SBH přečtené 687

Co bylo dosud ztraceno 2024, Kerstin Gier

I kdybych o K. Gierové nevěděla nic, ta nádherná obálka by mě nalákala. Název série Pomněnka se v druhém díle hezky vysvětlil, titul samotné knihy je tajuplný a perfektně sedí k hlavní zápletce. Teda možná k hlavní zápletce. Dostávám se k zádrhelům. Děj je nesmírně svižný a táhne pozornost čtenáře kupředu. Ale ve změti setrvalého přecházení na Okraj a zpět, což samozřejmě zvládá už i Matilda, byť člověk, se mi nějak vytratila hlavní linie. Blíží se konec světa, ach ta klišé, setkáváme se s ústředním záporákem, lehce poodhalíme závoj Quinnových schopností, jeho minulosti i případné budoucnosti. Ale kdybych měla knihu odvyprávět, nepodařilo by se mi to. Schází jedna ústřední nosná myšlenka, kolem které by se příběh točil. Místo toho hrdinové setrvale zachraňují jeden druhého, a pak taky protivného Farise. Po kapitolách se nadále střídají ve vyprávění Quinn a Matilda v ich formě. Tentokrát se mi líbilo, jak se čas od času při změně pohledu i čtenář vrátil v ději a získal vysvětlení z druhé strany. Největším tahounem mého zájmu je autorčin ironický, brilantní způsob vyprávění. Knihu můžu vřele doporučit ke čtení na veřejnosti, válela jsem se u ní smíchy. Zároveň se ale ve středoškolském příběhu řeší otázky přátelství a jeho ceny, nesmrtelnosti a její ceny, zkrátka kdo hledá, závažnější myšlenky rozhodně najde. Naprostou lahůdkou pro mě byly způsoby, jimiž se Matilda vypořádávala s útoky nejrůznějších padouchů. Ústřední dvojice za mě nemá chybu včetně jejich láskyplného vztahu plného něhy. Pak mě samozřejmě bavil démon Bax, ačkoli podle popisu mi připadal spíš děsivý než roztomilý. Ovšem zábavný byl nadmíru. Johanka překvapila. Furt je nesnesitelná, ale prokazuje i nečekanou hloubku. Vzhledem k roztříštěnosti děje mi závěr připadl uspokojivý, ačkoli hrdinové k žádnému zvláštnímu prozření nedospěli. Divoký zvrat v epilogu měl asi nalákat k dalšímu dílu, ovšem ve skutečnosti pokračuje v linii dobrodružných příhod bez pořádné hlavní linie. Bavila jsem se, to bezesporu, ale kvůli neuspokojivému narativu snižuji hodnocení na 4 hvězdy.... celý text

Indigo Ridge - Ve stínu hory 2024, Devney Perry

Opět ztráta času. Ohledně romantické linky jsem měla důvodné podezření, ovšem doufala jsem, že detektivní pátrání to zachrání. Zmýlila jsem se. Začnu nejhorší závadou, a tou byli oba hlavní představitelé, Winn a Griff, jinak také Mirek Dušín jedna a dva. Ti dobří lidé neměli jedinou závadu, byli krásní, chytří, pracovití, laskaví, zásadoví, blehuhe, už teď se mi kroutí prsty nad klávesnicí. V důsledku celkem logického nedorozumění spolu stráví noc, načež následuje úmorných 150 stránek sebeobelhávání, kdy spolu denně spí a prakticky dohromady bydlí, ale furt je to jenom pomíjivá záležitost na jednu noc, povídají. Žádné vtipné špičkování, přiměřené oťukávání, jenom zběsilý chtíč. Nad touto pasáží jsem skřípala zuby a u stránek mě držel pouze příjemně tajuplně rozehraný případ. Ve chvíli, kdy se vztah Mirka a Mirky ustálí na tom, co ve skutečnosti doopravdy je, to znamená na přiznaném regulérním soužití, se ukáže, že vyšetřování zdánlivé sebevraždy vlastně žádným vyšetřováním nebylo. Můj podezřelý byl i pachatelem. Absence překvapení by mi nevadila, protože jsem dumala nad tím, jak k vraždám docházelo. A ejhle, ukázalo se, že i ten způsob byl nadmíru tuctový, takže Winn nemohla žádný z výslechů provést pořádně. To ani jedna z kamarádek nic netušila? Nebo matka? Na maloměstě? Tak dlouho a pravidelně? Tomu nemůžu uvěřit. Navíc o starších případech čerpala policejní velitelka informace ze složek, o nichž se několikrát zmínila, že jsou sestavené velmi lajdácky. Ale nové vyšetřování nerozjela. Takže i detektivní linie představovala zklamání. Do toho více než řádná porce amerického patosu a falešné družnosti, linie se zákeřnou novinářkou vyšuměla do ztracena. A jako třešinka na dortu nebylo možno přehlédnout opravdu mizernou práci nakladatelství. Opakování čtyř stejných slov na dvou řádcích, chybějící slova, přebývající slova, nesmyslné věty, za uši tahající překlad. Žádné překvapení, ovšem ani tak tyto závady nehodlám přehlížet. Za mě tedy velký špatný. Další díl ani omylem.... celý text

