borsalino_csfd
komentáře u knih
Willy Messerschmitt
Frank Vann
Rozporuplná biografie W. Messerschmitta. Na jedné straně člen NSDAP, přesvědčený nacista s úvahami sestrojit letadlo s dlouhým doletem na bombardování USA, člověk využívající k práci nuceně nasazené a válečné zajatce, který vůbec neuvažoval o tom, že Němci zahájili brutální dobyvačnou válku a jsou to oni, kdo jsou agresoři.
Na druhé straně geniální, rozhodný a pedantický konstruktér, který už během studií, kdy neexistoval žádný specializovaný obor letectví, konstruoval skutečné kluzáky se slabými motory, zaměřoval se na aerodynamiku, lekhkou a pevnou konstrukci a neustále hledal nové podněty a nápady, které posouvaly jeho představy vpřed. Některé úspěšně, jiné vedly do slepé uličky. Jeho dvě nejslavnější letadla tehdy předběhla dobu (Bf 109 se vyrobilo cca 30 - 35 tis. kusů, Me 262 proudový stíhací letoun).
Snad kdyby Messerschmitt konstruoval letadla v mírových dobách, dosáhl by více úspěchu než kontraverze. Jenže byla válka a zejména poslední dva roky války byly z jeho pohledu válkou s byrokraty, nedostatkem materiálů, bezradností ministerstva letectví a celkové chybějících vizí lidí, kteří o leteckém průmyslu rozhodovali. Proudový letoun byl vymyšlen už před válkou, ale reálně zasáhl až v době, kdy už byla válka prohraná (pro zbytek světa dobrá zpráva).
Za zmínku stojí i fakt, že letadlům a práci věnoval naprosto všechno, ženil se až před padesátkou, neměl děti a i po válce konstruoval letadla nejdříve pro Španělsko, pak pro Egypt a nakonec zase pro Německo. Ale jeho projekty už více končily na papíře než na letecké ploše.
Hovno hoří
Petr Šabach
Vztahy mezi muži a ženami je nevyčerpatelné téma a lze k němu přistoupit od romantiky po horor. Vnímání těchto poloh je krajně individuální, zatímco jeden doma dostane jen vodu, druhý někdy dostane i vodu se šťávou a oba jsou v pohodě. Mírně mužsky poetické a více štiplavé povídky mě jednoduše bavily, zejména ta poslední. Pelíšky ani Pupendo jsem v nich nehledal.
Černobyl
Jurij Ščerbak
Nechal jsem se zlákat celkem pozitivními komentáři k této knize. Chyba. Udivovalo mě, že by informace vydané 06-07/1987 v časopise Junosť v Moskvě (uvedeno v knize) mohly obsahovat "pravdu". Nemyslím ruskou pravdu. Takže to dopadlo v duchu hesla "Chtěli jsme to nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky".
Co je zmiňováno velmi okrajově a přitom je zcela zásadní, je katastrofální nedostatek pravdivých informací o tom, co se skutečně stalo, o obrovské radiaci, jak se proti tomu alespoň částečně chránit a hlavně jak konkértně postupovat, protože uvedené zpovědi lidí v podstatě souhrnně ukazují, jak zoufale amatérsky všechny složky k problému přistupovaly. Jenže ukázat na byrokraty a papaláše SSSR zodpovědné nejdříve za bagatelizování, pak za mlžení, pak za šíření polopravd až prázdnému tlachání, to nešlo. Kdyby nedošlo k zachycení radiace ve švédské elektrárně Forsmark, patrně by se lhalo vesele dál. Takže toto v knize nehledejte.
Knihu lze rozdělit na výpovědi lidí, kteří na různých místech pomáhali s řešením problémů, ale v podstatě amatérsky. Když studenti šestého ročníku lékařské fakulty řeknou chlápkovi, že je kontaminovaný a nechť si vypráší kabát a psovi kožich a pak jde do sprch, tak jsem nevěděl, zda mám brečet nebo se smát. Ti studenti za to nemohli, věděli prd. Ale zbavovat je radiace jako prachu z půdy je vysloveně komické, což zpětně ukazuje, jak chabé měli informace. V knize je zmíněno jen pár obětí této tragédie, což už je úplná lež.
Jiní zase myli techniku a auta, kam tekla ta radioaktivní voda, to samozřejmě nikdo neřešil. Auto bylo umyté a hotovo. Jen některé hodně zamořené se prý odstavilo.
