SBH komentáře u knih
(SPOILER) Kolem této série jsem dlouhá léta kroužila, a nějak nebyla chuť se do ní pustit. Otálení se nejspíš vyplatilo, protože mi kniha momentálně sedla a naprosto jsem si ji užila, ačkoli nemám postapo příběhy ráda. Sice bych ji spíš zařadila někam do žánru fantasy cyber-punku, ale to už je pouhý detail.
Vybudovaný svět se moc povedl. Technika přibližně na úrovni té dnešní, do toho mocná a záštiplná magie. Dva obydlené světy, Země a Měsíc, přičemž se autorka vůbec nezdržuje detaily, jak se na Měsíci bez atmosféry, gravitace, magnetických pólů či otáčení kolem osy vůbec žije. Nejspíš je to lepší než nějaké technické a fyzikální kiksy.
Čekala jsem variaci na pohádku o Popelce a dostala lahůdku, kdy byla kostra příběhu obalena zajímavým dějem, nečekanými zápletkami a překvapivými rozuzleními. Ještě ke všemu všechny odkazy na klasická klišé dostaly posunutý význam dosahující mnohdy karikatury. Například když Cinder prochází plesovým sálem a všichni na ni v úžasu civí. Ale nikoli pro její bezmeznou krásu, nýbrž protože je špinavá od oleje, uválená a zmoklá.
Největším kladem velmi povedené knihy jsou postavy. Cinder není obvyklá dívčí hrdinka, která by byla nesmírně krásná a vládla spoustou superschopností a do toho si připadala jako outsider. Ne, Cinder je skutečným vyvrhelem z mnoha důvodů, k nimž ještě několik dalších v průběhu děje přibude. Bere svou situaci pragmaticky, nechová se ublíženě ani frackovsky, je rozumná, milá, akční. Jednoznačně palec nahoru. Kdo si ale získal mé srdce, byl princ Kaito. Byl krásný? Hm, možná, ale všechny jeho ostatní klady tento povrchní detail naprosto odstínily. Jeho laskavost, spravedlnost, nadhled i odvaha by měly být vzorem pro všechny státníky. Naopak padouchy čtenář s gustem nenáviděl, na takové Levaně bych nenašla jediný atom dobra. Ano, svým způsobem se jedná o plochou postavu, na druhou stranu je úlevné mít konečně záporáka, kterému přejete zhoubu bez zaváhání.
Čtivost na jedničku s hvězdičkou. Absence humoru, ale k dramatickému příběhu mi to pasovalo. Příliš mnoho tragických úmrtí, minimálně v jednom případě jsem (marně) doufala v záchranu. A konec? Není vyloženě otevřený, ale rozhodně nutí sáhnout po dalším díle.
Vřele doporučuji.
(SPOILER) Už čtvrté dílo autora, a stále výborné. To není úplně běžné skóre.
Ano, jak uvádějí jiní čtenáři, významně ubylo humoru, což bych zrovna já mohla hodnotit negativně. Jenže na jeho místo byly dosazeny dechberoucí napětí a promyšlený, spletitý zločin. V zápletce a vyřešení jsem nenašla jediný logický kiks, to je také naprosto výjimečné.
Na autorových knihách nejvíce oceňuji dokonale vykreslené postavy, které mají své chyby, přesto jsou dobře pochopitelné a sympatické. Kromě oblíbené trojky z prvního dílu mi tentokrát sedla vrchní inspektorka Burnsová, a pochopitelně její sekundant Willson, včetně jejich řešení monstrózních obtíží, které nezpůsobili. Nejsem příznivcem domácích mazlíčků, proto mi paradoxně nevadila Maggie, protože jsem si do ní nepromítala žádná „plyšákovitá“ očekávání. A její závěrečný zásah hodnotím jednoznačně pozitivně.
Ohledně vyšetřování případu jsem se svými úvahami nebyla zas tak mimo, ale můj hlavní podezřelý krátce před koncem vyletěl do povětří, takže jsem se úplně netrefila. Bylo to chytré, dotažené a vtipné (nikoli tedy humorným způsobem). V tomto ohledu mám jenom jednu, zato palčivou otázku – co věděl Bunny na Sněhuráka? Politiku a politikaření nesnáším, ovšem v této podobě mi tento aspekt nevadil, nejspíš z toho důvodu, že byl podán právě z úhlu pohledu běžného občana, tudíž toho nejvíc poškozeného. Developeři představují franšízu pekla na zemi, to je bez debaty.
Způsob budování napětí a zároveň objasňování pozadí případu pomocí dvou časových os vyprávění se mi moc líbil. Díky tomu jsem si užila i Bunnyho, který byl po většinu hlavní linie nezvěstný, a já si nedělala iluze o jeho osudu. Linka v minulosti byla přehledně identifikovatelná časovým údajem, takže jsem vůbec netápala.
Další skvělý počin tohoto irského spisovatele a už se těším na další díl, a doufejme další napsané a vydané knihy.
Za pět a vřele doporučuji.
(SPOILER) Zjevně se nestanu fanynkou vyšetřovatele Adamsberga. Ze začátku mě příběh chytil a dobře se to četlo. Jenže už v půlce jsem skřípala zuby. Jako podstatnou závadu vidím naprostou nepřirozenost postav. Ani jedna se nechová jako skutečný člověk, všechny jsou papírové a nereálné. K tomu samozřejmě přispívají strojené dialogy, kdy si postavy vysvětlují věci, které musí znát, jenom aby s nimi seznámily čtenáře. Nebo prostě tlachají o ničem.