Štěstí jiskří jako sníh 2024, Pauline Mai

Milé, dojemné, kapku víc afektované, než bylo nutné. S romantickými příběhy zasazenými do období Vánoc mám neblahou zkušenost. Většinou jsou ještě praštěnější a hloupější, než ty odehrávající se v jiných částech roku. Autorky si zřejmě představují, že stačí do oken navěšet barevná světýlka, hrdinům do rukou vložit svařené víno, ideálně krajinu posypat sněhem, a úspěch je zaručen. Kniha mě upoutala něžnou a vkusnou obálkou a uvnitř jsem překvapivě našla odpovídající obsah. Vztah Madity a Viktora v první kapitole mi přišel až příliš křečovitý, ovšem poté došlo ke strašné tragédii a příběh nabral nečekaný směr. Dějovou linku chválím. Ano, dostala jsem tajnou identitu jednoho z hrdinů, vztah vybudovaný na základě dopisů, několik omylů, ovšem všechno působilo uvěřitelně, logicky, navíc nedorozumění byla vyřešena přirozeně a smysluplně, to je za mě největším plusem díla. Opravdu se mi líbila čajovna hlavní hrdinky. V těch blikajících žárovičkách, zpěvu koled a vůni čaje se skrývala brutální nálož emocí. Třetinu knihy jsem proslzela, naštěstí víc dojetím než smutkem. Hlavní hrdinové jsou sympaticky vtipní a rozumní, dialogy se mi líbily. Jediné, co musím vytknout a kvůli čemu ubírám jednu hvězdu, jsou charaktery postav. Autorka jim určitě vdechla život a zajistila jim hloubku. Bohužel byli ale všichni stejní, a sice milí, laskaví, srdeční. Ani jeden sobec, pomlouvačná drbna, chamtivec či zákeřný kariérista. To mi k životu na vesnici nesedí, nebo přesněji k životu vůbec. Bylo příjemné, že sok hlavního hrdiny byl atraktivní, nicméně aspoň jednoho zlouna/zlounku bych uvítala. Celkově se ale jedná o špici v daném typu literatury. Vánoční atmosféru kniha zachytila báječně, nad Maditiným osudem jsem si pobrečela, chování hrdinů mělo logiku, text byl čtivý a zábavný. Rozhodně doporučuji.... celý text

Každopádně láska 2023, R. J. Scott

Knihu jsem si koupila na začátku tohoto roku a čekala s přečtením na Advent, abych si užila atmosféru. Příběh byl roztomilý, něžný, zamilovaný, sladký. Bohužel nic jiného. Sympatické postavy, zajímavý námět. Velmi krátký rozsah a vůbec žádný zádrhel. Vše probíhalo sluníčkově a bez obtíží, takže bylo vlastně dobře, že to tak rychle skončilo. Ohledně postav mi vadilo, že jak Derek, tak Luke byli zaměnitelní. Uvažovali stejně, cítili stejně, mluvili stejně. Oba se do sebe zamilovali na první pohled. Luke dokonale zapadl do smyšlené role. Tak si říkám, kéž by byl aspoň alergický na kočky. A hlavně Derekovy potíže neměly dostatečný podklad. Proč byl vlastně tak vystresovaný a nešťastný, když mu všechno hrálo do karet? Milující rodiče, zjevný talent jak na reklamu, tak na manažerskou pozici, práce, která ho bavila. Potenciál zápletky zůstal zoufale nevyužitý. V každém bodě příběhu mohlo dojít k potížím, které by hrdinové řešili a čtenář by si labužil. Derek mohl mít potíže s despotickým otcem a chladnou matkou. Nebo s konzervativními podřízenými (i tento zádrhel se vyřešil lusknutím prstů). Jeden druhého mohli dobývat, kdyby to nebyla tak ultimátní láska na první pohled. Luke mohl mít potíže s rodinou ohledně způsobu, jakým přišel k penězům. Cokoli, cokoli se mohlo zvrtnout. Ale ne, cestička byla umetena, tudíž došlo k jednolité nudě. Aspoň netrvala dlouho, i když i to považuju za zápor. Chtěla jsem si příběh užít, ne jenom slupnout předkrm bez chuti a poohlížet se po pořádné porci zábavy. Škoda. Nebylo to špatné, ale dobré rozhodně ne.... celý text

