Matematicka komentáře u knih
Poezie Radovana Voříška je mému srdci neskutečně blízká. Jsem ráda, že jsem na jeho jméno kdysi před lety náhodou narazila, na doporučení jedné kamarádky. Od té doby jsem přečetla všechny jeho sbírky a tato je mou nejoblíbenější. Určitě doporučuji.
Modlitba Jeremiášova
Přes holá návrší
žene se pláč
Zorejte úhor
nesejte do trní
Ztratili stezku
kudy a nač
Neschopni opustit
činy co poskvrní
Navrať se odpadlý
navrať se toulavá
Vzpomeňte dnů
kdy pevní jste stáli
Vždyť jsem váš Bůh
věrný vám zůstávám
Protřete oči
dlouho jste spali
Kniha, která určitě stojí za přečtení. Jedna z mála knih (severo)makedonských autorů, která je dostupná v češtině. Já ji četla podobně jako Geri, Londýňan, který se v knize přijel podívat do Jugoslávie před jejím rozdělením. Díval se "ne jako turista, ale jako člověk, který chce lidi, kteří tu žijí opravdu poznat". I já jsem chtěla lépe poznat lidi, kteří žijí v Severní Makedonii, kam jsem se už mohla i osobně podívat. A to se mi dostalo.
Kniha mi přišla až dost rozsáhlá - kdyby autorka veškerou bohatou látku rozdělila do tří románů, byly by určitě čtenářsky přístupnější. Takhle to chce odvahu se do knihy začíst.
Četla jsem už určitě romány, které mi byly bližší. Tady se mi ale opravdu hodně líbily některé pasáže, některé podněty k zamyšlení a poznávání Severní Makedonie: její historie i toho, jak ji lidé prožívají.
Určitě doporučuji ke čtení.
"Milovali se čím dál víc. Tělesné touhy se u nich doslova rodily z lásky mezi jejich dušemi. Jejich tělesné vzrušení nevzniklo z jakéhosi sexuálního pnutí, jakože já jsem to pnutí znala z noci s mým klaunem a ze sebe samé, když jsem doslova chtěla, aby do mě vniklo cokoli, aby mě to uspokojilo, naplnilo potěšením, a potom, když vše skončilo, jsem se cítila prázdná a nenáviděla jsem sama sebe, že se sebeuspokojuji, protože to nebylo milování, ale obyčejná masturbace. Darko a Srebra se milovali tak moc, že pro ně bylo přirozené, že se budou milovat a líbat, a nakonec se spojí, aby zažili spojení těl zároveň s jejich dušemi, bez kondomu, bez antikoncepce, protože už dopředu milovali to miminko, které bby v tom momentě počali, už byli tři v jednom – a s nimi v každém okamžiku byl i Bůh. Ale bohužel jsem s nimi byla i já, od Srebry neoddělitelná, a teď i od Darka, vědoma si všeho, co se mezi nimi děje, ale bezmocná cokoli změnit."
Danielle popisuje svůj příběh prostě a bez zbytečných podrobností. Zaměřuje se na to, co bylo pro její život důležité a co jí ublížilo. Její svědectví může být užitečné pro každého, kdo se chce dozvědět víc o tom, jak sexuální zneužívání v církvi působí na oběti. Samozřejmě každý příběh je jiný a individuální, ale mnoho mají společného. Patří k tomu bohužel i zneužívání moci, zneužívání autority kněze, kterou má u věřících. Knihu doporučuju ke čtení všem, kdo chtějí o sexuálním zneužívání v církvi přemýšlet a hledat cestu k uzdravování ran, které způsobilo.
"A s kým bych o tom mohla mluvit? Tahle otázka mě ustavičně pronásleduje. Jsem rozpolcená mezi dvěma jistotami: na jedné straně vím, že se to nemá dělat, na druhé straně vím, že ho musím potěšit, abych ho nezklamala. Navíc mě strach, že ho ztratím, žene do samoty. Jsem navždy se svými konflikty sama, ale nedokážu je úplně ignorovat. Pořád hledám i proti své vůli nějaké východisko. Napadlo mne, že bych to mohla říct ve zpovědi jednomu z kněží, kteří někdy chodí v sobotu večer zpovídat. Ale… všichni se navzájem znají.
