Nové komentáře u knih Alex Capus
Léon a Louise
„Zvláštně, neakčně až obyčejně popsán příběh dvou lidí v nelehké době. Vyhovovalo by mi jiné zpracování. Takto to bylo až nerománově obyčejné, což určitě bylo tím stylem psaní, protože doba to byla nepěkná. Ale od knihy prostě čekám větší zážitek.“... celý text
— kusma
Léon a Louise
„Příjemné čtení.“
— Annannas
Léon a Louise
„Hned po přečtení první kapitoly jsem si myslela, že kniha bude patřit mezi mé topky. Louise jsem si zamilovala ve chvíli, kdy přišla na pohřeb a tou svou svérázností a možná nezávislostí se mi velmi zalíbila. Bohužel kniha není ani tak milostným příběhem, ale popisováním válečné tématiky Francie x Německo, což jsem zrovna číst nepotřebovala. Velice zvláštní styl psaní (nebo překladu?). Nejsem si jistá, na kterou stranu se přiklonit, proto volím prostřední cestu - ani ano, ani ne.“... celý text
— pocketka
Léon a Louise
„Příjemně napsaná kniha, která s jednoduchostí vypráví příběh Leona a Louise. Příběh je spíše o životě Leona a jeho rodiny během světové války. Louisa je jeho životní láska, žena svérázná, svobodomyslná a trochu střeštěná, pravý opak Leona, ale její láska přečká veškeré nástrahy i vzdálenost, která je od sebe dělí. Hezký jazyk, nenásilné vyprávění příběhu, jen však přiliš urychlený konec.“... celý text
— pydla
Léon a Louise
„Vypadá to dlouho jako tuctový příběh nějaké lásky francouzských mladých, které odloučí válka. Ale skoro celá kniha je naštěstí jiná a o něčem jiném... První půle je taková trochu unylá, první zaměstnání, první setkání, první láska, první světová válka - a pak střih, pokračuje se po deseti letech, v úplně jiné konstelaci. Druhá půle, kam se - krátce zblízka a pak aspoň na hodně velkou dálku - zase zajímavě vrací Louise, je ale mnohem nabitější událostmi. Vylíčení druhé světové války na životech lidí v Paříži, těch, kdo nemohli odejít či rovnou utéct (Léon byl státní zaměstnanec, s velkou rodinou, útěk nepřipadal v úvahu), bylo skvělé, plné postřehů, se kterými jsem se nikde ještě nesetkala (např. nacistickými okupanty vynucená změna času ve Francii - posun o hodinu dopředu!). Expedice francouzského, belgického a polského zlata z banky do bezpečí před Němci byla nesmírně zajímavá, stejně jako dopisy ze Senegalu (Francouzského Súdánu), kde spočívalo celá válečná léta. Léon v Paříži taky zažívá netradiční období, až konečně nastává konec války, na nějž se čekalo s jistotou už skoro rok. A nezvykle příběh pokračuje v poválečné době, až do šťastného konce...
Není to romantické čtení, ale je to čtení ze života, především za doby války, v okupované zemi. Velmi pěkně napsané, svižné, čtivé, se zajímavými postavami, které překvapují, ale přesto uvěřitelně, i se špetkou vtipu a šarmu. Chtělo by se dodat francouzského, však Léon byl autorův dědeček (on už je napůl Švýcar, náš překlad je z němčiny). Zdařilý originální (a krátký!) román.
"Služba tzv. etrangerů na oddělení cizinců a uprchlíků v kanceláři číslo 205 proslula daleko za hranicemi země jako "ministerstvo hanby". Oddělení sestávalo ze stovky malých úředníků, jejichž jediným úkolem bylo sledovat všechny uprchlíky a vysídlené osoby, které hledaly útočiště v zemi, jež dodržovala lidská práva; měli je kontrolovat, obtěžovat a co nejvíc jim komplikovat cestu k trvalému pobytu. Služba začala ušlechtilými motivy jako dobročinná organizace pro lidi uvízlé v tísni první světové války. Během druhé světové války se služba etrangerů rozrostla v moloch, který se živil krví těch, jež měl chránit, a jehož konečným cílem bylo vědět každičký detail o každém, kdo nebyl čistokrevným Francouzem."
"Co chceš promýšlet? Tady není nic k přemýšlení. Přemýšlet můžeš, jen když máš dostatek informací. Ale my nevíme nic. Nic nevidíme, nic neslyšíme, nemáme tušení, co se děje. Nevíme, co se stalo včera, a už vůbec nemůžeme vědět, co se stane zítra."
"Až do svých druhých narozenin neřekl ani slovo, dokonce ani "máma" nebo "táta", už i lékař se tvářil ustaraně. Konečně řekl svoje první slovo, zcela jasně a se zvučným pařížským přízvukem vyslovil "roquefort"."“... celý text
— soukroma