Ten, co kráčí se Smrtí 2022, Barb Rýdl

Kniha je velmi rozporuplná, a to v extrémních hodnotách. Začnu tou úplně nejkrásnější a nejúžasnější věcí, a tou jsou ilustrace. Výtvarná podoba knihy je naprosto excelentní, už jenom pro ni stojí za to publikaci pořídit. Bohužel literární stránka, která je rozhodně důležitější, selhává v zásadních oblastech. Zase – co se mi líbilo nejvíc, byl samotný příběh. Velmi zajímavý, nečekané a důvtipně vyřešený. Tady se vkrádá oblíbené klišé – dobrý námět mizerně zpracovaný. Je hodně cítit, že se jedná o prvotinu. Podstatnou závadou je úroveň redakcí a korektury. Pokud ve dvou řádcích narazím čtyřikrát na slovo „někdo“, už se naježím. Výrazy „dýl“, „bordel“ (ve smyslu nepořádek), patvar „wau“ (ačkoli rádoby nemoderní Smrt neumí ani používat mobil). Výraz „od nevidím do nevidím“ autorka nahradila obratem „dvacet čtyři sedm“ (ano, takhle bez slovesa a podobně), který použila tolikrát, že se mi vypálil do sítnice. Dále mi vadila ukecanost textu, určité informace se omílají stále dokola, věčné vysvětlování a poučování zabíjí čtivost. Navíc mi lezl na nervy zjevný ekoterorismus, byť je moderní. Země odmítne Bohu vydat hlínu na stvoření člověka, protože lidi jsou verbež, která páchá jenom zlo. Jako fakt? Myslí si to autorka i sama o sobě? Další významnou závadou jsou postavy. Zobrazit personifikovanou Smrt není nijak objevné, na druhou stranu tato bláznivá, barevná varianta, která se stará víc o módní výstřelky než o případné zničení světa, je originální a bavila mě. Ovšem hlavní hrdina Sam byl nerudný, protivný padesátník, který se ještě ke všemu choval jako afektovaná, hloupá puberťačka. Upřímně řečeno se tak vlastně chovaly všechny postavy, což bylo například u tisíciletí starých bytostí minimálně zvláštní. Jednotlivé charaktery byly ploché a nepropracované, navíc jako přes kopírák. Ani k jednomu jsem si nevytvořila vztah, tudíž mi bylo dočista ukradené, co se jim přihodí. Opět hřebíček do rakve čtivosti. Dialogy, jak jsem naznačila, působily jako zaseklá gramofonová deska, nepřirozeně, úmorně. K tomu musím připočíst nevhodně zvolená jména. Peter byl ztracený mladík, dále také Samův příbuzný (bratranec?), Petersen jeho nadřízený. Alice Peterova kamarádka, Ali barmanka, s níž si Sam vyšel na rande, aby děvče následně zmizelo ze stránek a už se ani zmínkou nevrátilo. Nejhorším problémem ale byl naprosto nezvládnutý narativ. Ačkoli se na stránkách dějí závažné věci, ani jednou se nepodaří navodit pocit napětí, nebezpečí, ohrožení. Sam nic neodhalí, Smrt mu všechno prostě jenom řekne. Pátrání probíhá v rytmu hopsání středoškolských roztleskávaček. K podobnému duchu ale zase schází dostatek humoru a vtipných hlášek. Vyšetřování Peterova zmizení, ačkoli se jedná skutečně o nejdůležitější zápletku, probíhá nanicovatě a prakticky jen na pozadí. Po dočtení jsem uvažovala, jaké kroky Sam provedl před objevením Smrti. Tuto linii autorka podle mého vůbec nedomyslela. Abych jenom nenadávala, ještě zmíním věc, která se mi líbí, ale dnes už se moc nevyskytuje – názvy kapitol. Ale celkově jsem hodně rozpačitá, a to bohužel spíš otrávená než nadšená. Snad se autorka vypíše a další zajímavé náměty zpracuje podstatně lépe.... celý text

Poslední objednávky 2020, Caimh McDonnell

Je to jistá věc, Caimh McDonnell pevně zakotvil v souhvězdí mých nejoblíbenějších autorů. Poslední díl Dublinské trilogie to jenom potvrdil. Přitom ale ve třetině jsem se ztratila a nabyla dojmu, že mi unikly nějaké souvislosti. Jelikož se ale text četl lehce, pokračovala jsem směle dál a na konci se vše krásně poskládalo. Samozřejmě Bunny je mrtvý. Událostmi v retrospektivě se potácí zlomený člověk stižený těžkým deliriem tremens. Jedinou zářivou příhodou byla ta s Koněm a kontejnery. Rozhodně se nejedná o sympatickou postavu, ale na jejím protivném kouzlu tato série stojí. Tedy částečně, protože už od dvojky mám svou úplně nejoblíbenější postavu vůbec, a tou je šéfinspektorka Burnsová. Jak si ta rázná dáma poradila s odpornou vyšetřovatelkou FBI, to by zasloužilo metál. Paul i Brigit jsou bohužel v jejím stínu, ačkoli se jedná o plnohodnotné, plastické a dostatečně živé charaktery. Poměrně komplikovaný případ vlastně nebyl vyřešen a chabou náplastí je fakt, že pachatele čtenář zná od první stránky. Ovšem několik bohů na stroji a nejasných motivací se v příběhu našlo. Na druhou stranu boj s padouchy Kelleherovými a konečné zúčtování mělo takový šmrnc, že veškeré drobné závady lehce odpouštím. Stylizovaná, jednoduchá obálka se k dílu hodí. Vyprávění v er-formě je nezbytné vzhledem ke střídání úhlů pohledů jednotlivých postav, přesto poskytuje dostatečný vhled do emocí a úvah hrdinů. No a samozřejmě největší perla, vtipné hlášky a brilantní dialogy. Na rozdíl od pochmurné dvojky jsem se tady opět smála nahlas, takže doporučuji číst na veřejnosti. Celou Dublinskou trilogii zařazuji mezi stálice knižního fondu, skvělé čtivo.... celý text