Což platí vlastně pro celou knihu. Obšírná ukecanost nesouvisí s případem, nerozvíjí vedlejší linie, nepřispívá k charakteristice postav. Skoro jako kdyby byla autorka placena za množství slov. Každá úvaha se rozpitvává nastotisíckrát, komisař je plácán po rameni za každou maličkost, jedna a tatáž myšlenka je tisíckrát zopakována.
Možná bych i tohle vydýchala, kdyby samotné vyšetřování případu nebylo prováděno vyloženě hloupě a nesystematicky. Ano, jedná se o Adamsbergův charakteristický rys, ovšem nechat zemřít pět lidí za veselého debužírování v Johanově hostinci, aniž by se někdo z týmu zamyslel třeba nad pacienty zavražděné psychiatričky, je na pováženou. Když o tom uvažuju, vlastně je s podivem, že pachatele neodhalila ona. Prostě slabota. Namísto podstatných informací se pátrání soustředí na chabé indicie. Masivní policejní zásah nezabránil další vraždě, ačkoli byli policisté poměrně jednoznačně varováni.
Obálka není nikterak nápaditá, ba dalo by se říci, že je kýčovitá, obzvlášť ten obrys nože na pozadí fotografie dolmenu. Ono vůbec Adamsbergovo polehávání na kameni nedávalo valného smyslu, ovšem to v příběhu platí prakticky pro všechno.
Na druhou stranu aspoň jsem ušetřena louskání další nekonečné série.
(SPOILER) Miluju brakovou literaturu. Čisté dobrodružství, přímočaré charaktery, papundeklové kulisy jako na opeře. Zároveň ale požaduju slušnou úroveň literárního mistrovství, abych si čtení opravdu užila.
Maryla Adamcová mi dala vše ve své space opeře. Obálka je moc povedená a nenechá nikoho na pochybách, co najde uvnitř. Hned od první stránky jsem se královsky bavila. Z textu trčí inspirace Hvězdnými válkami, kterou kvituji s povděkem. Celé je to psáno s lehkostí, nadhledem, a hlavně s velkou dávkou vtipu. Vodka tabljetnaja mě dostala do kolen. Bravo!
Dialogy představovaly asi nejsilnější složku díla. Co se týče postav, nejsou vyloženě ploché, ovšem hluboké prokreslení charakterů nelze očekávat. Ani by mi to nechybělo, bohužel se mi však na konci Ufonauti společně se všemi Ankabany už začali plést. Major Smith má určitě potenciál na nezapomenutelného hrdinu, vlastně skoro všichni členové posádky. Tady ale narážím na příliš strohý styl zápisu. Abych do zábavného Smithova vesmíru pronikla, potřebovala bych přece jenom víc „omáčky“ – popisů, emocí, pečlivějšího prokreslení situací.
Ale jak říkám, i tohle odpovídá žánru a nestěžuju si.
Co ale považuju za opravdovou závadu a snižuji kvůli tomu hodnocení o jednu hvězdu, je lehkost a nekomplikovanost misí, které Ufonauti řeší. Všechny problémy odmávnou levou zadní a… A já zjišťuju, že se vlastně trošičku nudím. Přitom obě zápletky byly vymyšlené dobře a zvlášť na asteroidu jsem byla napnutá, co se odehrává na pozadí podivných událostí. Ovšem veškerá moje (někdy značně divoká) podezření vyšuměla do ztracena a řešení opět proběhlo pohodově a bez obtíží. Škoda.
Ale jinak vřele doporučuji, zábavné počtení a únik do vesmíru, kde mají bystří a stateční muži všechno na háku.
(SPOILER) Na základě anotace a komentářů bych knihu nikdy neotevřela. Nicméně jsem propadla kouzlu Podivné doby a hodlala vyzkoušet, zda se jednalo o výjimku či pravidlo.
Teď už je to jisté, Caimh McDonnell patří k mým oblíbeným autorům. Sedí mi jeho humor (vzácná to věc) i světový názor. Postavy, které vytvoří, jsou sympatické, ačkoli se nejedná o žádné výlupky ctností.
Román je vyprávěn v er-formě z pohledu několika osob. Nebohý Paul se z dobroty srdce stává obětí útoku umírajícího vrahouna. Jakkoli působila neblahá příhoda jako nešťastná náhoda, ve skutečnosti spustí lavinu život ohrožujících událostí. Paul a zdravotní sestřička Brigit se najednou stávají psanci na útěku, a jediné, co jim (možná) zachrání život, je odhalení důvodu, proč jim jdou všichni po krku.
Nejlepší složkou díla jsou perlivé dialogy a mega vtipné hlášky. Paul je zoufalec, který se zasekl v životní smyčce, ale jinak od základu dobrák. Detektiv Stewart a jeho parťák Wilson ústřední dvojici zdatně sekundují, obzvlášť postava mladého policisty prokáže ohromný posun od ploché stínové figury v klíčového hráče. Nejvíc mě ale překvapila Brigit. Čekala jsem rádoby drsňáckou mužatku, místo toho jsem dostala vtipnou, rozumnou a praktickou osobu.
