• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih William Goldman

Maratónský běžec

„Na letošní dovolené jsem doháněla knihy podle kterých se natočily mé oblíbené filmy. V případě Maratónského běžce nelituji. Skvělá kniha.“
— knihomoli

---

Princezna nevěsta

„Nemohu si pomoct, ale i přes originálnost zpracování mi ta kniha přijde - myslím, že správný pojem je přeplácaná. Kombinace současného vypravěče, jeho neustálých poznámek k "upřesnění faktů", které odbíhaly od děje, celé odstavce vsunuté kurzívy a předstírání, že to je přepis nějakého starodávného díla, dokázaly z pohádky udělat třísetstránkovou monstrozitu, kterou je vopruz číst. Půjčila jsem si tuto knihu, protože jsem po letech znovu viděla film a mé dospělé oči si všimly pár nedotažeností. A já si naivně myslela, že to je nutností filmové zkratky. To, co je důležité, je ve filmu - včetně kompletního přepisu dialogů. Tak 100 - 120 stran, kdyby z toho byla kniha? Dává to dobrou představu, jak strašně moc stránek je tam zbytečných. A ty nedotaženosti? Ty jsou tam taky. Autor je viditelně přes samý slovní průjem nedokázal zachytit.“... celý text
— roso.mak

---

Maratónský běžec

„Příběh a styl staré školy, žádné zbytečné okolky a rovnou na komoru. Super.“
— borsalino_csfd

---

---

Princezna nevěsta

„Nemáme teď doma televizi a ani internet. Muž je velmi špatný čtenář a tak chce, abych mu večer četla. Sledovat jeho reakce u této knihy byla nádhera. Jak on to prožíval! A hláškami z knihy si teď prokládáme všední dny. Moc jsme si knihu užili a rozhodně ji doporučujeme.“... celý text
— ajla5

---

Princezna nevěsta

„Co mě na knize těší asi nejvíc je fakt, že jsem nad autorem vyhrála sázku - ne, film jsem ještě neviděla, a i když právě touha se na film podívat byla částečnou motivací k četbě knihy, nebyla tou hlavní. Ne, důvod, proč jsem se konečně k přečtení dokopala byl fakt, že Princezna nevěsta je oblíbenou knihou Kate Daniels (hrdinky jedné z mých neoblíbenějších fantasy sérií) a celkově bývá často předmětem popkulturních narážek. V mé stálé honbě za cílem nebýt naprostým kulturním barbarem tedy musela být přečtena. Bohužel ale převažuje zklamání... Koncept knihy se mi zdál perfektní parodie/variace na rytířské romány mi zněla úžasně. Co by se mohlo pokazit? Bohužel v tomhle ohledu nebyl autor příliš kreativní. Každý, kdo se alespoň trochu zajímá o rytířskou kulturu ví, kolik bizardních prvků se tam nachází, ale autor žádný z nich nevyužil (přitom na několika místech, si to o ně vyloženě říká...). Škoda... místo toho se zaměří na stereotyp neschopné, ale krásné ženy - přičemž uznávám, že se pokusil o jisté vtipné dobarvení jejího charakteru, které ale za mě bolestivě nefungovalo - a muže, který ve všem vyniká a za všech okolností ji zachrání (můj mozek, který mi v těchto situacích neustále nápomocně nadhazoval "Ferda mravenec, práce všeho druhu" mi situaci rozhodně neusnadňoval). A na tohle si nemůžu nijak moc stěžovat, protože to patří ke schématu tohoto typu literatury (i když zdaleka ne ve všech případech, v "Lanvalovi" Marie de France naopak muže zachraňuje žena), ale... za mě to nefungovalo. Autor si zvolil cestu dvojhlavců (jak by řekl Parmenides...) a jako by se nedokázal rozhodnout, co vlastně chce. Balancuje na hraně parodie, neudělá z příběhu skutečnou frašku, ale zároveň příběh není dostatečně komplexní aby mohl stát sám o sobě. Nechápejte mě špatně, nevadí mi, že je příběh celkem jednoduchý a ztřeštěný, vadí mi... taková určitá nevyplněnost (pokud vám to dává smysl... líp už to asi neřeknu...). Výše zmíněné se podepsalo na tom, že Westley s Beruškou mi byli v podstatě ukradení, jejich láska má být centrem knihy, ale já jim ji moc nevěřila (je ovšem otázka, jestli to není autorským záměrem...). Daleko přesvědčivější je láska mezi Fezzikem a Inigem, jejich vztah byl pro mě pohonem celé knihy a je mi jedno, co si o tom kdo myslí. Co se autorských vsuvek týče... V rámci textu mi vůbec nevadily, naopak mi přišly docela vtipné a odlehčující - někdy naopak zvyšující napětí. Nepřišlo mi, že by nějak zvlášť spoilerovaly, jako píšou jiní. Celkově dobrý nápad. Nicméně třicetistránkový autorský úvod byl na mě trochu příliš a když přišla podobná věc znova na začátku Beruščina dítěte, málem jsem knihu zahodila (to bych knize samozřejmě nikdy neudělala, zvlášť ne z knihovny...). Co se týče vsuvek, poznámek pod čarou a podobných "přívažků", řekla bych, že mám celkem vysokou toleranční hranici, nevadí mi pomalé začátky, nevadí mi pozastavení, abychom se na něco mohli podívat blíž. Jenomže autorův tón mi tu byl neuvěřitelně protivný, znovu, mohlo by se jednat o autorský záměr, ale nemyslím si, že je to ten případ... Způsob, kterým autor mluví o nadváze a postavě - především u svého syna, ale i ostatních postav - je jednoduše odporný. Chápu, že knížku napsal v 70. letech, a snad ho to i částečně omlouvá, nicméně to neznamená, že se mi to musí líbit. A mohla bych rýt dál, ale asi to nemám zapotřebí. Krátkou zmínku si zaslouží ještě Valérie a Max, protože ti dva tuhle knížku pro mě - na těch pár stránek na kterým byli - rozsvítili. Upřímně, proč že tahle knížka není o nich? Dodatek Beruščina dítěte za úplně zbytečný nepovažuji, vlastně se mi to jako závěr asi líbilo víc, než ten původní. I když některé scény byly... divné... (a nemyslím divné-divné, spíš jako zneklidňující-egh-divné) Celkově ve mně kniha zanechala zvláštní pachuť hořkosti, kterou způsobují knihy, které mohly být skvělé, kdyby jenom... P.S. Ale rozumím tomu, že pro řadu lidí je to nostalgická záležitost a chápu proč ten příběh milují, já jsem prostě jen měla jiná očekávání a to mě dohnalo...“... celý text
— Jass