Holka přes palubu 2022, Tessa Bailey

Jsem docela rozpačitá z nového označení velmi špatných knih – ztráta času. Protože tohle byla ztráta času, ale odpad nikoli. Tak co s tím? Piper v životě nic pořádného nedělala, neumí hospodařit s penězi, neumí si ani uvařit čaj, tak ji rodiče pošlou do zapadákova, do rozpadlého domu s malým množstvím peněz, aby se o sebe postarala. Ačkoli ji to nenaučili. Prakticky ji vyhodí na ulici. Ale ona ihned dokáže sestavit rozpočet, nerozházet peníze a mezi vším tím randěním zrenovuje bar. Zhýčkané sestry odjedou naprosto nepřipravené a bez prostředků do divočiny, ovšem matka jim ani jednou nezavolá a nezajímá se o to, jak si vedou. Americký přístup k pracovní morálce je taky na pováženou. Daniel platí nějakému člověku peníze, aby dům ve Westportu udržoval a před příjezdem sester uklidil, ovšem ten to nedělá. A nikoho to nevzrušuje. Nepožaduje nápravu nebo vrácení peněz, je to v pohodě. Erotické scény poskládané z nejhorších klišé výroků pěkně jeden za druhým, bez vzrušení, bez nápadu. Schází pocit intimity a něhy, zbývá jenom vulgarita. Svalnatí, drsní, ošlehaní námořníci se vesměs hihňají. Při výletu na moře nemá Piper ani trošku mořskou nemoc. V reálu by celé romantické rande prozvracela. Spodní prádlo se na jejím těle objevuje a mizí podle potřeb autorky, jednou je naostro, v následující scéně jsou vidět růžová tanga. Shrnutí: Obálka je, ehm, zajímavá. Dětsky naivní obrázek, ale budiž. Hlavní postavy jsou nečekaně přirozené a reálné, myslí mozkem a občas utrousí vtípek. Ani jedna mi nebyla protivná, proto jsem to nejspíš dočetla. Na druhou stranu vedlejší figury byly ploché jak žehlící prkno. Matka sester se za celou knihu projevila jednou větou a odchodem na pilates. Babička Opal taktéž, stínová postava bez barvy, hloubky a smyslu. Co se týká děje, vcelku neurazil, až tedy na závěrečné zvraty. Pořád to bylo skvělé, a náhle úplně hrozné, aby to zase bylo najednou skvělé, hrozné, skvělé a tak dál. Od Brendanovy hysterické scény nic nedávalo smysl, moc chtěl Piper, tak ji odehnal, pak toho litoval. Obyvatelé Westportu se k Piper chovají moc hezky, pak jsou na ni hnusní a na otevření baru nedorazí, aby vlastně nakonec dorazili a moc se jim tam líbilo. Jestli je tohle romantické potěšení na nejvyšší úrovni, musím se holt romantiky vzdát.... celý text

Případ komisaře Losta 2024, Gil Ribeiro

Jak už tu padlo, je tento počin důstojným partnerem inspektora Dupina a jeho bretaňských dobrodružství. Vlastně se mi to líbilo víc. Obálka je poměrně nenápaditá, na druhou stranu vyvolá tu správnou náladu a ke konci jsem se přistihla, že čas od času na ni mrknu a představuju si na vyobrazené ulici naše hrdiny. Text je napsaný ohromně čtivě, zachytil mě od první řádky a knihu jsem nemohla odložit. Postupně jsem propadla kouzlu svérázného Losta. Jo, jeho neschopnost lhát a identifikovat emoce přinášela do mezilidských vztahů vážné potíže a taky by mi dalo práci se s někým takovým sehrát. Na druhou stranu jeho dobré srdce a úzkostlivá spravedlnost mi byly nesmírně sympatické. Část, kdy si portugalští kolegové jedou pro vyexpedovaného Losta na letiště, jsem si musela číst dvakrát, jak se mi líbila. Takže ohledně postav je román zpracovaný exkluzivně. Všichni jsou velmi osobití a uvěřitelní, Lost navíc hodně originální. S tím souvisí dialogy, naprosto přirozené, reálné a mnohdy proložené velmi hlubokými myšlenkami a úvahami. Sem tam povedený vtípek příběh vyloženě rozzářil. Co se týče vlastního detektivního vyšetřování, nemám jedinou výhradu, teda vlastně jednu. Nějak jsem nepobrala, proč pachatel táhl Jobea z ruiny na cestu, ale není to nic nepřekonatelného. Tip na zločince jsem měla, a částečně jsem se trefila. I v tom druhém, zapeklitějším případě jsem nemířila nijak daleko, a nakonec mi to došlo stejně jako Rosadové. Policisté řešili případ logicky a svižně. Důležitou složkou je popis měst, krajiny a jídla, zkrátka barevného, voňavého, slunného a pohodového Portugalska. Nikdy jsem tam nebyla, tato kniha mě ale velmi nalákala to změnit. Bohužel ale nemohu dát pět hvězd. Snad se ani nejedná o literární závadu, ale po dočtení jsem strašně smutná už druhý den. Lost na svých bedrech už tak táhne kříž, který mu znemožňuje plnohodnotný kontakt s lidmi, a na konci mu autor způsobí další pohromu, která ho ze společnosti vyčlení ještě víc. Nemůžu si pomoct, ale tohle je důvod, proč po dalších případných dílech s těmito nesmírně sympatickými detektivy nesáhnu. Je mi líto.... celý text