Piloti skoro nadšeně létali nad reaktorem a házeli tam písek s borem. Aspoň snad jejich příprava na měřené teploty a složení plynů vycházejícího z reaktoru by mohla být pravdivá. V podstatě šlo o profíky.
Občas se dokonce mihne kritika, ale jak tušíte, je nekonkrétní a spíše ukazuje na pochybení nějakého lokálního byrokrata, který včas nepřistavil autobus, nevyzvedl kartotéku Komsomolu nebo heroicky blábolil. Takže kritika jo, ale fakticky prázdná v duchu přísloví "Vlk se nažral a koza zůstala celá".
A po kritice přichází propaganda, jak ji známe. Směs polopravd a pseudohrdinství. Hrdina je pochopitelně ten, který navzdory šílené radiaci zůstane, protože je mladý, zdravý a uvědomělý a pomáhá těm či oněm, je člen Komsomolu nebo člen sovětu nebo čeho, roznáší mokré hadry, aby si lidi mohly smýt radiaci z bot při vstupu do domu. Zatímco zrádce je ten, kdo před radiací odjel co možná nejdál. Poslední kapitola "Poslední varování" obsahuje úplné pseudofilozofické blábolení, a to už se skoro nedá číst.
Sumasumárum strašná kniha.
Jan Baťa: Známý neznámý
Pavel Hajný
Pro mě je Jan rozporuplná osobnost. Zatímto Tomáš byl ve všech směrech racionální chlap, Jan často podléhal snům a emocím, pod kterými jednal a asi ne vždy správně. K tomu se ze dne na den na něj navalilo řízení firmy a očekávání, že bude alespoň stejně tak schopný jako Tomáš, který ho na roli šéfa připravil opravdu dobře. A do toho válka.
Snad nejvíce problematický je jeho vztah k Benešovi a k jednoznačnému nevymezení proti nacismu. Snad v tom lavírování bylo něco víc, co stálo za to být na černé listině, což Beneš patrně z osobní pomstychtivosti aktivně podporoval. Na druhou stranu byl Janův vliv na Zlínskou fabriku po převodu akcií téměř nulový, takže tomu nerozumím, proč takové prohlášení neprovedl, byť třeba formálně.
Poválečná etapa je z celého příběhu nejsmutnější. Nejdříve ukradení zlínské fabriky svinskými komunisty, kteří dokonce usilovali o ukradení Baťových závodů ve všech ostatních zemích, což je fakt neuvěřitelné. Aby postupně celý závod rozkradli a dovedli postupně do bankrotu. K tomu obvinění o Janových stycích s nacisty, což se nikdy ničím nedoložilo, a na základě těchto nulových důkazů byl Jan odsouzen v nelegitimním procesu. Co dodat...
Brazilskou etapu už vnímám jako takový útěk od všeho, myšlenky přestěhování národa ať už kamkoliv vysloveně za bláznivé, ale na druhou stranu to asi odráželo to, co se v Janovi dělo. Snad trochu doufal, že když se lidi, kteří chtějí pracovat odstěhují dál od mocichtivých lidí či států, tak se věci vyřeší. Jenže je to trochu naivní představa, protože oba zločinecké režimy, nacismus i komunismus, tvoří vždy jen lidé, takže v Brazílii či kdekoli jinde, by byli dříve či později taky.
Pan Hajný podle mého odvedl hodně dobrou práci, neadoruje Jana a neprezentuje jednoduché pohledy. Navíc obsahuje odkazy na mnoho dalších zdrojů a popisuje i rozpory v těchto zdrojích, které už těžko někdo rozhodne, proto nevynáší žádné zjednodušené závěry nebo laciné soudy.
Tomáš Baťa zblízka
Pavel Hajný
Neuvěřitelný život Tomáše Bati, kapitalistického podnikatele se silným sociálním zázemím. Takřka protimluv, ne tak v jeho případě. Je pozoruhodné, že uřídil takový obrovský podnik, když na skonku svého života podnikal už v 35 průmyslových oborech.
Letos jsem byl poprvé ve Zlíně na komentované prohlídce v jeho památníku. A také jsme vedli rozhovor se zlínským rodákem. Připadlo mi, že je vše až moc dokonalé a chtěl jsem znát i druhou stranu mince. Baťova škola práce, internát, to byl v podstatě kasárenský systém, kteří zdaleka ne všichni dali. Ale ti, co vydrželi, nakonec ocenili, že vydrželi. I když kluci chtěli raději chodit za holkama a opačně. Průměrná doba dělníka byla kolem pěti let, pásový režim také nebyl pro každého. Ale zase platilo, že kdo chtěl, naučil se a tempo zvládl.