Rezignuji na situaci. Bolí mě srdce, tělo, hlava, žiji jako vedle sebe. Žiji jako automat, který dělá to, co po něm někdo chce, ale nesmí o tom mluvit. Zlobím se na sebe, že jsem se do této situace dostala. Je to moje chyba, já vím. Teď už je ale příliš pozdě. Žiji jinak, než by si přálo moje srdce, žiji ve lži, v podvodu, utíkám před ostatními i před sebou samotnou."
Nejdříve jsem viděla stejnojmenný starý film, který mi přišel jako krásná pohádka pro dospělé. Zatoužila jsem si přečíst i knihu. Ta je tak stará, že ji neměli ani v knihovně, takže jsem si ji musela koupit. A jen jsem se do ní začetla, věděla jsem, že už ji neprodám. Kniha je ještě lepší "pohádkou pro dospělé" než film a navíc má autor i hodně specifický druh humoru, který mě velice bavil. Neparoduje náboženskou víru, ale s jemnou ironií paroduje její nesprávné podoby a obrazy.
Kniha je sice "pohádkou pro dospělé" v nejlepším slova smyslu, ale je v ní toho i mnoho k zamyšlení. Čtení knihy mě opravdu neskutečně bavilo a řadím ji ke svým nejoblíbenějším beletristickým knihám.
"A pověst se nesla do dalekých krajů, kudy protéká Biela Voda a kde prostí slovenští lidé si u pastýřských ohňů nebo na přástkách vypravují, co ohromuje jejich fantazii, co upoutává jejich pozornost, co je obdivuhodné a nevšední. Zdá se jim, že vidí svatého Petra, oblíbeného vrátného nebeské brány, jak přináší deštník, aby farářova sestřička nezmokla. Jak se asi ten stařeček snesl z nebe? Jistě si sedl na nějaký mráček, ten mráček se pěkně spustil na zem a vysadil svatého Petra na nějakém kopci.
Potom se vypravuje o kouzelné moci deštníku, říká se, že nebožtík zahlédl deštník a hned vstal z mrtvých – a tak letí legenda dál a bere s sebou postavu hlohovského faráře a jeho sestřičky. (Panečku, bude to ale junák, který ji jednou dostane za ženu!) A zemře-li někde zámožný člověk, je farář Jan zván třeba do desáté vesnice na pohřeb, aby přišel s dalmatikou a s posvátným deštníkem, z něhož se už stala učiněná relikvie. Ale farář Jan bývá zván nejen na pohřby, ale i ke zpovědi, k lidem těžce, beznadějně nemocným a do končin vzdálených někdy i dva dny chůze, vždycky však s podmínkou, aby nad nemocným rozevřel deštník a držel ho nad ním, dokud neskončí zpověď. Není přece možné, aby to nepomohlo. Takový nemocný se buď uzdraví, nebo se neuzdraví a dojde tak aspoň spásy posmrtné."
Čtení knihy nebylo radostné. Je v ní popisováno příliš mnoho utrpení a zla. Přesto je kniha důležitá a cenná. Právě proto, aby se tohle už nedělo. Abychom o těchto případech nemlčeli. Abychom nepodporovali žádným způsobem tuto „mašinerii zla“, která tolika lidem uškodila. Katolické církvi pak zvlášť prospěje, pokud najde odvahu těmto svým proviněním se postavit čelem. Uznat chyby, i institucionální, omluvit se za ně a snažit se o nápravu. Bude to běh na dlouhou trať, ale jsem ráda, že papež František v něm udělal aspoň první krok. Tato kniha mi dostatečně objasnila, proč musel přijet do Kanady a omluvit se na místě.