Cinder 2012, Marissa Meyer

Kolem této série jsem dlouhá léta kroužila, a nějak nebyla chuť se do ní pustit. Otálení se nejspíš vyplatilo, protože mi kniha momentálně sedla a naprosto jsem si ji užila, ačkoli nemám postapo příběhy ráda. Sice bych ji spíš zařadila někam do žánru fantasy cyber-punku, ale to už je pouhý detail. Vybudovaný svět se moc povedl. Technika přibližně na úrovni té dnešní, do toho mocná a záštiplná magie. Dva obydlené světy, Země a Měsíc, přičemž se autorka vůbec nezdržuje detaily, jak se na Měsíci bez atmosféry, gravitace, magnetických pólů či otáčení kolem osy vůbec žije. Nejspíš je to lepší než nějaké technické a fyzikální kiksy. Čekala jsem variaci na pohádku o Popelce a dostala lahůdku, kdy byla kostra příběhu obalena zajímavým dějem, nečekanými zápletkami a překvapivými rozuzleními. Ještě ke všemu všechny odkazy na klasická klišé dostaly posunutý význam dosahující mnohdy karikatury. Například když Cinder prochází plesovým sálem a všichni na ni v úžasu civí. Ale nikoli pro její bezmeznou krásu, nýbrž protože je špinavá od oleje, uválená a zmoklá. Největším kladem velmi povedené knihy jsou postavy. Cinder není obvyklá dívčí hrdinka, která by byla nesmírně krásná a vládla spoustou superschopností a do toho si připadala jako outsider. Ne, Cinder je skutečným vyvrhelem z mnoha důvodů, k nimž ještě několik dalších v průběhu děje přibude. Bere svou situaci pragmaticky, nechová se ublíženě ani frackovsky, je rozumná, milá, akční. Jednoznačně palec nahoru. Kdo si ale získal mé srdce, byl princ Kaito. Byl krásný? Hm, možná, ale všechny jeho ostatní klady tento povrchní detail naprosto odstínily. Jeho laskavost, spravedlnost, nadhled i odvaha by měly být vzorem pro všechny státníky. Naopak padouchy čtenář s gustem nenáviděl, na takové Levaně bych nenašla jediný atom dobra. Ano, svým způsobem se jedná o plochou postavu, na druhou stranu je úlevné mít konečně záporáka, kterému přejete zhoubu bez zaváhání. Čtivost na jedničku s hvězdičkou. Absence humoru, ale k dramatickému příběhu mi to pasovalo. Příliš mnoho tragických úmrtí, minimálně v jednom případě jsem (marně) doufala v záchranu. A konec? Není vyloženě otevřený, ale rozhodně nutí sáhnout po dalším díle. Vřele doporučuji.... celý text

Den, který nikdy nepřijde 2019, Caimh McDonnell

Už čtvrté dílo autora, a stále výborné. To není úplně běžné skóre. Ano, jak uvádějí jiní čtenáři, významně ubylo humoru, což bych zrovna já mohla hodnotit negativně. Jenže na jeho místo byly dosazeny dechberoucí napětí a promyšlený, spletitý zločin. V zápletce a vyřešení jsem nenašla jediný logický kiks, to je také naprosto výjimečné. Na autorových knihách nejvíce oceňuji dokonale vykreslené postavy, které mají své chyby, přesto jsou dobře pochopitelné a sympatické. Kromě oblíbené trojky z prvního dílu mi tentokrát sedla vrchní inspektorka Burnsová, a pochopitelně její sekundant Willson, včetně jejich řešení monstrózních obtíží, které nezpůsobili. Nejsem příznivcem domácích mazlíčků, proto mi paradoxně nevadila Maggie, protože jsem si do ní nepromítala žádná „plyšákovitá“ očekávání. A její závěrečný zásah hodnotím jednoznačně pozitivně. Ohledně vyšetřování případu jsem se svými úvahami nebyla zas tak mimo, ale můj hlavní podezřelý krátce před koncem vyletěl do povětří, takže jsem se úplně netrefila. Bylo to chytré, dotažené a vtipné (nikoli tedy humorným způsobem). V tomto ohledu mám jenom jednu, zato palčivou otázku – co věděl Bunny na Sněhuráka? Politiku a politikaření nesnáším, ovšem v této podobě mi tento aspekt nevadil, nejspíš z toho důvodu, že byl podán právě z úhlu pohledu běžného občana, tudíž toho nejvíc poškozeného. Developeři představují franšízu pekla na zemi, to je bez debaty. Způsob budování napětí a zároveň objasňování pozadí případu pomocí dvou časových os vyprávění se mi moc líbil. Díky tomu jsem si užila i Bunnyho, který byl po většinu hlavní linie nezvěstný, a já si nedělala iluze o jeho osudu. Linka v minulosti byla přehledně identifikovatelná časovým údajem, takže jsem vůbec netápala. Další skvělý počin tohoto irského spisovatele a už se těším na další díl, a doufejme další napsané a vydané knihy. Za pět a vřele doporučuji.... celý text

Na balvanu 2024, Fred Vargas (p)