Příběh se odehrává v současném Dublinu, a upřímně mě vůbec nenalákal k návštěvě tohoto pochybného města. Zato zápletka se autorovi podařila brilantní. Na pointu celé záhady jsem přišla asi tak jednu minutu před hlavními hrdiny, takže dobrý. Čtivost taky excelentní, prostě co víc si přát. Ačkoli se jedná o první díl, celý příběh je uzavřený, což naprosto zbožňuju.
Další skvělý počin, vřele doporučuju a jdu zdolat zbývající McDonnellovy knihy.
(SPOILER) Úžasná pecka. Obálka je hezká, i když trochu zavádějící. Já jsem si při pohledu na ni představila hlavní hrdinku jako krásnou, nemilosrdnou psychopatku.
Mýlila jsem se. Dokonce ani přirovnání k Larssonovu Miléniu mi úplně nesedí. Každopádně se jedná o čtivo náramně strhující. Jen jsem se podívala na první stránku, a najednou jsem nedělala nic jiného, než četla a četla. Kladů bych mohla vyzdvihnout hodně, pro mě určitě nejdůležitějším jsou skvělé postavy. Antonie je sice geniální, nicméně empatická a citlivá bytost. Její parťák Jon, dobrosrdečný policista, který čas od času udělá kapitální botu, jí zdatně sekunduje. Není vůbec hloupý (a ani trochu tlustý), neprojevuje se jako macho a do týmu vnáší potřebný prvek praktického uvažování a policejní zkušenosti. Další bod, který se mi líbil, byla Jonova sexuální orientace, která znemožnila nějaké milostné harašení dvojice.
Případ byl patřičně zapeklitý, hrůzostrašný a děsivý, a pachatel byl na konci odhalen, nicméně skutečné pozadí činu zůstává utajeno, tak doufám v další díl. Krátké kapitoly a sledování situace z úhlu pohledu různých postav přispělo k úžasné čtivosti a patřičnému napětí.
Další lahůdkou bylo občas zmíněné moudro, znepokojivé otázky, které jsem si musela klást společně s některými postavami – zda bych se vzdala pro jednoho člověka celoživotního díla a podobně. Navíc když se ukázala tragická záměna obětí. A mimo jiné jsem si vychutnávala brilantní vtipnost. Propuknout nad thrillerem čas od času v smích je prostě skvělé.
Takže jedna jediná droboučká výhrada – střídání přítomného a minulého času, občas i v jedné jediné větě. To mi vadilo, ovšem láska je založena na nedokonalostech.
Vřele doporučuji a těším se na pokračování.
(SPOILER) Obálka je naprosto nudná, ovšem co si měl grafik počít s takto dlouhým názvem knihy? A mám-li něco vytknout, tak právě ten bych zkrátila.
Román je vyprávěn v ich formě jednak samotným Normanem, potom jeho maminkou Sadie. Autorka hezky vystihla způsob uvažování jedenáctiletého dítěte, v druhé půli knihy byly navíc Normanovy kapitoly v mnohém zábavnější. Sadie se, zcela pochopitelně, většinu doby utápěla v pochybách a obavách.
Příběh začíná strašně smutně a bezútěšně. Vzbudilo to obavy, že ze špatného to zamíří do ještě horšího, což bych opravdu mizerně nesla. Na druhou stranu i ty truchlivé události byly podány nesmírně čtivě, začetla jsem se na prvních stránkách a román slupla jako malinu.
Postavy byly vykresleny dokonale, každá měla osobitou charakteristiku a hloubku. Dialogy působily uvěřitelně, a navzdory smutnému osudu probleskl textem občas povedený vtípek. Obzvlášť pěkně byl vykreslený Jax, který, ehm, vlastně už nebyl.
Celý podnik cesty do Edinburghu zvedal postupně a přirozeně temný příkrov zoufalství, takže jsem v duchu zvrácenosti očekávala strašlivý, srdceryvný závěr. Tímto dávám palec nahoru za věc, která mě překvapila nejvíce. Od poslední čtvrtiny nabere pomalý proud vyprávění, prokládaný velkou spoustou úvah a pochybností, na obrátkách. Při Normanově výpravě za záchranou Jamese ze sušičky jsem zapomněla na okolní svět. Úplné zakončení osudů hlavních hrdinů bylo – prostě dokonalé. Nesklouzlo ani k přeslazené kýčovitosti, ani k drásavé bezútěšnosti. Jedna z nejlepších knih, které jsem poslední dobou četla. Případné označení za lehké, zábavné čtivo považuji za zásadní nepochopení tíživých témat, které řešila. Ano, nepadaly přitom šroubované věty, ani hlavy z krků, ale o to bylo celé poselství uvěřitelnější a hlubší.
Zajímavá, hluboká, zábavná, čtivá a moudrá kniha. Vřele doporučuji.
(SPOILER) Dočetla jsem, a hned se mi začalo stýskat po partičce z Podivné doby a pídila jsem se po pokračování. Přeloženo – bylo to snad ještě lepší než první díl. Mnohé dialogy jsem si musela číst dvakrát za sebou, protože jsem se u nich hurónsky smála, a radosti není nikdy dost.
Co se týče postav, Hana je asi tou hlavní, i když se úhel pohledu vypravěče spravedlivě soustředí i na ty ostatní. Snad jen Stella a Grace hrají jaksi na pozadí, i když rozhodně nikoli druhé housle. Obzvlášť Stella ne, a doufám, že jí brzy opraví wifi ve věži. Při té příležitosti je mi čím dál sympatičtější i bručoun a vztekloun Banecroft, a co je nejpodivnější, sympatie si získal i Stanley, a to nikoli až závěrečným šlechetným počinem.
