My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/112101/bmid_my-Skb-112101.jpg
4
776
776
Své stěžejní dílo, románovou antiutopii My, napsal Zamjatin v roce 1920. V letech 1924/25 se objevila v překladech do češtiny, angličtiny a francouzštiny. V Rusku byla vydána až v letech přestavby, v roce 1987. Jádrem díla je život v „Jednotném státu“ vzniklém někdy ve třetím tisíciletí po „dvousetleté válce“. Lidé v této době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými „čísly“, lidmi – šroubky. Ženy jsou v pojmenovány samohláskami, např. I – 330, a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D – 503. Život těchto lidí je organizován a přísně střežen Úřadem Strážců. Všichni lidé žijí v prosklených domech, takže nemohou nic skrýt. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odchází do práce a stejně jdou i na odpočinek. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Vůle kolektivu zde pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení. Toto druhé vydání bylo v roce 1969 vytištěno, svázáno a obratem zničeno. Zachovalo se jen pár desítek kusů ukradených pracovníky tiskárny a nakladatelství.... celý text
Přidat komentář
Tak a Orwell už pro mě nikdy nebude tak geniální jak jsem si dřív myslel. Ne, nezavrhuji ho, rozhodně ne. Ale tohle... To je skvost, dokonalost sama. Napsáno pětadvacet let předtím než vyšla Farma zvířat a devětadvacet před prvním vydáním 1984... Čisté, elegantní, prosté zbytečností. A ten jazyk, slova která dávají příběh dohromady - člověk si užívá každou větu. Mrazivá vize a mrazivý, drsný konec. Tleskám, pane Zamjatine. A všem doporučuji.
Must read pro fanoušky žánru.
Nejedná se o akční čtení, způsob vyprávění je je poměrně náročný na čtení - de facto se jedná o deníkové zápisy hlavního hrdiny, spousta věcí zůstává nedořečených, jazyk je mnohdy velmi poetický a to i když mluví o vědeckých pojmech, či popisuje postavy apod.
Celé je to zamotané, konec jsme upřímně nečekala (stále jsem doufala, že...).
(SPOILER)
Extrémně strukturovaná společnost, kde žijí všichni lidé v pevném rozvrhu ve skleněných domech. Hyper inteligentní inženýr s chlupatýma rukama v milostném čtyřúhelníku s třemi ženami co po něm všechny touží (ta, po který touží on, ale možná touží jenom po jeho kontaktech a přístupu k raketě).
Extrémně nepřehledný proud myšlenek, musíte se toho držet jako klíště. Naštěstí to není moc dlouhý. Nemyslím, že by jazyk byl nějak zvlášť zastaralý (četla jsem nové vydání), spíš je to prostě poetický, matematický a zmatený.
Přišlo mi zajímavé porovnání s 1984 (I když 1984 je určitě fanfikce na tuhle knihu) a přístupem k matematice – přístup lidí (nebo minimálně hlavního hrdiny) v téhle společnosti mi přišel mnohem reálnější, vybudovat ideologii na něčem, co je objektivní pravda, ale dotáhnout to do extrému a založit na tom nové hodnoty – je mnohem funkčnější než racionálně smýšlející lidi nutit myslet si, že dva a dva je pět.
Další věc – dilemata a postupný přerod hlavní postavy, nebo spíš pokus o něj. Frajer vlastně nikdy nezačne opravdu pochybovat o systému, ačkoliv se přátelí s revolucionářkou a dokonce se podívá za skleněnou zeď. Dobrodinec je pořád dobrý. Věřila jsem, že ten režim opravdu funguje už několik generací a oni (hlavní hrdina rozhodně) jsou fakt vymytý – a jediný, co jim zbývá, je ta fantazie, kterou jim nakonec seberou taky.
Jediným úsměvným momentem byly některé představy o budoucnosti a technologiích, které autor měl, nicméně prostě jsem si to představovala jako alternativní realitu, ne jako budoucnost naší planety, a to to vyřešilo.
To si takhle čtete o milenecké touze na pozadí totalitního státu jako okopírované z Orwella, o mazání poznatků ze zaostalé historie jako vytažené z Bradburyho a to celé ve sci-fi semi-postapokalyptických kulisách, za které by se nemusel stydět současný seriál bežící na Amazon Prime, až si najednou z překvapením uvědomíte, že tohle dílo vzniklo v roce 1920!
