůvodňuje (jak nás naučila zkušenost Střední Evropy, zejména když nám šlo o přežití) existenci národa nebo celého nadnárodního kulturního prostoru. A jen s tímto únosem kultury z našich životů může dojít i k únosu celé Evropy.

5 01.04.2024

Kdybych nečetl "Jeho království" od Waltariho, asi bych dal plný počet hvězdiček, ale pod jeho dojmem mám chuť dát jen hvězdičky tři. Kniha je výborně vyprávěná, děj pěkně šlape, prostředí i dobový způsob myšlení jsou dobře vylíčené, ale ten silný dojem, který se mě zmocnil u Waltariho, tu vůbec nenastává. Autor se soustředí spíš na děj než na vnitřní prožitky postav, takže zatímco Waltari je niterný a poctivě prožitý, jeho postavy jsou plné trýznivých otázek a děj se odehrává v téměř detektivních dialozích a společných pochybnostech, tady jde vesměs o hotové typy, které prostě zažijí obrácení a začnou pronášet věroučné fráze. Některé dokonce (např. Marie z Magdaly) už všechno předem ví a ještě před Ježíšovým ukřižováním mluví jako farář z kazatelny. Přitom z evangelií víme, jak byli Ježíšovi učedníci natvrdlí a jak dlouho nechápali, než se jim učení teprve s jeho smrtí a vzkříšením začalo skládat a dávat smysl. Dokonce i Ježíš tady pouze mluví "podivné věci", ale nemá žádné zvláštní charisma, kterým by si čtenáře získal. Je zažíván spíš z povzdálí a z doslechu. Zatímco Waltari je prodchnutý zvláštním, až mystickým světlem a setkání hlavního hrdiny se vzkříšeným Ježíšem mají intimní neopakovatelnou atmosféru (která nutí se k těmto částem knihy stále vracet), tady se člověk "jen začte" do jednoho z mnoha čtivých románů o velikonočních událostech. Osobně mi z románu silněji utkvěla jen závěrečná symbolika Longinova kopí jako Mojžíšovy hole vyvádějící vodu (a krev) pro ostatní... Možná je to dost, ale možná je to málo. Dávám tedy čtyři hvězdičky, abych neodrazoval, ale současně vyjádřil, že něco důležitého mi chybělo. A to byly pochybnosti, otázky a tajemství.

4 30.03.2024

Nepříliš nápaditá, zato však o to křiklavější obálka spolu s podivně všeobjasňujícícm názvem a především bombastická reklama ve stylu "Ve škole vás to učili špatně a vše je úplně jinak" může odrazovat nebo aspoň svádět k nedůvěře. Tak to bylo v mém případě. Teď jsem se však do knihy zakousnul a nemohu se pustit, ačkoli mi občas padá čelist údivem a mysl se plní nadšením z poznání i radostí při sledování argumentů. Abych to zkrátil, tuto knihu je jen obtížné přecenit a skutečně způsobuje přesně to zásadní kognitivní zemětřesení, kterou slibuje. Kromě inovativního přístupu, postupně se rozvíjející argumentační linie podložené příklady také přináší celou řadu zajímavostí a případových studií z historie i prehistorie, u kterých se prostě nedá nudit. Propojení nejaktuálnějších poznatků z archeologie, antropologie, historie a dějin politického myšlení a nezpochybnitelná erudice obou autorů spolu se svěžím a čtivým stylem dělá z této knižní cihly povinnou literaturu pro každého, kdo má o tyto obory zájem. Je to další cihla do porozumění světu, který žijeme. Knihu je třeba číst velmi pomalu – ne proto, že by nebyla čtivá, ale proto, cihličky našeho porozumění je třeba nově přeskládat postupně jednu po druhé, aby se nám to naráz úplně nezřítilo. Základní myšlenkou je, že lidským dějinám je třeba vrátit jejich lidský a tedy bytostně tvořivý a improvizovaný rozměr, který se mnohdy zcela vymyká zažitým teoretickým šablonám a učebnicovým modelům. Na první pohled se může jevit zaměření autorů na otázku dějinného vývoje ne/rovnosti a ne/svobody jako dost úzké, ve skutečnosti se ale otevírá do celé řady podstatně širších souvislostí. Zvlášť bych ocenil i zajímavý nápad, kdy názvy kapitol vlastně shrnují to, co v nich bude probíráno, což velice napomáhá sledování široce, přes několik set stran rozklenuté myšlenkové linie. Takže ačkoli jsem se ještě ani zdaleka nedobral závěrečné kapitoly, která vysvětluje, proč se kniha jmenuje tak, jak se jmenuje, zakončím zvoláním "Lidé čtěte (to)!" a jdu si zase číst. Dávám 120 % nejen knize samotné, ale i nakladatelství za to, že přináší českým čtenářům právě takto zásadní knihy (jako je Diamond, Krause nebo právě Graeber s Wengrowem) v perfektním redakčním zpracování.

