Pár kroků vpřed přehled

05.02.2022

(SPOILER) Nejsem dostatečně spirituální, zanícený, a přiznejme si otevřeně, ani sportovně založený člověk, aby mě svatojakubská pouť lákala. Přesto se najdou knihy, které v tomto směru polechtají mé toužení.
Tahle to ovšem nebyla.
Nejsilnějším dojmem z tohoto počinu byla bezbřehá nuda. Přitom oba autoři své řemeslo umí, ovšem číst pořád dokola – šel jsem, ubytoval se, najedl, vykoupal, usnul, šel jsem… - to dá zabrat. Ani nanicovaté popisy krajiny či architektonických skvostů mě nezaujaly. V polovině jsem uvažovala, že tu pouť vzdám. Na konci se spousta linií vyprofilovala a završila, závěr moje hodnocení trochu vylepšil, ale všechna dramata chtělo v textu víc vyzdvihnout, zdůraznit. Takhle mi Bernhardův přerod téměř unikl, a upřímně by mě zajímalo, co mu Felipe sdělil. Taky jsem tloukla hlavou o zeď v místě, kde Zoe nutí těžce raněného Martina dojít Camino, protože prostě aby ho došel, ačkoli riskoval doživotní invaliditu. Vítězství za každou cenu mi nikdy nepřipadlo ani moudré, ani účelné. Ovšem nejvíc mě iritovala červená knihovna mezi Martinem a Zoe. Jejich nekonečné kličkování, jo a ne a jo a vlastně ne, mi doslova hrálo na nervy (a žádná symfonie to nebyla).
Dostáváme se k figurám. Asi bylo nutné román tak hustě zalidnit, na druhou stranu mi všichni splývali, měla jsem potíže si ke jménu přiřadit patřičný příběh. Ohledně hlavních hrdinů, postava Martina mi byla vyloženě sympatická, Zoe mě sice rozčilovala, ale budiž. Překvapivě mi byl Martinův důvod pro putování bližší než ten její, a řekla bych, že i on se víc „změnil“, ačkoli – můj dojem je, že se vlastně nezměnil vůbec nikdo. Jak v textu padne, sezení u psychoanalytika by mělo stejný účinek jako celá pouť.
Ve výsledku plytké čtení, které mě nezasáhlo tak, jak jsem očekávala.