A opravdu mě bavilo, jak to natíral svinským komoušům. Zavést pětidenní pracovní týden, zvyšovat platy dělníkům, stavět pro ně domy a veřejně prospěšná zařízení, to s hubou plnou prázdných hesel prostě nestačilo.
Literárně je to občas trochu špatně čitelné, nevím proč je zvolený tento styl. Ale pobavilo mě, že na konci v pramenech jsou i knihy o TB, kterým je třeba se vyhnout :D
Seznam smrti
Frederick Forsyth
Za mě asi nejslabší knížka FF. Celkem brzy je odhalen zločinec, což čtenář snadno pozná, a zbytek tvoří technologická převaha a organizační schopnost. Říkal jsem si, počkám na pointu, protože v tom je FF nedostižný. Jenže FF byl tou dobou asi na rybách, a tak to skončilo nanicovatě.
Mosty do Tel Avivu
Jiří Šulc
Výborně zpracovaná kniha, ve které se prolínají naše smutné dějiny s těžkým vznikem státu Izrael v kulisách studené války a bolševického teroru. Přiznávám, že pasáže o brutálním převzetí Československa komunisty, vymýšlení neexistujících afér, lži a zastrašování, Benešovo druhé nejhorší rozhodnutí, to mi opravdu nedělalo dobře (lze doporučit kniho Doznání od A.Londona). Nejvýstiženější jsou první dvě stránky sedmé kapitoly. Malou satisfakcí je, že Slánský a někteří ostatní vrazi nakonec skončili taky na šibenici. Proti tomu složité vztahy na Blízkém východě, šílené dopady Bílé knihy a odhodlání Židů bojovat za svůj stát, to bylo strhující. Docela dobře chápu, že ještě dnes, když se na Židy někdo rozhodne vyšlápnout, začnou připomínat hodně naštavené vosí hnízdo a pro žihadlo nejdou daleko. Již tradičně je dobrý i doslov, na který jsem se taky těšil.
Umění zabíjet
Daniel Silva
Ač je mi blízké téma knihy, děj mě vůbec nevtáhl. Bylo to jako chození kolem horké kaše, k tomu mi stále váhající Gabriel lezl na nervy, a překvapivě to byl on, kdo toho nejméně věděl. Poněkud mi uniklo i to, že když už všichni věděli, že je Tárik na lopatě, tak se nezbývali jeho nástupcem, protože ten bude nebezpečný dál, stejně jako zjištění, kdo za vším ekonomicky a organizačně stojí. Dočetl jsem to, ale zážitek ve mě zůstal velmi rozpačitý.
Dva proti Říši
Jiří Šulc
Kniha pro mě obsahuje více rovin. Literární, pan Šulc odvedl moc dobrou práci, kniha je velmi čtivá a současně věrohodná. Jeho styl mi sedí, včetně výborného finiše, který nedovolí knihu odložit.
Faktická, kdy maximálně vycházel z historických pramenů a příběh dokresloval spíše dialogy mezi postavami, než že by si vymýšlel nějaké události. Dobrý je opět i doslov.
Historická, nepřestává mě udivovat, o jak velkou shodu okolností se jednalo, že to nakonec klaplo a svět se RH zbavil. Ať už se jednalo o špatnou informační vybavenost z Londýna o tom, jaká je reálná situace v Československu, přes romantické avantýry přímo ohrožující celé rodiny na životech až po neschopnost Beneše vysvětlit nezbytnost takového atentátu (tady lze doporučit knihu Edvard Beneš - politický životopis od Zbyňka Zemana).
Den pro Šakala
Frederick Forsyth
Den pro Šakala je jednoduše už klasika, z počátku standardně pomalejší, trochu dokumentární, aby pak nabrala na tempu. Jedna z mála knih, která má i velmi dobré francouzské filmové zpracování, byť kniha je detailnější.
Past na Popelku
Sébastien Japrisot (p)
Tenká knížečka pořádně zamotaným příběhem o ztrátě paměti a jednom dobře promyšleném plánu. Japrisot si se mnou nehezky pohrál, asi tak jako s Mi nebo s Do, takže pokud máte rádi netypické příběhy, Japrisot se na vás těší.
