knihomoli komentáře u knih
Těžko hodnotit knihu posledních dopisů odsouzenců na smrt, vězněných v době nacistické okupace. Ale stojí za to si ji přečíst. Dopisy jsou plné lásky k bližním, k vlasti, smíření, převážně psané pár hodin před popravou. Vyjímkou je hned první dopis E. Urxe, který psal o lásce ke straně, nutno dodat, že i on nezapomněl na rodinu a spolustraníky.
Příliš mnoho postav, příliš mnoho písmen, stavba klasického románu, příjemně strávený čas.
Kniha se dobře a rychle čte. K tomu přispívají krátké kapitoly, spád autorka ovládá velmi dobře. Její fobie z dobročiných útulků už mi ale leze na nervy. Útulek rovná se vrah. Navíc je v knize dost nelogičnosti.
Kniha je značně zneklidňující, nutí k přemýšlení. Jak by to s klukem dopadlo, kdyby vyrůstal v normální domácnosti, kdyby se necítil jako "prase", měl kamaráda, normální život? Tak moc to chtěl a kdo by taky nechtěl. Lásku rodičů prožíval teprve když se staral o svého mrtvého otce. Jak dojemně pečuje o tu rozkládající se mrtvolu, povídá si s ní. Postupně přichází o rozum, obrací se proti světu, který mu nic nedal. Jenom výčitky, že se obrátil proti své matce, když si přál patřit jinam, žít jinak. Brr, škaredý, zlý svět řeznického chlapce.
Krátké myšlenky, vzpomínky a názory na umění. Nejvíc mě ale kromě nádherných ilustrací dostala poznámka Miloše Macourka k tvorbě A. Borna.
Čtivá kniha, která na osudu jedné rodiny ukazuje dějiny téměř celého 20. st. v Čechách.
Zvláštní styl humoru, pak to ztratí dech, finiš člověka opět nakopne a najednou už bohužel není co číst.
Tímto jsem se vrátila do školního dětství, zřejmě jsem měla potřebu se týrat. Na druhou stranu připomenout si tu strašnou masáž, kterou nám dávali, stála za tu hrůznou knihu o hrůzném činu hrůzného chlapce.
Takové jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Inspirace z mnohých knížek či případů a vše to smícháme dohromady a pak to teprve bude mít pořádné grády. Nelíbilo se mi to.
Na letošní dovolené jsem doháněla knihy podle kterých se natočily mé oblíbené filmy. V případě Maratónského běžce nelituji. Skvělá kniha.
Do knihy jsem se pustila kvůli úžasnému filmu natočenému na motivy této knihy. V knize je hodně politiky a navíc já odboráře nemusím, přesto je výborně napsaná, film se liší, politika ustupuje, zásadně se mění charaktery některých postav, nutno podotknout, že k horšímu. Ale tím se stává příběh zajímavějším. Doporučuji zhlédnout.
Film jsem viděla několikrát, konečně dozrála doba i na knihu. A nelituji.
Za první kapitolu bych Topolovi dala Nobelovku. Pak už to tak závratné není, ale pořád je to kniha, která stojí za to.
K této knížce se ráda někdy vrátím. Skvělá novela o vině, trestu, odpuštění. Konec je přesně takový, jaký má být.
Pokud bych si měla vybrat z knih My, Konec civilizace a 1984 tak jednoznačně u mě vyhrává kniha My, která byla z těchto knih napsána jako první. Zamjatin byl opravdový vizionář. Ale ráda mám všechny 3 knihy. Dnes už jsem víc kritická k literární kvalitě těchto děl, ale miluji nadčasová témata a ráda se k těmto knihám občas vracím. A hýčkám si doma svého Zamjatina z r. 1969, kterých je opravdu velmi málo a přesto že výtisky z tohoto roku byly v podstatě zničené, celkem mě udivilo, že v ed. Světová četba se toto vydání naprosto zasklilo a v r. 1990, kdy tato kniha u nich vyšla podruhé, použili jiné číslo svazku a knihu označili jako první vydání v této edici. A to po sametu. Jak symbolické.
Zvládnutí krátké povídky bývá celkem těžké, ale Macourek se ji zhostil celkem se ctí.
Celkem jednoduché čtení s osudovým smutným koncem. Dávám 3 a půl hvězdičky.
Zajímavé vedlejší téma honu na čarodějnice na Islandu, ale žádné nadšení z knihy se nekonalo