Na druhou stranu právě množství plnohodnotných osobností a několik linií vyšetřování poněkud roztříštilo děj a z konce jsem trošku rozpačitá, i když způsob, jakým se naši hrdinové vypořádali s upíry, byl prostě lahůdkový (aneb jak se hodí česneková majonéza!).
Zábavné, chytré, vtipné, dobře vymyšlené. Lahůdka. Rozhodně doporučuji.
(SPOILER) Tato série se mi převelice líbí, ale jestli budou Jason a Daniel vyšetřovat každých pět měsíců jednu vraždu, do deseti let budou žít v pustině, dejte na mě.
Klady. Popis doby a prostředí je sice úsporný, ovšem velmi výstižný, takže se do příběhu dokážu propadnout. Při cestování mi umrzaly prsty, v salónech mi naskakovala zdvořilá mluva. Do extrémně upjaté společnosti vnáší Jasonův americký duch patřičný závan svobody a tolerance, další plus. Jeho domácnost se mi líbí se všemi výstřelky a podivnostmi. Cecilii bych vystřelila na Měsíc, na druhou stranu tato příšerná postava představovala skvělý protipól k Jasonovu chování, a ačkoli mě rozčilovala, příběh rozhodně obohatila. Katherine se nám mihla na několika stránkách, sice důležitých, ale uvítala bych více interakce. A palec nahoru za vyřešení Micahovy rodinné situace. U Daniela dochází k období klidu, které si hoch rozhodně zaslouží.
Vyšetřování vraždy mě bavilo. Měla jsem svou teorii, úplně vedle jsem nebyla, ale do černého jsem taky netrefila. Vzhledem k intimní povaze zločinu končily veškeré výslechy v mrtvém bodě a bylo nasnadě, že se řešení ukáže spíše náhodou. Naštěstí náhodou dost logickou, i když v případě, kdyby Kitty pracovala v jiném panském domě, nemají detektivové šanci. Ovšem usvědčení zloděje Grahama mě zahřálo u srdéčka.
Takže zápory. Vím, že je to dnes moderní, ale čím dál víc mi vadí přehnaně stručný způsob zápisu. V klíčových scénách bych ocenila pár slov či dokonce vět navíc, abych měla podrobnější informace. Takto dostanu pouze stručný zápis děje, ano, neztrácíme čas, ovšem já bych si čtení ráda užila.
Ovšem každopádně doporučuji a už se těším na další díl.
(SPOILER) Tento román mě přivedl k dílu Jane Austen, a nejspíš se mi líbí z jejích děl nejvíc. Pochopitelně jsem ho četla už mockrát, takže shrnu přetrvávající dojmy a případné výhrady, protože nikdo není dokonalý, ani božská Jane.
Nad čím si v jejích textech opravdu lebedím, je záležitost, která může u jiného čtenáře naopak působit potíže, a to je šroubovaná větná stavba. Dlouhá souvětí, spousta přídavných jmen, vložených větných členů, do toho samozřejmě květnatý slovník. Dnes už se píše jinak, ale opět jsem si spoustu ikonických obratů vypsala a bohatou mluvu si vyloženě užívala. Nad čím se ale už pozastavuji, jsou monology jednotlivých postav přes půl stránky.
Autorka šetří popisy, takže se mi do podob vtíralo herecké obsazení z filmu. Na to konto mě ale zaujalo, jak mladí všichni byli – plukovníkovi pětatřicet, mamince necelých čtyřicet, Elinor devatenáct. Ve filmu bych jim všem hádala minimálně o deset let víc.
Poměrně jednoduchý děj se odvíjí především v dialozích, což je autorčina doména. Vylíčení charakteru Fanny skrz rozmluvu s chotěm je naprosto lahůdkové. Vůbec tvorba postav a jejich vývoj je asi nejsilnější stránkou díla. Marianne se na začátku chová jako rozmazlený fracek, aby na konci zmoudřela a litovala hloupých rozhodnutí. Ještě lepší majstrštyk probíhá v případě paní Jenningsové, kdy sama postava se vlastně téměř nezmění, ale zcela zásadně se změní čtenářovo nazírání na ni.
Ke kladům je zapotřebí přičíst ještě excelentní čtivost, kdy otevřete knihu, přečtete první větu, a ačkoli už velmi dobře víte, jak všechno dopadne, svazek z ruky prakticky neodkládáte.
Zápory. Autorčina lenost rozepisovat klíčové situace. Fanny znemožní vztah Edwarda a Elinor, ovšem její zásah je zmíněn okrajově ve dvou větách. Totéž v případě prozrazení úmyslů Lucy Steelové nebo Edwardovy žádosti o ruku. A závěry Jane odbude téměř zákonitě. Celou dobu čtenář něco čeká, a na konci je mu oznámeno, že se to prostě stalo a basta (Marianne a plukovník).
Nicméně vztahy mezi postavami, upřímnost, chamtivost, laskavost, zaslepenost, všechny vlastnosti, které jim určují a komplikují život, včetně samozřejmě jejich hodnověrného vylíčení, jsou tak současné a nadčasové, že se dílo právem řadí mezi klasiky a rozhodně jsem knihu nedržela v ruce naposledy.
