Anne Buist

Přidat do oblíbených Koupit knihy

australská

Nové komentáře u knih Anne Buist

Pár kroků vpřed Pár kroků vpřed

„pokud to takhle ,jako v této knize, lidé mají a jsou přesvědčeni v nějaký výsledek ,tak proč ne.Platí stále:víra tvá tě uzdraví.Mě kniha zaujala zpracováním.Nikdo nikomu nic nevnucuje,je na tobě samém co si necháš a co odložíš.Teda přeneseně.Ale přijde mi dosti sebevražedné ujít stovky kilometrů abych si srovnala hlavu.Spíš funguje to,že ten který člověk na pouti jde sám a má čas na přemýšlení.Vidíme zde i skupinku lidí kteří si neodpustí poživačný život ani tady.Prostě každý tu cestu podnikne po svém.Ani jeden způsob není pro mne.Jsem gaučák.I na gauči se může člověk srovnat sám se sebou :-).Ale knihu doporučuji.Zaujala mě stejně jako Dozvuky mých lásek .Ty dva Projekty už tolik ne.Byly psány jinak.“... celý text
— knihomolka525

Pár kroků vpřed Pár kroků vpřed

„Průměrná oddechovka. Leccos je předvídatelné a z toho nepředvídatelného je máloco uvěřitelné. Autoři v knize zmiňují všechno to, co jsem si sliboval od vlastní pouti (Řím - Assisi), akorát, že na mojí cestě se nic z toho nesplnilo. Když jsem na konci dočetl, že mají s poutí do Santiaga osobní zkušenost, tak bylo moje překvapení nezměrné.“... celý text
— Jonny

Pár kroků vpřed Pár kroků vpřed

„Nejsem dostatečně spirituální, zanícený, a přiznejme si otevřeně, ani sportovně založený člověk, aby mě svatojakubská pouť lákala. Přesto se najdou knihy, které v tomto směru polechtají mé toužení. Tahle to ovšem nebyla. Nejsilnějším dojmem z tohoto počinu byla bezbřehá nuda. Přitom oba autoři své řemeslo umí, ovšem číst pořád dokola – šel jsem, ubytoval se, najedl, vykoupal, usnul, šel jsem… - to dá zabrat. Ani nanicovaté popisy krajiny či architektonických skvostů mě nezaujaly. V polovině jsem uvažovala, že tu pouť vzdám. Na konci se spousta linií vyprofilovala a završila, závěr moje hodnocení trochu vylepšil, ale všechna dramata chtělo v textu víc vyzdvihnout, zdůraznit. Takhle mi Bernhardův přerod téměř unikl, a upřímně by mě zajímalo, co mu Felipe sdělil. Taky jsem tloukla hlavou o zeď v místě, kde Zoe nutí těžce raněného Martina dojít Camino, protože prostě aby ho došel, ačkoli riskoval doživotní invaliditu. Vítězství za každou cenu mi nikdy nepřipadlo ani moudré, ani účelné. Ovšem nejvíc mě iritovala červená knihovna mezi Martinem a Zoe. Jejich nekonečné kličkování, jo a ne a jo a vlastně ne, mi doslova hrálo na nervy (a žádná symfonie to nebyla). Dostáváme se k figurám. Asi bylo nutné román tak hustě zalidnit, na druhou stranu mi všichni splývali, měla jsem potíže si ke jménu přiřadit patřičný příběh. Ohledně hlavních hrdinů, postava Martina mi byla vyloženě sympatická, Zoe mě sice rozčilovala, ale budiž. Překvapivě mi byl Martinův důvod pro putování bližší než ten její, a řekla bych, že i on se víc „změnil“, ačkoli – můj dojem je, že se vlastně nezměnil vůbec nikdo. Jak v textu padne, sezení u psychoanalytika by mělo stejný účinek jako celá pouť. Ve výsledku plytké čtení, které mě nezasáhlo tak, jak jsem očekávala.“... celý text
— SBH

Pár kroků vpřed Pár kroků vpřed

„Příjemná oddychovka, i když na posledních stranách mi vyklouzlo pár slz. Ale to přičítám svým těžkým prožitkům, které se rozjitřily díky dvěma místům v knížce. A je fajn číst takovéto knihy, kdy víte, že se nebudete nudit, že vás snadno přenesou tisíce kilometrů daleko a pomůžou vám chvíli zapomenout na momentální těžkosti.“... celý text
— ZoeChaya

Pár kroků vpřed Pár kroků vpřed

„Uz se tesim az tam nekdy pujdu - snad to moje kolena taky zvladnou !“
— olejnice

Přejít na knížky autora