Zajímavá forma vyprávění, poměrně složitá na sledování i vzhledem k výrazivu hlavního hrdiny, ale mnohem víc vše pak dává smysl, když se pokusíte vcítit do jeho striktně matematické mysli (obecně totalita postavená na exaktních vědách je příjemně originální koncept!). Mrazivá je hlavně změna toho výraziva v úplném závěru...
Souhlasím s oslavou autora, že něco takového napsal před více než 100 lety. Myšlenka geniální. Díky "starému" mě to však tolik nebavilo a do dokončení knížky jsem se musel nutit.
Takže především je kniha co vyšla před 104 lety!!!! Tedy styl psaní a řazení slov a myšlenek je pro dnešní čtenáře trochu vzdálenější a je potřeba si na to zvyknout. Ale! Příběh knihy je výborný a je neuvěřitelné, jak moc se ukazuje, že historie se může pořád opakovat.
Dezorientovaný.V pochybách.Dávno před 1984 popisuje,co asi všichni už víte.
V prosklených ubikacích,kde je dovoleno mazliti se,jen v určitých vymezených chvílích.Vůbec je to tady prostě a jednoduše všechno dokonalý.Duha nad hlavou.Revoluce je šaškárna v časech minulých.
Nechte mě bejt,já chci bejt svůj !
Nechte mě bejt,já křičím fuj !
Takhle by to jaksi nešlo.
Je to vlastně lovestory o dvou spiklencích.Dosti starodávně napsáno.Jistá pozornost při čtení nutností,to jako vono jo.
Bez mučení příznávám,ne kvůli 2+2=5,ale trošku mě mučilo svědectví hlavní postavy.
V jakýchsi metaforách,snových výjevech podané zápisy a koncepty pro generace,teprve příštích a budoucích.
Beze všeho hodnota díla přetrvává a ještě hodně dlouho bude.
My je více než nějaký jedinec.
Na to je nutno brát zřetel.
Jen se nenechat opít rohlíkem.Aby Vám to MY nezůstalo na furt !
Pro dnešního čtenáře už možná trochu kostrbatější knížka, což ovšem nijak nesnižuje schopnost Zamjatina skutečně odhalit, chápat a popsat. Stále má místo v knihovně a snad tomu ještě hodně dlouho bude.
Nesouvisející - v doslovu se MUDr. Hýsek dotkne srovnání s Orwellem a Huxleym. Přestože ano - celkem logicky - je Zamjatin a Orwell experimentáně ověřen, stále si myslím, že Huxleyho BNW je pro nás momentálně aktuálnější.
Přesně před rokem jsem do své čtenářské bubliny pustil 1984 a následnou Farmu zvířat a bylo to jak zjevení. Byl jsem nadšen. Rok se s rokem sešel a zase ten pocit, jako že teď je ta pravá chvíle na MY. Nelituji, ba naopak. Mám rád původní první česká vydání, ale tady ten rok 1927 byl hodně znát. Ač mám za sebou bezpočet knih z 19. století a starou češtinu jsem si oblíbil, tak tady jsem vůbec nevěděl o čem se píše. Musel jsem zvolit novodobější překlad. Není to místy lehké čtení, musíte se hodně soustředit, ale to je to pravé kouzlo Zamjatina. Deníková forma a psychické stavy hlavního hrdiny mohou někoho odradit, ale mě se právě toto moc líbilo. Ta změť myšlenek, ten jeho neuvěřitelný dystopický svět. Za mě je Zamjatin génius, že toto mohl napsat v roce 1920. Souběžně s četbou jsem poprvé shlédl kolorovanou verzi Metropolis ze stejné doby a to vše komplexně vytvořilo opravdový zážitek. Všichni známe Orwella, ale Zamjatin je tím pravým průkopníkem poukazující na hrůznost totality a to ještě tak nevšedním způsobem. Buď vás kniha neosloví, nebo si jí zamilujete tak, jako já. Nadčasové.