"Když Toby vzpomíná na školu, vypráví pomocí velice detailních obrazů, přestože se to všechno stalo před více než čtyřiceti lety. Vypráví o jednotlivých dnech, konkrétních nocích, ale také o tom, co si ze školy Yale odnesl do dospělosti.
„Pořád jsem se bál, co mi zase udělají. Celý život jsme pak čekali, odkud padne rána. Celý život na kolenou, schoulení do klubíčka.“
Škola skončila, schoulení ne.
Dodnes se Toby sám sebe ptá, jestli si trest náhodou nezasloužil. Pochopil, co se po něm chce? Dělal, co mu říkali? Odpověděl správně, odešel ve správný čas? Nebo zase něco pokazil?
Co mi teď udělají? Co se mi stane? Těch otázek se Toby děsil už tehdy, ve škole, když mu byly čtyři, ale i v bíle povlečené posteli, když mu sestřička sdělila, že mu něco amputovali.
To, co se odehrávalo mezi dřevěnými stěnami Grenfellu, bylo strašné, ale časem se stalo normou. Nešlo si nicméně zvyknout na to, že kolem není nikdo, s kým by se o tom dalo promluvit. A koho by bylo možné poprosit ani ne o záchranu, o to, aby zasáhl, protože s tím už děti nepočítaly, ale aspoň o povzbuzení."
Opravdu skvělá kniha o odsunu německých obyvatel, lepší jsem zatím nečetla. Dobře vybraná hlavní hrdinka a na ní a na jejím okolí ukázané různé osudy, různé okolnosti, různé pohledy na věc... Když jsem knihu dočetla, zjistila jsem, že dcera ji má na průmyslovce v seznamu knih na maturitu, což mi přijde opravdu velice dobré.
Jsem ráda, že jsem se po letech dostala ke knize, kterou mám už dlouho na seznamu "must read". Stálo to za to. Byl to dobrý čtenářský zážitek, poučení o naší minulosti i zamyšlení nad různými souvislostmi. Navíc mi to přišlo čtenářsky mnohem přístupnější než Bílá Voda, kterou jsem shodou okolností četla dřív.
"- Já jsem nikdy nikomu neudělala nic špatného.
Hanák plácl otevřenou dlaní o desku stolu.
- Každý Němec udělal, každý je vinný, ženská, slyšíte? To Němci si odsouhlasili obsazení Československa, všichni. Neznám jediného, co by to nechtěl. A všichni si tu pak žrali jak prasata v žitě, za protektorátu, každý si tu nahrabal. A všichni Čechoslováci tím trpěli, jasné? Tak teď to všichni Němci pěkně odnesou. A pak ať si táhnou a nechají nás v naší republice na pokoji. A vy běžte dolů pro demižon a pěkně neotevřený, jasné, neotevřený mi jej sem doneste. A pak další papíry.
Gerta se otočila a vyšla z kanceláře. Musela se přemáhat, aby mlčela, co by to mělo za smysl hádat se s tím malým samolibým chlapem s vypitýma očima? Dusila se vztekem a bezmocí."
Když člověk čte většinu knih Marka Orko Váchy (všechny mám doma, ale některé zatím nepřečtené), některá témata, úvahy a názory se už trochu opakují. Na druhou stranu je znát, že s přibývajícím věkem dochází i k určitému posunu a autor dozrává i lidsky i jako kněz. Ano, není to asi vzorně katolicky ortodoxní, ale je to lidské a schopné oslovit mnohé - a tak už ho roky známe, takže by nás to už nemuselo překvapovat...
Nečekala jsem v podstatě nic víc než další knihu Marka Orko Váchy. A byla jsem překvapena spíš příjemně.
