• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 17 knih

Nové komentáře u knih Edith Stein

Láskou za lásku. Život a dílo svaté Terezie od Ježíše

„Světice (Edith Stein) píše o světici (Terezii z Avily / Terezii od Ježíše). Životopis španělské mystičky, která žila v 16. st., samozřejmě obsahuje Tereziiny mystické zážitky, ale nechybí ani líčení zcela praktických záležitostí, jako byly například všelijaké strasti, které doprovázaly založení řádu bosých karmelitánů. Útlá knížečka hlubokého obsahu, který nemysticky založený člověk (jako já) zdaleka nemůže pochopit a plně docenit.“... celý text
— huhuhu

---

Láskou za lásku. Život a dílo svaté Terezie od Ježíše

„„Modlitba je setkávání s Bohem. Bůh je láska a láska je sebedarující dobrota, plnost bytí, které nezůstává uzavřeno v sobě, ale sděluje se druhým, chce druhé obdarovat a učinit šťastnými. Celé stvoření vděčí za své bytí této vydávající se Boží lásce. Nejvyššími ze všech bytostí jsou však ty duchem obdařené, jež jsou s to s porozuměním přijmout Boží lásku a opětovat ji: andělé a lidské duše. Modlitba je největším výkonem, jehož je člověk schopen; není to však výkon pouze lidský. Modlitba je Jákobovým žebříkem, po němž duch člověka směřuje vzhůru k Bohu a Boží milost sestupuje k člověku. Stupně modlitby se liší podle míry podílu, jaký na něm mají přirozené síly duše a Boží milost.“ V prvních pár kapitolách to vypadalo na vcelku konvenční životopis, ale atmosféra se na stránkách hodně změní, když se Edith Stein začne věnovat tématu vnitřní modlitby a vydanosti Bohu, tedy atributům života Terezie z Ávily, které Edith zvlášť oslovily a přivedly k její vlastní zásadní životní proměně. Text se pak stává velmi hutným a výživným, žádné výplně, žádná hluchá místa, ale spojení myšlenkových světů dvou výjimečných žen, obdařených nejen vzácnou schopností meditativní modlitby, ale také ještě vzácnější schopnosti tuto zkušenost srozumitelně předávat – nakolik je vůbec u takto intimní záležitosti možné něco zprostředkovávat. Pro mě to bylo potěšení, smět se na chvíli přiblížit dvěma tak vzácným světicím, a přestože já sám žádné velké vlohy k vnitřní modlitbě nemám (lépe řečeno: zatím jsem je neobjevil, ještě to se sebou nevzdávám ;-), odnesl jsem si k dalšímu promýšlení leccos zajímavého. A jako třešničku na dortu jsem se dozvěděl, že krátce před svou smrtí svatá Terezie znovu a znovu opakovala verš z Žalmu 51 „srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“, který je i pro mě osobně z více důvodů důležitý – to ve mně vyvolalo radost z toho, že v tomto velezajímavém světě může mít něco společného uznávaná autorita i duchovní pařez a věčný modlitební začátečník. :-) Všichni máme své dary a každý z nás je výjimečný, po svém. „Nic nám nebrání sloužit horlivě našemu Pánu. Milé sestry a bratři, když všemohoucí Bůh tak laskavě vyslyšel naše naléhavé prosby, služme mu prosím ještě horlivěji“ (Terezie od Ježíše, Kniha o zakládání)“... celý text
— mirektrubak

---

Vánoční tajemství

„Stručné, ale krásné. Autorce se podařilo říci hodně nejen o tajemství Vánoc, ale i o tajemství konverze - tedy o vstoupení do vztahu s Bohem, které sama prožila: "Člověk musí od jedné takové hodiny žít k druhé tak, aby byl schopen ji druhý den opět prožít. Už není možné „jen tak si žít“, byť i dočasně. Člověk nemůže pominout mínění toho, s kým se denně stýká. Dokonce – i když není proneseno jediné slovo – cítíme, jak se k nám druzí stavějí. Člověk se snaží přizpůsobit okolí, a když to není možné, stává se společný život utrpením. Tak je tomu také při každodenním styku se Spasitelem. Člověk je stále citlivější na to, co se mu líbí a co ne. Pokud byl člověk před tím se sebou vcelku spokojený, bude tomu nyní jinak. Najde mnoho věcí, které jsou špatné, a bude je měnit, jak jen to bude možné. A objeví také mnohé, co nemůže považovat za krásné a dobré, a co je přesto těžké změnit. A tu se stane postupně velmi malým a pokorným, trpělivým a shovívavým k třískám v cizích očích, neboť se sám musí zabývat trámem ve vlastním oku; a učí se nakonec také snášet sám sebe v neúprosném světle Boží přítomnosti a odevzdat se Božímu milosrdenství, které si umí poradit se vším, co se vzpíná našim silám. Je to dlouhá cesta od spokojenosti se sebou samým, kterou pociťuje „dobrý katolík“, jenž „plní své povinnosti“, čte „dobré noviny“, „správně volí“ atd., jinak však dělá to, co se mu zachce, až k životu v Boží ruce a z Boží ruky, v prostotě dítěte a v pokoře celníka. Kdo však na ni jednou vykročí, už se nevrátí zpátky."“... celý text
— Matematicka

