Pár kroků vpřed
Graeme Simsion , Anne Buist
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391070/mid_par-kroku-vpred-3rD-391070.jpg
4
34
34
Autor oblíbených knih Projekt manželka a Dozvuky mých lásek napsal tento román společně se svou ženou Anne. Vypráví o bilancování uprostřed života, o hledání lásky i sebe sama. Na dva tisíce kilometrů dlouhé pěší pouti do Santiaga de Compostella se setkávají dva lidé ze zcela odlišných světů. Zoe je nedávno ovdovělá umělkyně z Kalifornie, Martin čerstvě rozvedený technik z Yorkshiru. Narazí na sebe v malebné vesničce Cluny ve střední Francii, odkud už stovky let vyrážejí poutníci na Svatojakubskou pouť. Říká se, že „Camino“ člověka změní, pomůže mu vyrovnat se s tíživou minulostí a objevit jeho nové, lepší já, a přesně v to oba hrdinové doufají. Ale dokážou na cestě, která je svedla dohromady, objevit také jeden druhého? Romantický, vtipný a inteligentní příběh vyprávějí oba protagonisté střídavě, a Graeme s Anne nám tak nabízejí pohled na osudy postav z mužské i ženské perspektivy. Román Pár kroků vpřed vypráví o naději, o psychické, fyzické i duchovní obrodě. Dlouhá cesta je podobenstvím, vždyť stejně jako v životě se na ní člověk neustále rozhoduje, co opustit, co si vzít s sebou a čeho dosáhnout. A hlavně jak se nevzdávat.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , Mladá frontaOriginální název:
Two Steps Forward, 2017
více info...
Přidat komentář
Průměrná oddechovka. Leccos je předvídatelné a z toho nepředvídatelného je máloco uvěřitelné.
Autoři v knize zmiňují všechno to, co jsem si sliboval od vlastní pouti (Řím - Assisi), akorát, že na mojí cestě se nic z toho nesplnilo. Když jsem na konci dočetl, že mají s poutí do Santiaga osobní zkušenost, tak bylo moje překvapení nezměrné.
(SPOILER)
Nejsem dostatečně spirituální, zanícený, a přiznejme si otevřeně, ani sportovně založený člověk, aby mě svatojakubská pouť lákala. Přesto se najdou knihy, které v tomto směru polechtají mé toužení.
Tahle to ovšem nebyla.
Nejsilnějším dojmem z tohoto počinu byla bezbřehá nuda. Přitom oba autoři své řemeslo umí, ovšem číst pořád dokola – šel jsem, ubytoval se, najedl, vykoupal, usnul, šel jsem… - to dá zabrat. Ani nanicovaté popisy krajiny či architektonických skvostů mě nezaujaly. V polovině jsem uvažovala, že tu pouť vzdám. Na konci se spousta linií vyprofilovala a završila, závěr moje hodnocení trochu vylepšil, ale všechna dramata chtělo v textu víc vyzdvihnout, zdůraznit. Takhle mi Bernhardův přerod téměř unikl, a upřímně by mě zajímalo, co mu Felipe sdělil. Taky jsem tloukla hlavou o zeď v místě, kde Zoe nutí těžce raněného Martina dojít Camino, protože prostě aby ho došel, ačkoli riskoval doživotní invaliditu. Vítězství za každou cenu mi nikdy nepřipadlo ani moudré, ani účelné. Ovšem nejvíc mě iritovala červená knihovna mezi Martinem a Zoe. Jejich nekonečné kličkování, jo a ne a jo a vlastně ne, mi doslova hrálo na nervy (a žádná symfonie to nebyla).
Dostáváme se k figurám. Asi bylo nutné román tak hustě zalidnit, na druhou stranu mi všichni splývali, měla jsem potíže si ke jménu přiřadit patřičný příběh. Ohledně hlavních hrdinů, postava Martina mi byla vyloženě sympatická, Zoe mě sice rozčilovala, ale budiž. Překvapivě mi byl Martinův důvod pro putování bližší než ten její, a řekla bych, že i on se víc „změnil“, ačkoli – můj dojem je, že se vlastně nezměnil vůbec nikdo. Jak v textu padne, sezení u psychoanalytika by mělo stejný účinek jako celá pouť.