Zjevně se nestanu fanynkou vyšetřovatele Adamsberga. Ze začátku mě příběh chytil a dobře se to četlo. Jenže už v půlce jsem skřípala zuby. Jako podstatnou závadu vidím naprostou nepřirozenost postav. Ani jedna se nechová jako skutečný člověk, všechny jsou papírové a nereálné. K tomu samozřejmě přispívají strojené dialogy, kdy si postavy vysvětlují věci, které musí znát, jenom aby s nimi seznámily čtenáře. Nebo prostě tlachají o ničem. Což platí vlastně pro celou knihu. Obšírná ukecanost nesouvisí s případem, nerozvíjí vedlejší linie, nepřispívá k charakteristice postav. Skoro jako kdyby byla autorka placena za množství slov. Každá úvaha se rozpitvává nastotisíckrát, komisař je plácán po rameni za každou maličkost, jedna a tatáž myšlenka je tisíckrát zopakována. Možná bych i tohle vydýchala, kdyby samotné vyšetřování případu nebylo prováděno vyloženě hloupě a nesystematicky. Ano, jedná se o Adamsbergův charakteristický rys, ovšem nechat zemřít pět lidí za veselého debužírování v Johanově hostinci, aniž by se někdo z týmu zamyslel třeba nad pacienty zavražděné psychiatričky, je na pováženou. Když o tom uvažuju, vlastně je s podivem, že pachatele neodhalila ona. Prostě slabota. Namísto podstatných informací se pátrání soustředí na chabé indicie. Masivní policejní zásah nezabránil další vraždě, ačkoli byli policisté poměrně jednoznačně varováni. Obálka není nikterak nápaditá, ba dalo by se říci, že je kýčovitá, obzvlášť ten obrys nože na pozadí fotografie dolmenu. Ono vůbec Adamsbergovo polehávání na kameni nedávalo valného smyslu, ovšem to v příběhu platí prakticky pro všechno. Na druhou stranu aspoň jsem ušetřena louskání další nekonečné série.... celý text

Krycí jméno Hortenzie 2018, Maryla Adamcová

Miluju brakovou literaturu. Čisté dobrodružství, přímočaré charaktery, papundeklové kulisy jako na opeře. Zároveň ale požaduju slušnou úroveň literárního mistrovství, abych si čtení opravdu užila. Maryla Adamcová mi dala vše ve své space opeře. Obálka je moc povedená a nenechá nikoho na pochybách, co najde uvnitř. Hned od první stránky jsem se královsky bavila. Z textu trčí inspirace Hvězdnými válkami, kterou kvituji s povděkem. Celé je to psáno s lehkostí, nadhledem, a hlavně s velkou dávkou vtipu. Vodka tabljetnaja mě dostala do kolen. Bravo! Dialogy představovaly asi nejsilnější složku díla. Co se týče postav, nejsou vyloženě ploché, ovšem hluboké prokreslení charakterů nelze očekávat. Ani by mi to nechybělo, bohužel se mi však na konci Ufonauti společně se všemi Ankabany už začali plést. Major Smith má určitě potenciál na nezapomenutelného hrdinu, vlastně skoro všichni členové posádky. Tady ale narážím na příliš strohý styl zápisu. Abych do zábavného Smithova vesmíru pronikla, potřebovala bych přece jenom víc „omáčky“ – popisů, emocí, pečlivějšího prokreslení situací. Ale jak říkám, i tohle odpovídá žánru a nestěžuju si. Co ale považuju za opravdovou závadu a snižuji kvůli tomu hodnocení o jednu hvězdu, je lehkost a nekomplikovanost misí, které Ufonauti řeší. Všechny problémy odmávnou levou zadní a… A já zjišťuju, že se vlastně trošičku nudím. Přitom obě zápletky byly vymyšlené dobře a zvlášť na asteroidu jsem byla napnutá, co se odehrává na pozadí podivných událostí. Ovšem veškerá moje (někdy značně divoká) podezření vyšuměla do ztracena a řešení opět proběhlo pohodově a bez obtíží. Škoda. Ale jinak vřele doporučuji, zábavné počtení a únik do vesmíru, kde mají bystří a stateční muži všechno na háku.... celý text

Muž bez tváře 2019, Caimh McDonnell

Na základě anotace a komentářů bych knihu nikdy neotevřela. Nicméně jsem propadla kouzlu Podivné doby a hodlala vyzkoušet, zda se jednalo o výjimku či pravidlo. Teď už je to jisté, Caimh McDonnell patří k mým oblíbeným autorům. Sedí mi jeho humor (vzácná to věc) i světový názor. Postavy, které vytvoří, jsou sympatické, ačkoli se nejedná o žádné výlupky ctností. Román je vyprávěn v er-formě z pohledu několika osob. Nebohý Paul se z dobroty srdce stává obětí útoku umírajícího vrahouna. Jakkoli působila neblahá příhoda jako nešťastná náhoda, ve skutečnosti spustí lavinu život ohrožujících událostí. Paul a zdravotní sestřička Brigit se najednou stávají psanci na útěku, a jediné, co jim (možná) zachrání život, je odhalení důvodu, proč jim jdou všichni po krku. Nejlepší složkou díla jsou perlivé dialogy a mega vtipné hlášky. Paul je zoufalec, který se zasekl v životní smyčce, ale jinak od základu dobrák. Detektiv Stewart a jeho parťák Wilson ústřední dvojici zdatně sekundují, obzvlášť postava mladého policisty prokáže ohromný posun od ploché stínové figury v klíčového hráče. Nejvíc mě ale překvapila Brigit. Čekala jsem rádoby drsňáckou mužatku, místo toho jsem dostala vtipnou, rozumnou a praktickou osobu. Příběh se odehrává v současném Dublinu, a upřímně mě vůbec nenalákal k návštěvě tohoto pochybného města. Zato zápletka se autorovi podařila brilantní. Na pointu celé záhady jsem přišla asi tak jednu minutu před hlavními hrdiny, takže dobrý. Čtivost taky excelentní, prostě co víc si přát. Ačkoli se jedná o první díl, celý příběh je uzavřený, což naprosto zbožňuju. Další skvělý počin, vřele doporučuju a jdu zdolat zbývající McDonnellovy knihy.... celý text