"A pak se stane něco, co není z tohoto světa. Co by nevymyslela ani Marie, ani já. Šest set litrů vody se promění ve víno. To není lidské. Já bych poradil tu večerku, nebo ať si půjčí. Toto řešení není z tohoto světa a výsledkem je, že proti modlitbě milujícího člověka je všemohoucí Bůh bezmocný. Bůh přichází na tuto zemi a jeho první zázrak je, že promění šest set litrů vody ve víno."
Velice příjemná a stručná výprava do židovské kultury a historie. Při sledování peripetií mladého Mordechaje se nenásilně dozvíte, co je micva, talmud, lichva, golem aj. a jaké radosti a problémy řešili židé na českém území v různých obdobích. Seznámíte se tu také s největšími osobnostmi české židovské historie. To vše stručně a poutavě. Byť už jsem 10 let měla dávno a ke 120 se blížím jen velmi pomalu (kniha je určena čtenářům od 10 do 120 let), kniha mě dost bavila. Byla to příjemná oddechovka.
„Když mají hoky na čtení čas, ležely by v knihách od rána do večera,“ vykládal s důležitostí staršího bratra. „Osobně si myslím, že nebude dlouho trvat a ve studiu dívky chlapce doženou. Možná i předčí. Když se budou moci věnovat četbě, nic není nemožné.“
Kniha drobná rozsahem, ale krásná. Pan Nevrlý promýšlel Sluneční píseň svatého Františka od svých mladých let a od svých prvních putování přírodou a ve stáří své úvahy sepsal. Určitě stojí za promýšlení.
František říkal: „Nechť věšejí hlavu ti, kdož náležejí ďáblu. My se máme radovat a jásat v Pánu!“
Skvělé téma. Zajímal by mě jak život v kibucech v Izraeli a zkušenosti dobrovolníků, kteří tam jezdí, tak "československé stopy" v těchto kibucech, po kterých se autor rozhodl pátrat. Bohužel už z těchto dvou témat udělal zvláštní "bramboračku", do které přidal ještě své sáhodlouhé popisy mazlení s kočičkou v koupelně nebo úvahy o tom, jak vznikl sex mezi mužem a ženou. Tím se pro mě kniha stala dost otravnou a dočetla jsem ji jen ze zájmu o téma (a možná i díky tomu, že jsem si s sebou na cesty vzala jen tuto). Škoda, že se tak zajímavým tématům dostalo tak smutného zpracování.
Pro mě krásná kniha. Jednak mám ráda C. S. Lewise a tady jsem se o něm dozvěděla zase o něco víc. Jednak jsem ještě nečetla všechny knihy a Pavel Hošek upozornil na zajímavé souvislosti mezi nimi.
A líbila se mi i druhá část, která už není tolik o C. S. Lewisovi, ale spíš o jeho myšlence Velkého tance, se kterou se setkáváme i u mnoha dalších (většinou mých oblíbených) autorů. Díky za tuto knihu, bylo to příjemné setkání především s inspirativními myšlenkami C. S. Lewise.
"V podobném smyslu se pak vyjadřoval také o své největší životní zálibě, o čtení knih. Knihy člověku otevírají nové pohledy na skutečnost, které by jinak nebyly v jeho dosahu: „Chceme vidět pomocí jiných očí, představovat si pomocí jiných představivostí, cítit pomocí jiných srdcí… abychom viděli to, co vidí jiní, abychom na chvíli zaujali jejich místo ve velkolepém divadle, abychom použili jejich brýle a zakusili veškeré vhledy, radosti i hrůzy, divy i potěšení, které nabízejí… Mé vlastní oči mi nestačí, chci vidět i očima jiných. Dokonce oči všeho lidstva nestačí. Lituji, že zvířata nepíšou knihy. Velmi rád bych se dozvěděl, jakou tvář ukazuje skutečnost myši nebo včele, ještě raději bych vnímal svět nadaný všemi údaji a pocity, které nabízí psu… Při četbě velké literatury se stávám tisícem lidí, a přesto zůstávám sebou. Jako noční obloha v řecké básni vidím myriádou očí, a přesto jsem to já, kdo vidí. Zde, jako v uctívání, v lásce, v morálním jednání a v poznání, transcenduji sebe sama a zároveň nikdy nejsem více sám sebou.“
Kniha, která mnohonásobně předčila má očekávání. Viděla jsem diskusi s autorem, který mi přišel inspirativní. Ale takto "čtivou procházku" různými biblickými texty, starozákonními i novozákonními, týkajícími se jakýchkoliv forem zneužívání a i obecněji toho, jak se mají lidé chovat k sobě navzájem, jsem nečekala. Kniha ve mně bude "rezonovat" ještě dlouho. Kéž by tak skvělých knih vycházelo více!