Ve výsledku plytké čtení, které mě nezasáhlo tak, jak jsem očekávala.
Příjemná oddychovka, i když na posledních stranách mi vyklouzlo pár slz. Ale to přičítám svým těžkým prožitkům, které se rozjitřily díky dvěma místům v knížce. A je fajn číst takovéto knihy, kdy víte, že se nebudete nudit, že vás snadno přenesou tisíce kilometrů daleko a pomůžou vám chvíli zapomenout na momentální těžkosti.
Přijde mi, že poslední dobou jde do Santiaga kde kdo. Dokonce i moje sousedka, co normálně neujde 10km, tam došla. Přesto mě žádný poutník neoslovil, jako tato kniha. Píšou jí manželé a každý vypráví cestu z pohledu svého hrdiny. Střídá se tak Martin a Zoe a každý začal cestu z jiného důvodu, každý jinak bojuje s náročností cesty.
Pokud se i já rozhodnu vyrazit do Santiaga, znova si ji přečtu. Věřím, že by mě dobře připravila na to, co čekat.
Čekala jsem víc, nebavilo mě to, nápad výborný, ale asi nejsem naladěna na vlnu autorů. Čekala jsem více duchovna, mystiky, prozření..., ale není to ani turistický průvodce. Divočina mi dala víc.
Začátek dobrý, postupně se z toho ale stal opravdu výhradně romantický příběh dvou hrdinů, kteří neustále na Cestě řeší své místo v životě a svoji budoucnost a současně stále řeší staré i nové domácí rodinné trable. Takže Chemin ani Camino je moc neosvobodilo od zátěže jejich vlastních životů (duchovního v celé anabázi ze strany ani jednoho z nich nebylo nic, jak je už skoro na téhle pouti zvykem).
O trase a místech to není, ale atmosféru a různorodost náhodných společenství to ukazuje zdařile.
Sladký, romantický příběh se prolíná s putováním po Caminu, pouti do Santiaga. Ze začátku jsem byla trochu zklamaná, čekala jsem víc cestopisu o cestě ze střední Francie až do Španělska a méně sladkobolné omáčky. Nakonec mě ale i osudy poutníků vtáhly a dotvořily mi příjemnou kulisu putování.
Čekala jsem víc cestopis, tohle byla spíš taková pohodička k oddechu s trochou romantiky, prostě takové ženské čtení. Ale kniha se četla příjemně, oceňuji, že je to opravdu založeno na zkušenostech autorů.
Hezky se čte, ale zápletka je trochu násilná, jen "něco navíc". Přesto jsem měla pocit, že jdu taky.
Opravdu moc pěkná kniha. Četlo se to samo a po přečtení člověk začne toužit taky absolvovat Camino, stát se součástí něčeho většího, a tím nemyslím duchovní cestu, ale seznamování se zajímavými lidičkami na cestě a sám se sebou. Doporučuji.
Já mám ráda knihy o putování a tato je moc zajímavá těmi všemi lidičkami na cestě včetně hlavních hrdinů. Je to úplně jiné než Projekt manželka, který se mi taky líbil. Spisovatel ho napsal se svou ženou a jak píše 2x spolu tuto poutní cestu prošli. To všechna čest. Líbilo se mi to moc, nejsou tam prvoplánové šťastné konce, je to jako sám život.
pokud to takhle ,jako v této knize, lidé mají a jsou přesvědčeni v nějaký výsledek ,tak proč ne.Platí stále:víra tvá tě uzdraví.Mě kniha zaujala zpracováním.Nikdo nikomu nic nevnucuje,je na tobě samém co si necháš a co odložíš.Teda přeneseně.Ale přijde mi dosti sebevražedné ujít stovky kilometrů abych si srovnala hlavu.Spíš funguje to,že ten který člověk na pouti jde sám a má čas na přemýšlení.Vidíme zde i skupinku lidí kteří si neodpustí poživačný život ani tady.Prostě každý tu cestu podnikne po svém.Ani jeden způsob není pro mne.Jsem gaučák.I na gauči se může člověk srovnat sám se sebou :-).Ale knihu doporučuji.Zaujala mě stejně jako Dozvuky mých lásek .Ty dva Projekty už tolik ne.Byly psány jinak.