Kniha mi byla poskytnuta v rámci spolupráce s @knihkupectvi_luxor za účelem recenze. #spoluprace
Kniha My se dočkala nového vydání, tentokrát v edici Knihovna klasiků z Odeonu. Já si ani tento kousek nemohla nechat ujít a přiznám se, že jsem na toto dílo byla hodně zvědavá, protože se přirovnává k dystopii 1984.
Čtenář se vše dozvídá prostřednictvím zápisů, které píše hlavní postava D-503. Lidé tu nemají jména a stali se čísly, žijí mezi průhlednými zdi a právo zatáhnout závěsy mají pouze v sexuální dny, na dítě musí mít povolení, fantazii je možné chirurgicky odstranit… v Jednotném státu je toho ještě mnohem víc.
Zamjatin se mi četl hůře než Orwell. Deníková forma mi moc nevyhovovala. Někdy jsem zápisy četla dvakrát. Knize je potřeba věnovat 100% pozornost, to jsem ne vždycky měla a navíc tomu ani nepomáhá styl psaní, který je občas chaotický.
(SPOILER) První dystopický román z roku 1920 musel být opravdu ojedinělou novinkou na trhu knih a musel leckomu svými myšlenkami zamotat hlavu. Není divu, že tato kniha nebyla pochuti totalitním režimům, jejichž myšlenky a pravidla se v knize dají krásně rozpoznat. Všeobecně přijímané DOBRO Jednotného státu zbavené emocí, fantazie a vášně, které, jakmile vybočujete a onemocníte "duší", vás nekompromisně, avšak za souhlasu všech správných členů společnosti, vymaže ze světa - to by tak scházelo, aby někdo měl jiné názory a postoje, než ty uzákoněné a nejlepší pro všechny. Proto bude lepší, když všichni podstoupí Velkou Operaci pro své dobro, aby už byli všichni jenom spokojení a v soukolí státu šlapali jako hodinky. Pro mě byla kniha jako prvotina dystopie povinnost. Místy je vyprávění napsané trochu zmatečně a nepřehledně, člověk se tak trochu ztrácí, nicméně poselství knihy je zřejmé a nedivím se, že příběh ovlivnil i další dystopické průkopníky.
Co na tohle říct ? Myšlenky jednoznačně velmi hluboké, často znepokojující. Bohužel chaos s jakým je tohle dílo napsáno je natolik extrémní, že mi brání dát vyšší hodnocení. Byly kapitolky, které jsem četl dvakrát a stejně nepochopil, o co v nich jde. Častokrát probíhal dialog a já se ztrácel v tom, kdo řekl co. Jak se postavy ocitly na místě, kde zrovna jsou ? A kde to vlastně jsou ? Totální zmatek nad zmatek, který mi bránil se začíst a proniknout do děje. Měl jsem pocit, že autor musel být při psaní tohoto románu na drogách. Pokud by témata a myšlenky byly zpracovány bez nedokončených vět, s jasným přehledem co, kdy a kde se odehrává, přemýšlel bych asi i o maximálním hodnocení. Myslím, že jsem s vypětím všech sil pochopil nakonec asi vše, ale někdy to byl fakt oříšek (první let Integrálu.. nemám slov, tak pěkná scéna to mohla být a vznikl totální maglajz). Závěr samozřejmě předvídatelný zcela podle linek dystopického žánru, přesto opět velmi chaotický.
Neubráním se klasickému srovnání s Orwellovým 1984. My je podle mě hloubkou myšlenek a propracovaností totalitního státu na stejné ne-li vyšší úrovni. Nicméně z pohledu přístupnosti čtenáři, řemeslného zpracování a koherence textu je 1984 rozhodně lepší volbou pro běžného člověka. Bohužel jsem byl touto knihou spíše zklamán.
Anti-utopický román z roku 1920!!, kritika nadvlády společnosti nad jedincem, jasná inspirace pro Orwellovo dílo 1984 (až překvapivě podobné), úplně otočené hodnoty, svoboda jako nebezpečí, fantazie jako choroba, absolutní pořádek a poslušnost jako jediná možná cesta. I po sto letech stále velmi aktuální.
Četl jsem to na gymnáziu někdy před rokem 2008. Už si to moc nepamatuju, ale bylo to úchvatné. Zajulalo mě, že autor uvažuje o dobývání vesmíru v daleké budoucnosti, zatímco Orwell v románu 1984 na to ani nepomyslel. A ve skutečnosti byl měsíc dosažen již roku 1969.