"Ježíš, jak mívá ve zvyku, odpovídá s jistou dávkou drzosti: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku muže a ženu učinil je? Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.“ Neváhám mluvit o drzosti, protože Ježíš odkazuje znalce zákona na první dvě kapitoly Bible, tedy na úplný základ, a předstírá údiv: že by jeho protivníci tyto texty nikdy nečetli? Dále pak ve svém komentáři rozvíjí téma tajemství jednoty, které tyto verše odhalují, a pokračuje vysvětlením, že Mojžíš jim sice dovolil zapudit ženu, ale jen kvůli tvrdosti srdce mužů (Mt 19, 8). Ona tvrdost srdce se v řečtině označuje jedním slovem sklerokardia. Tento koncept se objevil již v Deuteronomiu 10,16, kde označoval vztah Izraele ke svému Bohu. Mojžíš žádá lid, aby opustil tento postoj, kdy odmítá Boha a nenaslouchá jeho slovu, což označuje právě jako tvrdost srdce; a zároveň Izraele vyzývá, aby přilnul k Hospodinu (Dt 10, 20; hebrejské slovo dabaq). Zde je použito totéž sloveso, které nacházíme i v Gn 2,24: muž přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Právě tento verš Ježíš v našem úryvku cituje a vytváří tak určitý vztah mezi postojem mužů k ženám (farizeové jsou přesvědčeni, že je mohou zapudit, kdy a jak budou chtít) a k Bohu: v obou případech tvrdost srdce působí spoušť. Jakým způsobem se chováme k Bohu, takovým způsobem se chováme i k ženám – a naopak.
Právě v naší pasáži to vidíme zcela jasně. Mohli bychom říci, že Ježíšovi protivníci si ohledně žen kladou jen jednu jedinou otázku: chtějí vědět, jestli je možné je zapudit, a to navíc z jakékoli příčiny (v. 3). Zároveň však tuto otázku kladou Ježíšovi, aby jej chytili do léčky a usvědčili z toho, že si protiřečí; to vše jen proto, aby se ho zbavili – což se jim koneckonců brzy podaří, až ho zanedlouho zatknou a usmrtí. K Božímu Synu se tedy chovají podobným způsobem, jakým se staví k ženám, takže bychom mohli ještě říct: jakým způsobem jsou zneužívány ženy, takovým způsobem je zneužíván i sám Bůh."
Krása od první do poslední stránky! Po delší době opět beletrie, která mi úplně "sedla". Možná i proto, že když jsem začínala knihu číst, taky jsem zrovna hodně silně krvácela jako hlavní hrdinka. Ale tam už veškerá podobnost končí... Maran na úpatí hory Maniš-kar si mě získal a času stráveného v této vesničce, kde se zastavil čas, s jejími stárnoucími obyvateli vůbec nelituju. Je tu samozřejmě spousta bolesti a trápení, ale všem čtenářům doporučuju vytrvat až do konce a až pak knihu hodnotit. Víc by se nehodilo prozrazovat.
Autorka taky velice úspěšně balancuje mezi čtivým "příběhem ze života" a symbolickou rovinou celého příběhu. Skvělé čtení nejen na léto - a nebo pokud chcete jako já splnit téma ČV "Kniha, jejíž postava pracuje v knihovně". Mimochodem, tato knihovna je taky hodně specifická :-)
"Valinka pozorovala snachu a její dcerku s úsměvem. Byly si hodně podobné – pružné, půvabné, dlouhonohé.