Operace Bruneval
Jiří Šulc
Moje první seznámení s panem Šulcem a musím přiznat, že jsem byl velmi příjemně překvapen. Podobně jako Forsyth vychází ze skutečností a do toho vkládá svůj příběh, realistický a uvěřitelný. Forma i obsah mi vysloveně sedí a fakt jsem si to užil. A přečetl jsem i několikastránkový doslov, ve kterém dále vysvětluje reálie skutečné akce.
Deset a jeden
Ed McBain
Příjemná oddychovka na léto, ve které Steve Carella rozmotává případ odstřelovače. Jen lehounce nechápu, proč vrah zastřelil zelináře a návladního, když s motivem souviseli spíše okrajově. Ale milé překvapení.
Afghánec
Frederick Forsyth
Kniha časově spadá za knihu Boží pěst, byť na ni nenavazuje, ale něco z ní tam je. Forsythův styl mi kompletně sedí, spíše dokumentární se zasazeným románem, nicméně Afghánec mě příliš nenadl, hlavní hrdina v podstatě neměl žádný prostor, a tak to skončilo. Naopak bych vyzdvihl, že teroristy nevnímá jen jako šílené maniaky, ale do jisté míry racionálně uvažující, využívající moderní techniku, slabostí vyspělejší části světa, on-line technologie pro své pomatené cíle, čímž jsou pro nás ještě nebezpečnější než kdy dříve.
Soudruh Prášil
Ladislav Mňačko
Absurdita v krystalické podobě. Škoda jen, že kniha nebyla tak o půlku kratší a více by vynikly ony dialektické rozpory, že prohra je výhra, že výroba přesahuje plán o 300%, protože po složení se přístroj opět rozmontuje, aby se cyklicky vrátil k montáži. Mám raději Opožděné reportáže nebo Jak chutná moc.
Fotograf
Pierre Boulle
Zajímavá psychologická studie do duše člověka, profesionálního fotografa, kterého spaluje osobní ambice a touha udělat mimořádný snímek, který by ho znovu proslavil. Přičemž zneužije ke svému cíli jakýkoli prostředek, obětuje letité přátelství svého jediného přítele a neštítí se ani zorganizovat zločin. Boulle tne do rostoucí pokřivenosti charakteru lidí, kteří řeší výhradně sebe, své ego a své ambice schovávají za vyšší, například umělecké cíle, ale skutečnost je taková, že je to jen pokrytectví a bezohlednost.
Umění odolnosti
Ross Edgley
Nedočetl jsem to. Pořád dokola, silový trénink, když to nejde, tak víc síly. Mě to tedy nemotivovalo, ač plavání je "můj" sport a četl jsem o plavání knihy jako "Dokud voda neskončí" nebo "Antarktická míle", které mi daly mnohem více.
Otčina
Robert Harris
Celé dílo je trochu děsivé, více detektivka, dílem Orwellovská paranoia a hlavně vše zasazené do kulis vítězné Třetí říše v šedesátých letech, kdy nacionální socialismus pohltil doslova všechny součásti života, kdy nejde věřit vůbec nikomu. Trochu mi to připomínalo prorostlou a všudypřítomnou Stassi v NDR. Ocenil jsem břitký Harrisův britský humor a citlivou míru sarkasmu. Asi to není knížka pro každého, ale za přečtení tedy rozhodně stojí.
Mstitel
Frederick Forsyth
Bohužel jsem četl knihu Kobra dříve než Mstitele, pořadí má být obráceně, hlavní postavy jsou v obou, jen posunuté v čase. Forsyth nás provází mnoha válečnými konflikty, několika dějovými liniemi, aby se všechno nakonec propojilo. Forsyth mě vždycky donutí dohledat informace na webu, tentokrát o válce v Jugoslávii, o které jsem věděl spíše z rychlíku, tím spíše, že jsem knihu přečetl na dovolené v Černé Hoře...
Černá neděle
Thomas Harris
Asi před dvěma měsíci jsem četl knihu od Clancyho Nejhorší obavy. Zápletka je skoro stejná, jen Harrisova Černá neděle je čtivější, živější a napsaná mnohem dříve. Kniha mě celkem příjemně překvapila a v mnoha místech je k neodložení. I když mi pořád unikala motivace Izraele na zabránění teroristického útoku na super bowl v USA, když hlavního strůjce Mnichovského teroristického útoku na izraelské sportovce už měli pod zámkem.