S potěšením na tomto webu pozoruji, že kniha oslovuje čtenáře i dnes. Očekával jsem, že bude spíše zapomenuta.
,,Tak děvče, vem si svůj index a čtenářský deník a pojď s tím k tabuli. A rovnou se tě cestou sem zeptám na dystopii, která, jak všichni víme..., je díky satiře..., "modernějším se vyjadřováním, zpochybňováním" daných věcí - témat i v literatuře..."
Takhle si mě v polovině devadesátek na střední, při hodině češtiny proklepl můj třídní, který svůj obor opravdu miloval...
No a do literární antiutopie - dystopie, patří i My. On je to vlastně taky takový index - deník..., kam si hrdina tohoto příběhu, hlavní konstruktér integrálu, tedy číslo D-503 zapisuje, popisuje vše a všechny kolem..., až do doby než na jistém místě potká I-330. Ženské číslo, které je jiné než všechny ostatní... A od té minuty se mu jeho život a hodnoty..., změní.
Je mi zcela jasné, proč někteří přirovnávají tohle dílo, myšlenku k Orwellovi. Dokonce i to, proč jim je Orwell bližší, stravitelnější... Neb ten si své postřehy a názory v 1984, či ve Farmě..., tak trochu "zjednodušil a ulehčil" třeba skrze chování zvířat..., kdežto Zamjatin se zde vyjadřuje opravdu dost technicky - matematicky viz. čísla, vzorce, křivky..., což nemusí každému při čtení vyhovovat.
I když autor nepatří mezi mé TOP, přesto čas od času, do jeho tvorby juknu.
Nejšílenější scény... Zátah operovaných na neočk... neoperované a výlev U o tom, jak odvedla na operaci celou třídu a jak museli děti svazovat... Knihu jsem četl před necelými třiceti lety na gymplu, ale až po 1984, Konci civilizace a Callocainu.
Zamjatinovi se podařilo vytvořit celkem uvěřitelý svět, ve kterém můžeme vidět narážky na (nedávnou) současnost. Severní Korea, covidové hry, ale třeba i libovolnou "diskuzi" na internetu, kde se odlišné názory netrpí. Na Orwella to prostě nemá, ale za mě čtyři a půl hvězdy.
U této knihy mám pochybnosti, kam ji zařadit a jak ji uchopit. Celé dílo na mne působí Dostojevského Idiotem v (blízké?) budoucnosti a částečně Tevisovým Zpěvem drozda. Úvodní stránky mě lehce rozladily květnatou mluvou popisem, na kterou v dnešních knihách už moc nenarazíte. Dostat se k této knize jako úvod do sci-fi, dosti bych váhal, zdali tento žánr vůbec číst.
K této knize jsem se dostala úplnou náhodou a už vůbec takové knihy nečtu.
Ale nevím, nějak mě i bavila a díky krátkým kapitolám se dobře četla. Doufala jsem v jiný konec, ale co už...
Musím se přidat k těm, kterým místy přišla kniha docela chaotická. Některé pasáže jsem musela přečíst víckrát, abych je pochopila nebo se nad nimi zamyslela. Mám ráda knihy, které čtenáře donutí se nad určitou myšlenkou nebo situací zamyslet a tady jich bylo hodně. Místy mě trošku trápila forma, jakou je to napsané, ale beru to tak, že to patří k tomu tématu a projevu čísla, z jehož pohledu je kniha napsaná. I když zrovna ta absence jmen a přidělená čísla mi trošku vadila. Ale jinak rozhodně zajímavý počin.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie totalitní stát zfilmováno ruská literatura rozhlasové zpracování fiktivní deníky
Autorovy další knížky
| 1989 |  My |
| 1999 |  Bič boží |
| 1970 | Zapadákov |
| 1934 |  Vyléčený mnich |
| 1967 | Blecha: Kumédie o štyrech aktech a třech antraktech |
přečteno před tisíci lety, asi po tom sáhnu znova, protože můj dojem - absolutní vytržení - přetrvává věky.
rozhodně něco, co patří do zlatého fondu fantastiky.