„To naši lidi vypadají jinak,“ protáhla zamyšleně. „My jsme takoví silní, podsadití, s orlími nosy, nemotorní. Zato vy poletujete jako motýlci.“
„Jste krásní,“ ozvala se Nastasja. „A… jako z kamene. V Maranu je podle mě všechno kamenné. Domy. Stromy. Lidi. Jako…“ Luskla prsty, aby si vzpomněla na to správné slovo. „Vytesané. Ano, jako vytesané z kamene.“
Daniel a Jiří Reynkovi jsou oba zajímavé osobnosti a velice zajímavě v rozhovoru vzpomínají na oba své rodiče, Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud.
Rozhovor s bratry Reynkovými je rozsáhlou, dobře zpracovanou knihou s bohatou obrazovou přílohou. Je jedním ze způsobů, jak se přiblížit osobnosti Bohuslava Reynka: grafika, básníka, ale také člověka, manžela, otce a přítele. Ráda jsem se na tuto cestu v rozhovoru vydala a mohu ji doporučit všem, koho nějak zajímají členové rodiny Reynkových.
Alžběta II. a její vánoční poselství pro mě byly opravdovým objevem! Její pokora, víra a odhodlanost ke službě celému Commonwealthu je opravdu velice inspirativní.
Nevyhovovalo mi ale uspořádání knihy, která sdružuje jednotlivé vytrhané pasáže z projevů Alžběty II. podle témat a autor je navíc doplňuje svými ne vždy zajímavými komentáři. Jsem přesvědčená, že kompletní vydání vánočních poselství Alžběty II. by mně osobně dalo víc.
Poezii Marty Veselé Jirousové mám ráda. Je jakousi ozvěnou poezie jejího otce, ale je víc ženská, což mě oslovuje. V této sbírce se mi nejvíc líbily básně ze VII. oddílu Ptám se Tě Pane:
"Ptám se Tě Pane poprvé
proč nataženou dlaň
mi probodají hřeby
Ptám se Tě Pane podruhé
proč mám tak hříchu zapotřebí
Ptám se Tě Pane potřetí
proč do očí mi sypeš sůl
proč nemám Tvůj kyj ani hůl"
Tato kniha mě osobně zklamala. Od Jana Twardowského už jsem četla jednu sbírku básní a jiných textů a knihu příběhů k prvnímu svatému přijímání s názvem "Poklad". Oboje se mi líbilo, tak jsem se těšila i na jeho "vánoční" texty. Bohužel jde jen o něco jako "záznam povídání s dětmi v náboženství". Určitě to není špatné a byla bych ráda, kdyby si takhle někdo s dětmi v náboženství povídal, ale po celou dobu jsem se nemohla ubránit dojmu, že bylo zbytečné to tisknout... Za mě to nemá žádnou trvalejší hodnotu. Ale nevím, jestli to není výběrem textů nebo jejich překladem.
Některé verše teoložky Dorothe Sölle mě hodně oslovily. Někde je na můj vkus až příliš "feministická" nebo "společensky angažovaná", ale nikdy ne až tolik, aby pro mě nestálo za to se nad jejím názorem zamyslet. Děkuji nakladatelství Biblion, že u nás vydalo výbor z jejích básní - bylo to velice příjemné setkání.
"jak se potom ale stát
dopisem kristovým"
Za mě zatím nejlepší z prvních tří knížek edice Dennodenně nakladatelství Biblion.
Pavel Hošek se nad krátkou biblickou knihou Jonáš zamýšlí čtivě a velice aktuálně. Dotýká se mnoha témat, která jsou důležitá tady a teď v našich životech a dává nám příklady, jak v podobných situacích jednaly biblické postavy. Pavel Hošek je pro Jonášův příběh opravdu zapálený a dokáže "zapalovat" další. Ke knize se určitě ráda i vrátím.