(SPOILER) Od druhé třetiny čiré utrpení. Začnu problémem, který bych laskavě ignorovala, kdyby všechno ostatní bylo v pořádku, a sice překlad a korektury. Poloviční sestru by místní asi spíš nazvali sestrou nevlastní, čtenář se dál musel potýkat s nesmyslnou stavbou vět, skřípajícími obraty, chybějícími slovy a tak dál. Občas byl text nesrozumitelný.
Detektivní linie se táhla jako stará žvejka. Vzhledem k tomu, kolik rádoby odborníků počínaje skotskou policií a konče úžasnými Robyn a Macem na případu pracovalo, měla být celá záhada vyřešena tak na první stovce stránek. Obzvlášť když to napadlo i mě, a mé podezření se ukázalo správné. Mimochodem od útoku na Robyn v přívěsu byla k dispozici pachatelova DNA, takže bylo možné minimálně vyloučit některé podezřelé. Nebo taková spisovatelská lahůdka, jako že útočník pravidelně číhá na místech, kam se hrdinové dostanou úplnou náhodou a na poslední chvíli. Třeba po cestě k jezeru, kam Robyn vlastně vůbec neměla jezdit, coural pachatel s náklaďákem jen tak celé dny sem a tam v naději, že jednou, možná...?
Největší tragédii ale představovala romantická linka. Pominu pokřivené a toxické vztahy jak v Lacholanově, tak v Robynině rodině. Taky nic moc, ale ústřední dvojice to mohla ještě zachránit. Bohužel, nestalo se. Mimochodem nedokážu pochopit, proč bydlela v karavanu za vesnicí, když měl Mac ve vesnici prázdný dům, ale co už.
Lachlan se profiloval jako majetnický, arogantní, hysterický zmetek, ani závěrečné rádoby citové vzplanutí jeho charakteristiku nezměnilo. Jeho útoky na Robyn na začátku mi lezly na nervy, ale ani pozdějším přístupem to nevylepšil. Robyn. Na začátku se mi líbila a její vtipné výroky, jimiž Lachlana posílala do pryč, představovaly důležitý klad. Který ale vyšuměl ve chvíli, kdy se jejich vztah překlopil do jedovaté nenávisti kombinované s bezhlavým chtíčem. Samá vyklenutá záda, pulzující rozkrok a pramínek vlasů za uchem. Uf. Robyn je napadena Stonem, a to se hned volá policie. O pár stránek dál je Robyn úplně stejně napadena Lachlanem, a je to úplně v pohodě. Ve chvíli, kdy se překlopíme z odporné chtíčonenávisti do spalující lásky (jak k Lachlanovi, tak k Macovi), přistane na talíři další lahůdka, a to setrvalé sebeobelhávání – ne, oni mě zraní, sice se ke mně dosud chovali příšerně, zatímco teď kolem mě skáčou, ale právě teď je přece jasné, že to nemyslí vážně. Uáááá! Závěrečné rozchody a usmiřování a rozchody a usmiřování celou katastrofu jenom završily. Afektované, hysterické, patetické, hloupé, přehršel trapných klišé.
Škoda času.
(SPOILER) Dočetla jsem, a ihned se mi začalo stýskat po Edwardovi a Freddym. Dokonale vykreslené postavy se všemi klady i zápory, s touhami i strachy, spravedlivé i chybující. Jejich vzájemný vztah jiskřil od první stránky, na níž se ti dva setkali, prošel klasickým labyrintem vzájemné nevraživosti i odmítané přitažlivosti až po vrcholné vzplanutí v druhé půli příběhu.
Na to konto mi ale ostatní postavy přišly poněkud upozaděné, obzvlášť Freddyho sestra i teta, které si důkladnější pozornost zasloužily, a třeba jejich charakterový vývoj představoval další lahůdku, ačkoli působil chvílemi skokově. Bohužel však přehršel dalších obyvatel Londýna mi časem začala splývat. Bylo jich mnoho, v důsledku nedostatečně prokreslených. Ovšem na požitek z četby to nemělo vliv.
Kniha byla nesmírně čtivá, autor dokázal své myšlenky formulovat precizně i zábavně, temné napětí v pozadí příběhu neustále narůstalo a na konci mě vyloženě natahovalo na skřipec obav. A s tím souvisí další skvělá vlastnost díla – naprostá uvěřitelnost a bolestná věrohodnost historických reálií. Neodpustím si povzdech, že tuto knihu by měly povinně nastudovat všechny autorky ztřeštěných romantik z regentského období, v nichž si viktoriánské panny otevřeně přiznávají návaly chtíče a homosexuálové provozují svůj vztah na veřejnosti. Ačkoli ve skutečnosti jim hrozil hrdelní trest.
Dějová linka mě plně uspokojila včetně několika překvapujících momentů, jako přístup hlavních hrdinů k vyřešení loupeží či osud záporačky, lady Ailesburyové.
Prostředí bylo vykresleno patřičně plasticky, v zamlženém Londýně i prosluněném venkovském sídle jsem se ocitla, děj mě dokonale vtáhl a postavy si získaly mé srdce. Jedinou drobnou výtku uplatním ke konci. Mé nejhorší obavy se nenaplnily, ovšem neurčité rozplynutí osudu hlavních hrdinů do ztracena s vágním náznakem řešení mě neuspokojilo. Snesla bych kapitolu dvě určitějšího vyřešení.