7 26.03.2024

Předchozí komentáře opěvující tuto knihu jako ve své podstatě poetický počin, jak poeticky psát o poetice, jsou přesné, já tedy dodám jen jiný příměr – je to úžasná sbírka motýlů, kteří však nejsou připíchnutí na špendlík, ale můžete si je zblízka prohlédnout a potěšit se s nimi i v jejich (ale i svém) zcela svobodném poletování z květu na květ.

2 14.03.2024

Našel jsem v hloubi knihovny, což je už totéž jako na dně paměti – už kdysi dávno mě jako veršujícího studentíka inspirovala a teď jsem si na ni vzpomněl. V zásadě k ní nelze říct nic dalšího než to, co je trefně vyjádřeno v anotaci, kterou jsem sem právě ze zadní záložky knihy doplnil. Snad jedním slovem "geniální".

4 07.03.2024

Ideální kniha pro předvelikonoční postní období, kdy si má člověk připomínat svoji konečnost a současně naději na věčnost. Mám moc rád tuto edici, protože je to (nepostní) pastva pro oči i pro mysl a autoři jsou velice vlídní a přívětiví průvodci. V této knize srozumitelně a čtivě načrtávají dlouhý příběh postupně se vyvíjejícího vztahu mezi zakrytostí a odkrytostí, abstraktním a doslovným, jen tajemně naznačeným a až na "kost" explicitním – a také mezi životem a smrtí. Jen u barokního období si nejsem jistý, jestli autoři patřičně zvážili i zcela jinou emotivitu a expresivní barokní obraznost ostře zdůrazňující lidskou nicotnost a pomíjivost. Nejsou ti nazdobení kostlivci ve vitrínách současně i paradoxním vyjádřením tohoto kontrastu a připomínky naší konečnosti? Nějak se mi nechce věřit, že u barokních lidí nevzbuzovali ani stopu odporu a nepromlouvali k nim i jazykem memento mori. A také bych měl jen drobnou výhradu k používání sousloví "kočovné národy", které se staly římské říši osudné a nakonec převzaly její dědictví. Ve skutečnosti přece nešlo o národy tradičně žijící kočovným způsobem života, ale kmeny a družiny, které se v 5. a 6. století daly do pohybu vlivem populační a možná i klimatické nestability. Ano, tento pohyb byl mimo jiné nastartován i typickými kočovníky z Východu, ale ti uvedli do pohybu i do té doby usedlé zemědělské skupiny. Převážně tedy nešlo o kočovníky, ale spíše o migranty, kteří jen hledali místo, kde se usadit. To je jen otázka vhodné antropologické (nikoli kunsthistorické) terminologie, jinak kniha perfektně splnila moje očekávání a těším se na další z téže edice.

4 04.03.2024

Popisy nálezových okolností jsou velice čtivé a poutavé, autor pěkně vykresluje i prostředí jutských bažin. Detailní popisy lidí zde nalezených jsou ohromně zajímavé (zaujmou i překvapivě kvalitní černobílé fotografie), i když současná interpretace ostatků se občas odlišuje (např. stopy násilí se v některých případech jeví spíš dodatečné, způsobené nálezci při těžbě rašeliny). I když u některých nálezů autor zvažuje i trest smrti za různé prohřešky, převážně interpretuje těla záměrně utopená v bažinách jako pravděpodobné oběti bohyni země a plodnosti Nerthus. To pozoruhodně dokládají i dvojitě točené nákrčníky na pravděpodobných zpodobeních této bohyně, nálezy právě takových kovových kruhů v bažinách, jakož i podobně točené smyčky na krku obětí, ale i o rituální vozíky (na které tato bohyně měla být převážena) uložené do bažin. Na druhou stranu, poněkud nelogická je jeho argumentace významu slavného keltského Gundestrupského kotle – na jednu stranu přiznává, že byl vyroben někde úplně jinde a patrně dovezen velmi zdaleka, ale současně jej používá pro poměrně detailní výklad podoby místního kultu germánské bohyně Nerthus. Také souvislost islandské ságy s tímto kultem a obětováním do bažin (s. 147-149) jsem úplně nepochopil. Jinak jde ale o srdcem psanou a širokému čtenářstvu věnovanou knihu, která mi tématem, regionálním zaměřením s širokým kontextem, ale právě i touto schopností zaujmout laickou veřejnost hodně připomněla o třicet let mladší "Hroby předků" od Michala Lutovského, který podobně čtivě představil jihočeská mohylová pohřebiště slovanské doby. Úplně jiná doba, jiná kultura i oblast, ale knihy tak překvapivě podobné... A na obě se tak výstižně vztahuje krásná úvodní báseň Thögera Larsena:

Vždyť z ohně, země byli stvořeni
tak jako my, plod jedné tvůrčí síly;
jsme z dávna minulého vzbuzeni,
na stromě smrti květ pro tuto chvíli.

4 22.02.2024

Opět výborná, obohacující kniha ze skvělé edice. Nejvíc mě překvapilo, že téma věštění a prorokování je daleko širší a zahrnuje spoustu jevů, které by člověka hned nenapadly – tak např. se nemusí vztahovat jen do budoucnosti (věštba nejen perspektivní, ale i retrospektivní a prospektivní), velmi často slouží jako politická legitimizace či potvrzení správnosti rozhodnutí nebo jeho načasování, ale také může být soudem o ne/vině a trestu (tzv. ordál), způsobem, jak "správně" zvolit z vícera možností, usměrněním nebo vyloženým ovlivněním vůle vyšších sil ve prospěch tazatele, ale dává i možnost, jak v kontextu předurčení chápat současný stav. A vedle toho ční jako monument tradice starozákonních (ale i islámských) proroků jako těch, kdo ustavují Bohem seslanou smlouvu nebo pranýřují její porušování. Zásadním dělením je inspirované či přímo extatické (intuitivní) proroctví oproti induktivní či technické (analytické) věštbě, byť je toto dělení v řadě případů hrubě schematické a nedostačující, jak autoři na mnoha příkladech dokládají. Věštění a prorokování je pozoruhodný způsob, jak se každá kultura vypořádává s tím, co neví a nemůže vědět, nicméně kuriózní je, že "náhodě" či spíše boží vůli se jen málokdy přenechává naprosto volné pole působnosti. Ve skutečnosti člověk do toho vždy velice výrazně promítá svoje potřeby, zájmy a chtění – ať už zvolenou metodou kladení otázek, technologií toho, jak tyto otázky převést do "zjevených" odpovědí a především způsobem vyhodnocení a interpretace. Což ale asi všichni známe z vlastní zkušenosti třeba už jen z toho, jak překvapivě nesnadné je hodit si korunou a pak se tím doopravdy řídit. Spíš je takový hod často způsobem, jak si uvědomit, co vlastně ne/chci. Zajímavě tento obecně platný trend vysvětluje autor studie o irském věštění a prorokování, když (v souvislosti s věštěním ze křiku havranů) říká: "Víra v tento způsob získávání informací se totiž zdá být založena spíše na podvědomém tušení, že člověk zná mnohé, ale skutečně se o tom může dozvědět jen prostřednictvím něčeho třetího. Vyslechnutí ptačího skřeku má tedy být spíše návodnou inspirací, protože dosazení lidského slova je nejspíše pouze katalyzátorem obav a nadějí pocházejících z obvyklého naladění na svět, které je tak či onak přítomno u každého člověka".