Jediné, co se mi v této edici už tradičně nelíbilo, byly ilustrace. Výtvarně mě tato edice zatím míjí, ale je to samozřejmě subjektivní pocit.
"Od chvíle, kdy jsem poprvé četl Jonášův příběh, nepřestává mě jeho tajemný hrdina znepokojovat. Děsí mě. Dráždí mě. Nedokážu na něj přestat myslet. Zamiloval jsem si ho. Vedu s ním vnitřní rozhovor. Hádám se s ním. Snažím se zachytit jeho pohled, ale on se vždycky dívá někam jinam. Jindy zas mívám pocit, že jsem to já, koho zpovzdálí pozoruje on. Mám dojem, že se známe odjakživa. Občas se mi o něm zdá. Někdy mívám dokonce pocit, že … jsem to já.
Když jsem poprvé četl vyprávění o jeho vnitřním zápase a jeho dobrodružství na cestě do Ninive, měl jsem dojem, že jsem byl přistižen. Že vypravěč toho příběhu mě musí osobně znát. Jako by se pod průhledným kostýmem hebrejského proroka celou dobu mluvilo o mně. O mojí sveřeposti, o mojí samospravedlnosti, o mém strachu a mé zuřivosti. Jak důvěrně znám Jonášovy pocity. Ano, Jonáš je mi tak blízký i proto, že je ustaraný, úzkostný, nervózní, neklidný… jako já.
Mám ho rád, je mi ho líto. Fandím mu. Vsázím na jeho záchranu, věřím, že nakonec pochopil. Věřím, že nezůstal zakletý do falešné představy o Bohu, která byla zřejmě příčinou jeho žalu. Musím věřit v jeho proměnu. Jen pokud bylo jeho srdce nakonec uzdraveno, může být uzdraveno i to moje. Tak strašně dobře znám jeho špatné vlastnosti. Protože je mám taky. Všechny."
Lev Golinkin vzpomíná na emigraci své rodiny ze SSSR do USA na přelomu let 1989/1990. Jemu tehdy bylo deset let. Jedna z mnoha vzpomínkových knih. Mě v ní zaujalo několik věcí:
- Lev Golinkin krásně vypravuje. Nejen chronologicky, ale umí vždy vybrat a "nasvítit" něco zajímavého,
- velice zajímavě taky uvažuje o tom, co se dělo jemu, jeho rodině i lidem kolem,
- jeho vděčnost všem, kdo jim na jejich dobrodružné cestě pomohli.
"Štěstí mi přálo natolik, že ve mně nový kus oblečení už nevyvolává tak prudkou odezvu, ale kdykoli pomyslím na bundu od Evy, vzedme se ve mně odlišný druh radosti. Ohlédnu se a vidím své dětství, které neutvářely pouze charkovské uličky, ale také společné úsilí tisíců protestujících, tuctů pracovníků organizací pro lidská práva, politiků, dobrodinců, aktivistů a běžných lidí. Jsem rád, že jsem se s částí z nich setkal; většinu nikdy nepoznám. Někteří zápasu věnovali své životy; jiní třeba jen podepsali petici, zaslali šek, ověřili dokumenty či odevzdali bundu. Drobné počiny si prorazily cestu světem, staly se mou součástí a ovlivnily mě neočekávanými a neznámými způsoby. A když teď stojím na druhé straně, ohlížím se a jásá nad příležitostí proměnit plechovku polévky ve večeři nebo desetidolarovou bankovku v naději. Vnímám, že kolem mě šustí neviditelná vlákna, která mě spojují s lidmi, které vůbec nepotkám, a vím, že mohu pomoct jiné lidské bytosti, aby se cítila cenně, důležitě, hodnotně. Přestože sám pořád představuji neukončené dílo, nezpochybňuji moc zrn, jež mohu zasadit.
Modlím se, ať svou práci zastanu dobře."