Každopádně vřele doporučuji. Skvělá záležitost.
(SPOILER) Moc pěkná obálka vyvolává příjemné, lehké, lahůdkové mrazení. Začetla jsem se u prvních řádků a knihu slupla na jeden zátah.
Nejvíc oceňuji, že jsem se nepokrytě nahlas smála. Už přání novým obyvatelům domu, které Jodie smolí v první kapitole, bylo naprosto boží. A ve stejném duchu text pokračoval až do konce – vtipné hlášky, ironické repliky, zábavné postřehy.
Co se týče postav, měla jsem smůlu na dvě po sobě jdoucí knihy se čtyřicetiletou matkou samoživitelkou a zhruba jedenáctiletou dcerou, což mi v hlavě stvořilo jakousi univerzální britskou matku. Není to spravedlivé, protože všechny postavy byly vykresleny barvitě a uvěřitelně, navíc žádná nesklouzla do kýčovité křečovitosti, děkuji nastotisíckrát. Nejvíc se mi líbila postava Tonyho, na začátku nevýrazného slabocha, který se vyvine v charakterního dobráka.
Samotná detektivní linie mi přišla uvěřitelná. Jodie po pachateli pátrala sice se zkušenostmi policistky, ovšem už mimo službu v pozici „kuchařinky“. Přesto uvažovala otevřeněji než inspektor a všimla si detailů, které mu unikly. V důsledku oceňuji, že „Sušinka“ uznal její podíl a víceméně ji přizval k vyšetřování. Jo, rozuzlení bylo kapku bláznivé, ovšem nikoli nemožné.
Vřele doporučuji a těším se na další díl. Akorát mě mrzí, že tomuto zábavnému dílku scházela hlubší jiskra, která by mě víc uchvátila. Líbilo se mi to, ale za srdce nevzalo.
(SPOILER) Z knihy mám smíšené pocity. Autorka zpracovala dvě nesmírně závažná témata, smrt milované osoby a šikanu. Velmi uvěřitelně je propojila, v takové kombinaci by nešťastnou rodinu určitě mohly postihnout. V tomto ohledu mě mrazilo z pomyšlení, že v Británii se představitelé školství chovají v případě šikany úplně stejně jako zde, ačkoli se oba vzdělávací systémy významně liší. Není to hezké zjištění.
Jak se píše ve všech upoutávkových sloganech, slzy střídají smích, příběh není zpracován nijak tragicky, ale zároveň ani lehkovážně. Hlavní hrdinku jsem chápala, ačkoli ne vždy jsem s jejími rozhodnutími souhlasila. Asi nejsilnějším momentem knihy pro mě bylo, jak zdůvodňovala otřepanou pravdu, že štěstí si za peníze nekoupíš. V tomto případě to neznělo vůbec jako profláknuté klišé.
Celkově bych proti románu neměla připomínek, postavy byly vykreslené velmi plasticky od zoufalé Brooke až po nešikovného Dennise. Text byl napsaný čtivě, hravým a bohatým jazykem, tímto pochvala za překlad. Bohužel však ve střední části mě otrávily dvě věci.
Sociopatka Iris. Na konci spáchala pár záslužných činů a asi bych si jí měla vážit za neuvěřitelnou činorodost. Ovšem její nedostatek empatie, vlezlost a manipulativnost vyvolávaly vyloženě odpor. Jak neuvěřitelně musíte být hloupí, abyste nepochopili, že jídlo, které uvaříte, se nedá jíst a všichni nad ním po několik desetiletí ohrnují nos? Nebo se jednalo o velmi neohrabané použití humoru? Nevím, a nelíbilo se mi to.
A potom dějová linka. Uprostřed se celý příběh zasekl, víceméně se omílalo pořád jedno a totéž dokolečka, a já netrpělivě čekala na průšvih, o který si Brooke koledovala od začátku, a pouťovou akcí ve vesnici svých rodičů jej spolehlivě přivolala. Celé drama se nakonec odehrálo na několika posledních stránkách, což celou koncepci silně degradovalo. Jo, a cestování je lékem úplně na všechno. Epilog mě otrávil spolehlivě.
Nakonec z celé knihy musím nejvíc vyzdvihnout tatínkovy filosofické citáty, z nichž jsem si mnohé vypsala. Knihu doporučuji, ovšem s výhradami.
(SPOILER) Lahůdka, od které jsem se nedokázala odtrhnout. Zápletka rozehraná hned v první kapitole, neobvyklá vražda, spousta podezřelých a věrohodných motivů. Celou dobu jsem měla svůj tip, skoro všechno na mou teorii vycházelo, dokonce mi, nejspíš nechtěně, nahrál sám autor tím, že tuto linii upozadil. Nakonec ale bylo nejdůležitější slůvko „skoro“, protože překvapivé řešení sedělo na všechny detaily. Můj tip proklatě nevyšel.
Autor je zkušený tvůrce, nemůžu si stěžovat na jedinou závadu týkající se prostého řemesla. Postavy byly osobité s patřičnou hloubkou, dialogy svižně odsýpaly, patřičné množství trefných popisů mě vtáhlo do prostředí, stavba narativu neměla chybu. Zábavné, čtivé, napínavé, domyšlené, chytré. Chvílemi vtipné. Podvraťáckou inspektorku bych zakousla (nebo umlátila lahví vína, když jsme u toho), Hawthorne mi leze na nervy, Anthony je sympaťák.