4 19.02.2024

Nejen krása i jed, ale i velká síla! O básnictví a básnících ve starém Irsku jsem už četl ve vynikající knize "Původ poezie". Už tam mi spadla čelist z toho, jak vážená poezie v Irsku byla (už jen proto, že po christianizaci absorbovala básnická tradice dědictví druidů) a jak silný vliv a účinek (blahodárný i smrtící) se vázané řeči přisuzoval. Tato čtyřverší sice patří mezi ty nejobyčejnější a nejjednodušší básnické formy, ale moderního čtenáře osloví o to víc svojí pádností a silou zkratky. Překladatelé podle svých slov zvolili střední cestu mezi doslovností a přebásněním, a je to znát v tom nejlepším slova smyslu – básně působí. Knihu doplňuje ohromně zajímavá předmluva uvádějící do dobového kontextu, ale také poznámky ke každé básni s řadou zajímavostí a skrytým podtextem. Jen je trochu škoda, že překladatelé nedali zaznít aspoň několika kouskům v originále pro srovnání, i když to by asi obnášelo i seznam základních pravidel výslovnosti staré irštiny. Nebo mohli trochu víc upřesnit překladatelskou metodu – někde používají rým, velmi často asonanci, různé vzorce AABB, ABAB, ABCB, ABCC... a čtenář se bohužel nedozví, jak moc se to shoduje s tím, co používali staroirští básníci. V každém případě se mi moc líbí rozmanitost námětů (byť příjemně seřazených do několika tematických oblastí), z nichž některé jsou až překvapivě nadčasové, jiné mají naopak úzkou souvislost s dobovým kontextem, místopisem, pověstmi a legendami, a jsou tedy i cenným historickým dokumentem. Jako ukázka jedna z básní, a to ve dvou překladech – první je z knihy "Dějiny Irska", druhý z této antologie. Oba jsou krásné tím, že první je věcnější, druhý básnivější:

Dnes večer silný vichr bije,
vlny jsou bílou pěnou vzduté.
Nemám strach, že Irské moře
přinese Vikingy kruté.

Běs vichrů – noc bouřná jak hoře,
pne, zmítá se bílý vlas moře.
Jsem klidný a žehnám ten vír,
dnes Viking mi nevezme mír.

Knižní úprava a typografie je skvostná, akorát je trochu oříšek tak silný knižní blok otevřít a rozevřít. Jako by to souviselo s tím, že symbolem básnické inspirace byla starým Irům líska a schopnost vystihnout prožitek a myšlenku básně se přirovnávala k rozlousknutí ořechu. Ta trocha námahy při louskání tu ale rozhodně za to stojí!

4 11.02.2024

Opravdu skvělý přehled úplně základních otázek toho, co ne/víme a ne/můžeme se dozvědět. Kniha je přesně vyvážená mezi krajně skeptickým a naivně optimistickým přístupem. Koncepčně je skvělý nápad, že ke všem třem tradicím autor přistupuje odlišným způsobem podle typu nejlépe dochovaných nebo spíš nejvíce vypovídajících pramenů, takže Keltové jsou nahlíženi především skrze archeologii, Germáni prostřednictvím mytologie a Baltové pomocí folklóru, čímž se člověk dozví víc i o možnostech a slabinách těchto tří oborů. Současně si ale všímá i jejich vzájemné podmíněnosti, protože "pokud nelze poznatky jedné z těchto disciplín doplnit o informace ze zbývajících dvou, badatel se obvykle ocitá v situaci argumentační nouze" (s. 157). Navíc autor přihlíží i k lingvistice a genetice, což je třeba ocenit, i když především genetika nenávratně pokročila. Dovedu si představit, že novopohané, především novodobí Keltové, budou zklamáni, na jak chatrných základech budují svoji prastarou identitu, ale podle mě je dobré si nejdřív přečíst tuto odborně poctivou knihu a teprve až poté se klidně odvážit více fabulovat, bájit a fantazírovat. Podstatně podrobnějších a "odvážnějších" knih je na to téma dost. Jen mě překvapilo, že navzdory značnému množství zdrojů, převážně cizojazyčných, ze kterých autor vychází, tam některé snadno dostupné úplně chybí, například sborníky z edice Svět archaických kultur, ve kterých je různým aspektům kultury Keltů i Germánů věnovaná řada velmi erudovaných kapitol. Tak například (s. 118) autor píše, že nevíme, jak si vlastně staří Germáni představovali odvíjení osudu a možnosti předvídání budoucnosti, přitom ale ve sborníku "Věštění a prorokování v archaických kulturách" (2006) z této ediční řady je k tomu důkladná kapitola od Jiřího Starého. Divil bych se, že by ji autor neznal, když na jiných místech tohoto nordistu uvádí. Stejně tak nepotřebuje "Encyklopedii keltské mytologie" (2002) a "Encyklopedii mytologie germánských a severských národů" (1999) z ediční řady nakladatelství Libri (avšak hojně používá "Encyklopedii baltské mytologie" z roku 2012), ale proč nezmiňuje ani obsáhlou publikaci Vladimíra Podborského "Náboženství pravěkých Evropanů" (2006), je mi opravdu záhadou, zvlášť když jde o produkci téže univerzity. To jediné mě překvapilo, ale jinak jsem si pročetl a prostudoval s velkou chutí. Revize dosavadních znalostí a domněnek o severoevropských předkřesťanských náboženstvích umožňuje "ideologicky kritičtější a interpretačně opatrnější nakládání s torzovitými fakty, kterými při studiu náboženství disponujeme a které mají evidentně nemalý potenciál probouzet naše mýtotvorné instinkty" (s. 160). Výstižné, trefné, přesné.