Červená královna 2024, Juan Gómez-Jurado

Úžasná pecka. Obálka je hezká, i když trochu zavádějící. Já jsem si při pohledu na ni představila hlavní hrdinku jako krásnou, nemilosrdnou psychopatku. Mýlila jsem se. Dokonce ani přirovnání k Larssonovu Miléniu mi úplně nesedí. Každopádně se jedná o čtivo náramně strhující. Jen jsem se podívala na první stránku, a najednou jsem nedělala nic jiného, než četla a četla. Kladů bych mohla vyzdvihnout hodně, pro mě určitě nejdůležitějším jsou skvělé postavy. Antonie je sice geniální, nicméně empatická a citlivá bytost. Její parťák Jon, dobrosrdečný policista, který čas od času udělá kapitální botu, jí zdatně sekunduje. Není vůbec hloupý (a ani trochu tlustý), neprojevuje se jako macho a do týmu vnáší potřebný prvek praktického uvažování a policejní zkušenosti. Další bod, který se mi líbil, byla Jonova sexuální orientace, která znemožnila nějaké milostné harašení dvojice. Případ byl patřičně zapeklitý, hrůzostrašný a děsivý, a pachatel byl na konci odhalen, nicméně skutečné pozadí činu zůstává utajeno, tak doufám v další díl. Krátké kapitoly a sledování situace z úhlu pohledu různých postav přispělo k úžasné čtivosti a patřičnému napětí. Další lahůdkou bylo občas zmíněné moudro, znepokojivé otázky, které jsem si musela klást společně s některými postavami – zda bych se vzdala pro jednoho člověka celoživotního díla a podobně. Navíc když se ukázala tragická záměna obětí. A mimo jiné jsem si vychutnávala brilantní vtipnost. Propuknout nad thrillerem čas od času v smích je prostě skvělé. Takže jedna jediná droboučká výhrada – střídání přítomného a minulého času, občas i v jedné jediné větě. To mi vadilo, ovšem láska je založena na nedokonalostech. Vřele doporučuji a těším se na pokračování.... celý text

První pravidlo komedie Normana Foremana 2024, Julietta Henderson

Obálka je naprosto nudná, ovšem co si měl grafik počít s takto dlouhým názvem knihy? A mám-li něco vytknout, tak právě ten bych zkrátila. Román je vyprávěn v ich formě jednak samotným Normanem, potom jeho maminkou Sadie. Autorka hezky vystihla způsob uvažování jedenáctiletého dítěte, v druhé půli knihy byly navíc Normanovy kapitoly v mnohém zábavnější. Sadie se, zcela pochopitelně, většinu doby utápěla v pochybách a obavách. Příběh začíná strašně smutně a bezútěšně. Vzbudilo to obavy, že ze špatného to zamíří do ještě horšího, což bych opravdu mizerně nesla. Na druhou stranu i ty truchlivé události byly podány nesmírně čtivě, začetla jsem se na prvních stránkách a román slupla jako malinu. Postavy byly vykresleny dokonale, každá měla osobitou charakteristiku a hloubku. Dialogy působily uvěřitelně, a navzdory smutnému osudu probleskl textem občas povedený vtípek. Obzvlášť pěkně byl vykreslený Jax, který, ehm, vlastně už nebyl. Celý podnik cesty do Edinburghu zvedal postupně a přirozeně temný příkrov zoufalství, takže jsem v duchu zvrácenosti očekávala strašlivý, srdceryvný závěr. Tímto dávám palec nahoru za věc, která mě překvapila nejvíce. Od poslední čtvrtiny nabere pomalý proud vyprávění, prokládaný velkou spoustou úvah a pochybností, na obrátkách. Při Normanově výpravě za záchranou Jamese ze sušičky jsem zapomněla na okolní svět. Úplné zakončení osudů hlavních hrdinů bylo – prostě dokonalé. Nesklouzlo ani k přeslazené kýčovitosti, ani k drásavé bezútěšnosti. Jedna z nejlepších knih, které jsem poslední dobou četla. Případné označení za lehké, zábavné čtivo považuji za zásadní nepochopení tíživých témat, které řešila. Ano, nepadaly přitom šroubované věty, ani hlavy z krků, ale o to bylo celé poselství uvěřitelnější a hlubší. Zajímavá, hluboká, zábavná, čtivá a moudrá kniha. Vřele doporučuji.... celý text