Takže jeden marný povzdech – moc bych chtěla vědět, zda Hawthorne skutečně existuje, nebo se jedná o fikci. Protože Anthony sám o sobě píše nesmírně realisticky, uvádí skutečné příhody a skutečné osoby. Tento tah (pokud to tedy je fikce) mu vyšel na výbornou.
Dvě droboulinké připomínky. Dopis na konci bych vynechala. Zopakoval informace, které už čtenář věděl, a narušil konzistenci postavy. Navíc svým způsobem zničil i její plány. A druhá – neumím si představit, jak skvělá autorka závažné prózy spáchá to, co vyjde v závěru najevo. Myslím, že podobný poklesek není technicky možný, jako třeba že Margita nezazpívá falešnou notu. I když jsem ji podezírala, to zase ano.
Líbila se mi i obálka, jednoduchá, vkusná, zajímavá, znepokojivá.
Vřele doporučuju a těším se na další knihu (autor slíbil tři). A doufám, že spolupráci s Hawthornem ani potom neukončí.
(SPOILER) Četlo se to jedním dechem. Stránky mě vcucly a nechtěly pustit ani na okamžik. Tahounem byl skvěle vystavěný děj, dokonale dávkované tajemství a rostoucí napětí, nejistota ohledně pachatele i výsledku procesu až do samotného konce. Finále, jak správně praví reklamní slogan, bylo doslova smrtící.
Tato skvělá konstrukce měla masivní podporu v postavách, nejednoznačných a pestrých charakterech. Mickey je téměř vzorový hrdina, bezvýhradně sympatický, rámcově čestný, ovšem s patřičným množstvím chyb a temných stínů. Drobné vhledy do Mickeyho soukromí zvyšovaly uvěřitelnost příběhu, i v jeho boji o Maggiinu přízeň jsem mu fandila. Čtenář mu celou dobu drží palce, ačkoli Haller otevřeně přiznává, že mu jde pouze o výsledek procesu, nikoli o pravdu.
A to se pro mě ukázalo největším problémem. Jak jsem si právní bitku užívala, argumenty, jejich vyvracení, drobné lži a úskoky i velké podrazy a souboj se zarputilou žalobkyní, nakonec mi nejvíc vadilo, že skutečné vyřešení zločinu vlastně nezajímalo nikoho.
Závěr byl překvapivý, a zároveň nebyl. Ve spletité hře jsem i já podlehla klamu, abych si nakonec přiznala, že jsem to tušila. Jenže... Po zavření knihy se vyrojila spousta drobných nesrovnalostí, jak je ostatně u takových brutálních zvratů obvyklé. V důsledku si nejsem jistá, jestli by kniha působila uvěřitelně i napodruhé, kdy čtenář zná skutečného pachatele.
Ale detektivky se přece víckrát za sebou nečtou, že ano. Takže doporučuju.
(SPOILER) Moc pěkná komiksová obálka a zajímavá recenze. Nepřekvapivě však zklamání.
Interesantní postapokalyptický svět byl vystavěn naprosto dokonale a lahůdkově. Líbilo se mi úplně všechno včetně toho, jak Sam jeho zákonitosti vysvětluje (čtenáři) svému nalezenci. Jenže na tento solidní, pevný základ byla navršena změť krabic od rajčat namísto důkladné stavby.
Začnu asi schématickými postavami. Jejich šablonovitost by nevadila, kdyby byla dorovnána vtipem a nadsázkou. Zábavné to bylo, ale poněkud upachtěným způsobem, jako kdyby autor potřeboval pobavit žáky druhého stupně ZŠ. Tomu odpovídalo i rádoby tajuplné skrývání různých identit. Ano, na konci mě některá odhalení opravdu překvapila, ale v důsledku jsem větší část odhadla ve chvíli, kdy daná osoba vstoupila na jeviště. Takový velitel bezpečnostních složek mohl na klopě nosit placku „Zrádce“, a stejně by všichni dělali – cože? On? Vážně? Jediného rovnocenného soupeře, čarodějnici Gabrielu, Sam lusknutím prstů spoutá do otroctví, které ještě ke všemu na konci obrátí v nepovedený zvrat. Tím příběh přijde o možné napětí. Všichni včetně hlavního hrdiny, roztomilého libového frajírka Sama, se chovají hloupě.
Další utrpení představoval děj. Do poloviny poměrně obsáhlé knihy se jenom vysvětlovalo, nakupovalo a řešil se románek mezi Samem a Izy. Krom střílečky na konci celé dílko připomíná červenou knihovnu nižší úrovně včetně slovníku, samé bříško, zadeček, mušlička, chyběly pouze vlásky a srdíčko k naprosté dokonalosti.
Třešničkou na dortu jsou obvyklé kiksy nakladatelství, tentokrát sice možná zřídkavé, ovšem o to výživnější (kupř. „wendigové nabili lidské podoby“).
Hodina pravdy na konci můj názor kapku vylepšila, ale jinak nic moc.
(SPOILER) Co dodat k této ikonické klasice? Vlastně docela dost. Ačkoli je čtení autorů z povinné četby po letech stresující, protože se ukáže, jak mizerně je to vlastně napsané, tak tentokrát jsem byla velmi příjemně překvapena. Kniha je zábavná, velice čtivá a opravdu vtipná. Nad Poirotovými poznámkami jsem často vyprskla smíchy.