5 30.01.2024

Hezký nápad. Běžecké miniatury, jejichž tématem je permanentní pohyb – těla, mysli, ale i světa kolem nás. Nejvíc se mi líbí ty, které mají v sobě až existenciální podtext, jako třeba "NIKDE: Zas je mi jedno, kam běžím. Nechci se někam dostat. Přál bych si zmizet. Na chvíli nebýt nikde, vklínit se do mezery mezi tady a tam, aspoň teď."

2 26.01.2024

Konečně pořádné, důstojné i výrazně přepracované a doplněné vydání! Odborně nejsem schopen tak monumentální opus zhodnotit, ale i tak tento čtyřicet let trvající kolektivní autorský počin chválím a jsem rád, že vyšel v podobě, která mu vzhledem k jeho důležitosti a odvedené mravenčí práci náleží. Je to dobrý doplněk k nesmrtelnému dílu "Hold slunci, dešti, půdě a pluhu" jednoho ze spoluautorů (bohužel už zesnulého). Zbytek komentáře v Diskuzi.

2 24.01.2024

Knihou jsem spíš jen listoval, protože Silmarillion je natolik složitý a náročný k pamatování, že nemám potřebu si to ještě komplikovat probíráním se v jeho nejranějších verzích a prvních nástřelech. Přesto je pro mě tato kniha klíčem ke "ztracenému" Tolkienovi! Zachovala se tu totiž úplně původní koncepce celého legendária, kterou Tolkien (zjevně proti své vůli) musel pod tlakem čtenářských ohlasů i nakladatele opustit ve prospěch Hobita a Pána Prstenů, i když i poté se k ní, jak upozorňuje Christopher Tolkien, stále vracel a pokoušel se ji s hobitovskou koncepcí sjednotit. Klíčovou postavou, skrze kterou se k nám celé legendárium dostává, je tu námořník Eriol neboli "přítel elfů" Aelfwine (otec legendárních anglosaských vůdců Hengesta a Horsy, kteří později měli osídlit Anglii), který se z ostrova Helgolandu v Severním moři (původem ale z dánského poloostrova jako původní vlasti Anglů) dopluje na elfí ostrov Tol Eressëa (který se později stane Británií) a nechává si tu vyprávět původní mytické příběhy. Právě tím chtěl Tolkien výslovně nahradit nedostatek původní anglosaské mytologie, které se oproti skandinávské ztratila pod vlivem brzkého přijetí křesťanství. Později, a to ve druhém díle Ztracených pověstí, které ale v českém překladu zatím nemáme, se z něj stane anglosaský námořník Ælfwine Anglický, který v 10. století vypluje z Anglie sužované Dány a jako první člověk (avšak potomek Eärendila s vrozenou rodovou touhou po moři) objeví ztracenou "přímou cestu" a dopluje do Tol Eressëa, kde si nechává převyprávět od elfů celé legendárium. V paměti jeho potomků se některé motivy příběhů uchovaly i po stech letech, tak jako se Tolkienovi po celý život vracela noční můra ostrova pohlceného mořem (Pád Númenoru). Taková byla Tolkienova původní idea, kterou (pro mě bohužel) později vytlačil Bilbo Pytlík, a tím se celá tato návaznost na naši lidskou historii a místopis zcela ztratila. Jsem ale rád, že právě v této knize jsem si ji mohl ujasnit, a ačkoli to Tolkien nakonec nenapsal, jeho svět je tak pro mě o to úžasnější. Silmarillion, který považuji za jeho nikdy nedokončené opus magnum, tak teprve teď pro mě dostává ty "správné" základy. Konečně svému Tolkienovi plně rozumím a běžní čtenáři nechť se spokojí s hobitími dobrodružstvími...