---

---

Myšlenky a meditace

„„Člověk je (každodenním stykem s Pánem) postupně stále citlivější na to, co se Pánu líbí a co ne. Byl-li dříve se sebou celkem vzato docela spokojen, teď to bude jiné. Najde mnoho věcí, které jsou špatné, a změní je, pokud je to v jeho silách. Objeví mnoho věcí, které nemůže pokládat za krásné a dobré a které je přece jen tak těžké změnit. A tak se člověk ponenáhlu velmi zmenší a zpokorní, stane se trpělivým a shovívavým k třískám v očích těch druhých, protože má dost starostí s trámem ve vlastním oku. A konečně se také naučí snášet sám sebe v neúprosném světle Boží přítomnosti a odevzdat se Božímu milosrdenství, které se dokáže vypořádat se vším, na co jsou naše síly krátké.“ Když jsem loni touhle dobou četl Vánoční tajemství, říkal jsem si, že mi takto krátké seznámení nemůže stačit, že určitě musím Editiny myšlenky prozkoumat důkladněji v nějakém rozsáhlejším díle! Jenže pak neustále paní Editu někdo v mém čtenářském seznamu předbíhal. A to až do chvíle, kdy jsem prožil příjemné setkání s řádovou sestrou, která si své řeholní jméno vzala právě podle Edity Stein. Takže důvod ke čtení jsem měl vlastně velmi marnivý až přízemní: ano, přiznávám, že pro Myšlenky a meditace jsem sáhl hlavně proto, abych mohl při (případném) dalším setkání s velepříjemnou františkánskou novickou dělat dojem svojí obeznámeností s tvorbou její patronky :-) Ale ať už se mi tenhle sborník myšlenek dostal do spárů jakkoli, rozhodně toho nemusím litovat! Jednak jsem uvítal možnost si přečíst Editin životopis, ale hlavně se zde paní Edita i na krátkém prostoru ukáže jako skutečně obdivuhodná žena, která ve svém duchovním životě klade důrazy na to, co i já považuji za důležité. Zejména mě zaujaly úvahy na téma nutnosti nacházení Boha ve svém nitru, kde se stýká věčné a dokonalé Boží nestvořené bytí s tím naším stvořeným – a že toto svobodné setkání vede k novému formování lidské duše v důvěře v Boží lásku. Líbilo se mi také Editino upozornění na pokorné odevzdání se jako na centrální smysl duchovního života. To pak vede k lásce jako nejvyšší dokonalosti, která je důsledkem takto pojatého spirituálního života, a která překračuje hranice viditelné církve a skrze modlitbu i konkrétní akty sounáležitosti vede ke prospěchu celé společnosti. Struktura knihy bohužel nějakému souvislejšímu poznávání nenapomáhá, jedná se totiž o sbírku spíše krátkých myšlenek, někdy skoro citátů, u kterých jsem neznal kontext. Takže (zase!) spíš ochutnávka, která mě (zase!) provokuje k tomu, věnovat se téhle mnohostranně úžasně zajímavé ženě (ona psala i básně?!) zevrubněji. „Pane, je vůbec možné, že se znovu narodí člověk, který už překročil polovinu svého života? Tys to řekl a na mně se to uskutečnilo. Dlouhého života tíha, viny a utrpení ode mne odpadla.““... celý text
— mirektrubak

---

Vánoční tajemství

„Z myšlenek ve spisku jsem si zaznamenal tyhle dvě: „Každá opravdová modlitba je modlitbou církve. Skrze každou upřímnou modlitbu se něco v církvi děje, a je to sama církev, jež se zde modlí, neboť je to Duch Svatý, který je v církvi stále živý a který se za každého jednotlivého člověka přimlouvá. Čím jiným může být modlitba církve než odevzdaností těch, kdo nade vše milují Boha, který je láska?“ „Je-li Bůh v nás a je-li Bůh láska, pak nemůžeme než milovat bratry. A proto je naše láska k lidem mírou naší lásky k Bohu. Avšak je to jiná láska než přirozená láska k lidem. Ta se týká toho či onoho, kdo je s námi spojen poutem krve nebo kdo je nám blízký charakterem či společnými zájmy. Ostatní jsou ‚cizí‘, do kterých jednomu ‚nic není‘, druhému jsou případně dokonce svou osobou protivní, takže si je drží co možná nejdále od těla. Pro křesťana neexistuje ‚cizí člověk‘. Je to vždy ‚bližní‘, koho máme před sebou, kdo nás potřebuje; a je jedno, je-li spřízněný, či ne, zdali ‚se nám líbí‘, nebo nelíbí, je-li ‚morálně hoden‘ naší pomoci, či nikoli. Láska Kristova nezná hranic, nikdy nepřestane, neděsí se ošklivosti a špíny. On přišel kvůli hříšníkům, a ne kvůli spravedlivým. A pokud v nás Kristova láska žije, potom jednáme jako On a jdeme za ztracenými ovcemi. Přirozená láska vychází z toho, že chce mít milovaného člověka jen pro sebe a pokud možno ho vlastnit. Kristus přišel, aby pro Otce získal zpět ztracené lidstvo; a ten, kdo miluje jeho láskou, chce lidi pro Boha, ne pro sebe. To je ostatně zároveň nejjistější způsob, jak je získat na věky; vždyť jestliže jsme ukryli nějakého člověka v Bohu, pak jsme s ním v Bohu jedno, zatímco žádost vlastnit někoho vede často – dříve či později, ale vposled vždy – ke ztrátě. Pro cizí duši, stejně jako pro tu vlastní a pro každé vnější dobro platí: Kdo se snaží sobecky získat a uchovat, ten prohrává. Kdo odevzdává Bohu, ten získává.““... celý text
— mirektrubak