Světoznámý detektiv představuje opravdu vděčnou svéráznou figurku, kterou můžete stejným dílem milovat i nenávidět. Scházel mi Hastings, nevím, zda jej autorka v tomto díle již neposlala na odpočinek, nebo co vlastně jeho nepřítomnost způsobilo. Tohle je jedna ze dvou závad, které musím zmínit. Ačkoli se jedná o sérii, Poirotovy osudy jsou umně zatlačeny do pozadí a jediné, na co se soustředíme, je vyšetřování poněkud zvláštní vraždy.
Teda ona by nebyla zvláštní, kdyby vyšetřující policista nenaslouchal svému tušení. Naštěstí, protože odsouzený pochopitelně nebyl vinen.
Ovšem dostáváme se k druhé, podstatně významnější závadě. Kromě Poirota byly všechny ostatní postavy naprosto šablonovité. Neprávem odsouzený proti svému osudu neprotestoval. Podezřelé osoby z vesnice mi splývaly, ani jedna se výrazněji nevyprofilovala.
Jinak samotné pátrání jsem si užívala, i když ten překvapivý moment, který Herculovi napověděl, by mi zůstal utajen, protože o této skutečnosti zhola nic netuším.
Takže až na guláš v postavách to byla zábava, takže za čtyři a doporučuji.
(SPOILER) Tohle bylo hodně divné, a bohužel nikoli příjemným způsobem. Anotace zněla zajímavě. Varovat mě mohla děsná, na koleni dělaná obálka, jenže to je ukazatel minimálně sporný. A aspoň zpočátku jsem si říkala, jak si ten bizár užiju.
No, neužila. Nad všemi neduhy, a že jich bylo, vítězilo setrvalé opakování – všeho. Myšlenek, slov, dějových kliček, celé stránky a stránky dokolečka. Kdyby se opakující věci vyškrtly zůstaly by cirka tři strany normálního textu.
Logické nesrovnalosti vůbec řešit nehodlám. Drobnosti o tom, že se Dvořák a Kurri jednou obléknou, načež odstavec poté jsou opět nazí a oblékají se znovu, budiž. Na začátku je z Braheho mrtvoly vydestilována duše odborníky z Lomonosovy univerzity, aby se na konci duše vznášela v chrámu. Hrdinové musí zabránit duši, aby se dostala do hrobky ke svým ostatkům, takže ji nakonec k těm ostatkům zavřou a opráší si ruce, fertig. Uuuuh.
Autor si plete Dány a Finy, unikají mu kulturní i lingvistické souvislosti. Jedovatý, rádoby vtipný sarkastický tón mi na začátku lezl na nervy, aby mě v průběhu čtení naprosto udolal a na konci už mi byl dočista ukradený. Absurdita situací sklouzává takovou měrou do klišé, až přestává být zábavná. Celé mi to připadlo jako snůška konspiračních hospodských keců vygenerovaných mozkem alkoholika po dvanáctém pivu.
Každopádně se nejedná o beletrii. V knize bolestně schází děj, postavy jsou papírové, naprosto nereálné, zápletka, pointa, vše je utopeno v neustálém omílání stejných informací dokolečka. „Zase nám lžou!“ Nebo šokující odhalení Absolutní Pravdy – „suchým dovnitř, mokrým ven“. Ano, tak třeskutě vtipné to bylo.
Nedá se to číst, ale přesto jsem knihu v duchu její absurdity dočetla. Na vině bylo něco jako zvrácená fascinace, kdy nedokážete odvrátit oči od probíhající přírodní katastrofy. Čtení pouze pro odvážné, a ano, jediný klad – je to velmi krátké (každá věta, nebo i jenom pouhá její část tvoří samostatný odstavec).
(SPOILER) V této detektivce nejde o to, kdo je vrah, protože pachatel je zřejmý od začátku. Čtenáře i hlavní hrdinku Violet spíš zajímá, co se vlastně stalo.
Překvapivě empatický čin sociálního pracovníka v úvodu je následován souvislou řadou nepřátelských, až zločineckých aktivit všech obyvatel městečka na skotském pobřeží. Přes autorovy snahy o popisy zřejmě malebné krajiny ve mně narůstal pocit znechucení nad tamními obyvateli. Takovou sbírku bezohlednosti, chamtivosti, pomstychtivosti, zloby a zbabělosti aby pohledal. V té souvislosti vyznívá více než trapně kajícná omluva mafiána Rosse v závěru.
Celková bezútěšnost mě od půlky vedla k přeskakování odstavců a stránek, k nimž jsem se zase vracela ve snaze dát knize šanci, ale čtení se pro mě stalo utrpením. Jediný sympaťák Cal to nemohl zachránit, obzvlášť když k objasnění případu vlastně ničím nepřispěl. Postava Violet byla v důsledku nesmírně plochá, její život mezi dramatickým narozením a návštěvou pana Anwara prakticky neexistoval. O zbytku postav, snad vyjma záštiplné Mary Andersonové, to platí stejně.
V důsledku by mě nejvíc zajímalo, jak se vyvinula konfrontace mezi Violet a Alexandrou, ovšem to si musím domyslet.
Jako ukázka přehlídky těch nejhorších lidských vlastností kniha slouží dobře, ovšem já chci při čtení zažívat něco jiného. Za tři ze sentimentu vzhledem k pěknému prvnímu dílu, ale další příhody mořského detektiva s lehkým srdcem oželím.