Skvělá publikace na velmi zajímavé téma, poutavě, srozumitelně a přehledně napsaná (jak pro širokou, tak i odbornou veřejnost), obrazově bohatě vybavená a názorná. Zdaleka ne všichni archeologové umí psát tak, aby to nebyla suchařina. Současně autor píše velmi opatrně a pečlivě zvažuje míru jistoty všech tvrzení. Líbí se mi i střídání regionální (východočeské), české a celoevropské perspektivy a schopnost vypíchnout hlavní trendy a specifika. Uvítal bych podstatně bohatší zapracování výsledků nejnovějších výzkumů z oblasti archeogenetiky a populační genetiky. Různé formy interakce obou populací jsou archeogeneticky dobře sledovatelné a už se jim věnovala řada zahraničních studií. Některé jsou dobře shrnuté i v populárně odborných publikacích (v češtině např. Zrození Evropanů). Stejně tak nejnovější genetické poznatky o schopnosti trávit mléko v dospělosti jsou podstatně jiné, něž kniha předkládá, a posouvají tzv. laktázovou perzistenci u většiny evropské populace do daleko pozdějších období. Archeogenetika je nicméně prozatím dluhem celé české archeologie. Jinak jsem se ale spoustu věcí dozvěděl a v tom kniha určitě naplnila moje očekávání i svůj účel.

8 04.01.2024

Někteří čtenáři vyjadřují v komentářích mírné zklamání z toho, že kniha nepřináší k příběhu Beren a Lúthien, tak jak ho už známe, nic nového. S tím rozhodně nesouhlasím, protože to hlavní, co přináší, je básnická síla výrazu. Některé reflexivní pasáže, třeba ta, jak se Beren loučí s Beleriandem při pohledu na Anflauglith a v tušení smrti v Angbandu, jakož i mnohé jiné, jsou prostě skvostné. Skvostný je celý překlad básnické části, za to dlouhé čekání to opravdu stálo! Některé strofy jsem si četl nahlas a vychutnával jsem si je jako literární bonbónek. Škoda, že nemáme možnost rovnou porovnat s originálem, ale chápu, že by tím kniha neúměrně narostla. Druhou věc, kterou kniha přináší, je vývoj příběhu od v podstatě pohádkového Příběhu o Tinúviel, zarámovaného Ztracenými příběhy (kde se Tolkien pokusil pozoruhodně propojit své budoucí legendárium s anglosaskou Británií), přes básnický Zpěv Leithian a shrnutí v Quentě a v Quentě Noldorinwa až po verzi, jak ji známe ze Silmarillionu. Souhlasím s tím, že editor Christopher tuhle návaznost jednotlivých fragmentů občas nepodává dostatečně zřetelně a srozumitelně, nicméně vývoj je jasný. Jak řekl sám Tolkien, nemá tu jít ani tak o nahrazení a definitivní předělávky, jako spíš o rekonstrukci vývoje příběhu, jak se mohl odehrávat a předávat v mnoha lidských myslích a vyprávěních napříč generacemi (s. 11-12). S tím rozdílem, že zatímco v lidové slovesnosti se většinou hrdinské eposy časem zjednodušují v pohádky, tady je to přesně naopak. Od pohádky až k tomu nejsložitějšímu, nejvrstevnatějšímu a nejsilnějšímu příběhu, jak jej známe ze Silmarillionu. Ano, tato poslední verze je úplně nejlepší, ale i ta cesta k ní je nesmírně obohacující a oživující. A části, které se dochovaly ve verších, jí dávají o to větší sílu. Chybičkou na kráse knihy je absence mapy, nicméně použil jsem vloženou mapku ze Silmarillionu a s pomocí poznámek na konci, které vysvětlují občasné starší verze zeměpisných názvů, jsem se zorientoval. Jinak mám čím dál tím silnější pocit zklamání z toho, že nejslavnější Hobit a Pán prstenů tak trochu ukradly Tolkienův čas a pozornost nad dokončením Prvního a Druhého věku, a tedy díla, které bylo pro něj nejpodstatnější. Takže je velká škoda, že se musíme prodírat fragmenty, ale i tak má tato "literární archeologie" něco do sebe. Není to úplně zadarmo, chce to spolupracujícího čtenáře. A čím větší dřina, tím občas i dlouhodobější čtenářský zážitek. Nicméně teď už máme vše podstatné z Tolkienova legendária přeloženo a rád bych se těšil třeba i na jeho převyprávění Béowulfa, Bitvy u Maldonu nebo jiné další exkurzy do anglosaské literární historie.

7 31.12.2023