Sekáč 2024, Caimh McDonnell

Dočetla jsem, a hned se mi začalo stýskat po partičce z Podivné doby a pídila jsem se po pokračování. Přeloženo – bylo to snad ještě lepší než první díl. Mnohé dialogy jsem si musela číst dvakrát za sebou, protože jsem se u nich hurónsky smála, a radosti není nikdy dost. Co se týče postav, Hana je asi tou hlavní, i když se úhel pohledu vypravěče spravedlivě soustředí i na ty ostatní. Snad jen Stella a Grace hrají jaksi na pozadí, i když rozhodně nikoli druhé housle. Obzvlášť Stella ne, a doufám, že jí brzy opraví wifi ve věži. Při té příležitosti je mi čím dál sympatičtější i bručoun a vztekloun Banecroft, a co je nejpodivnější, sympatie si získal i Stanley, a to nikoli až závěrečným šlechetným počinem. Na druhou stranu právě množství plnohodnotných osobností a několik linií vyšetřování poněkud roztříštilo děj a z konce jsem trošku rozpačitá, i když způsob, jakým se naši hrdinové vypořádali s upíry, byl prostě lahůdkový (aneb jak se hodí česneková majonéza!). Zábavné, chytré, vtipné, dobře vymyšlené. Lahůdka. Rozhodně doporučuji.... celý text

Vražda ve mlýně 2024, Irina Shapiro

Tato série se mi převelice líbí, ale jestli budou Jason a Daniel vyšetřovat každých pět měsíců jednu vraždu, do deseti let budou žít v pustině, dejte na mě. Klady. Popis doby a prostředí je sice úsporný, ovšem velmi výstižný, takže se do příběhu dokážu propadnout. Při cestování mi umrzaly prsty, v salónech mi naskakovala zdvořilá mluva. Do extrémně upjaté společnosti vnáší Jasonův americký duch patřičný závan svobody a tolerance, další plus. Jeho domácnost se mi líbí se všemi výstřelky a podivnostmi. Cecilii bych vystřelila na Měsíc, na druhou stranu tato příšerná postava představovala skvělý protipól k Jasonovu chování, a ačkoli mě rozčilovala, příběh rozhodně obohatila. Katherine se nám mihla na několika stránkách, sice důležitých, ale uvítala bych více interakce. A palec nahoru za vyřešení Micahovy rodinné situace. U Daniela dochází k období klidu, které si hoch rozhodně zaslouží. Vyšetřování vraždy mě bavilo. Měla jsem svou teorii, úplně vedle jsem nebyla, ale do černého jsem taky netrefila. Vzhledem k intimní povaze zločinu končily veškeré výslechy v mrtvém bodě a bylo nasnadě, že se řešení ukáže spíše náhodou. Naštěstí náhodou dost logickou, i když v případě, kdyby Kitty pracovala v jiném panském domě, nemají detektivové šanci. Ovšem usvědčení zloděje Grahama mě zahřálo u srdéčka. Takže zápory. Vím, že je to dnes moderní, ale čím dál víc mi vadí přehnaně stručný způsob zápisu. V klíčových scénách bych ocenila pár slov či dokonce vět navíc, abych měla podrobnější informace. Takto dostanu pouze stručný zápis děje, ano, neztrácíme čas, ovšem já bych si čtení ráda užila. Ovšem každopádně doporučuji a už se těším na další díl.... celý text

Rozum a cit 2008, Jane Austen

Tento román mě přivedl k dílu Jane Austen, a nejspíš se mi líbí z jejích děl nejvíc. Pochopitelně jsem ho četla už mockrát, takže shrnu přetrvávající dojmy a případné výhrady, protože nikdo není dokonalý, ani božská Jane. Nad čím si v jejích textech opravdu lebedím, je záležitost, která může u jiného čtenáře naopak působit potíže, a to je šroubovaná větná stavba. Dlouhá souvětí, spousta přídavných jmen, vložených větných členů, do toho samozřejmě květnatý slovník. Dnes už se píše jinak, ale opět jsem si spoustu ikonických obratů vypsala a bohatou mluvu si vyloženě užívala. Nad čím se ale už pozastavuji, jsou monology jednotlivých postav přes půl stránky. Autorka šetří popisy, takže se mi do podob vtíralo herecké obsazení z filmu. Na to konto mě ale zaujalo, jak mladí všichni byli – plukovníkovi pětatřicet, mamince necelých čtyřicet, Elinor devatenáct. Ve filmu bych jim všem hádala minimálně o deset let víc. Poměrně jednoduchý děj se odvíjí především v dialozích, což je autorčina doména. Vylíčení charakteru Fanny skrz rozmluvu s chotěm je naprosto lahůdkové. Vůbec tvorba postav a jejich vývoj je asi nejsilnější stránkou díla. Marianne se na začátku chová jako rozmazlený fracek, aby na konci zmoudřela a litovala hloupých rozhodnutí. Ještě lepší majstrštyk probíhá v případě paní Jenningsové, kdy sama postava se vlastně téměř nezmění, ale zcela zásadně se změní čtenářovo nazírání na ni. Ke kladům je zapotřebí přičíst ještě excelentní čtivost, kdy otevřete knihu, přečtete první větu, a ačkoli už velmi dobře víte, jak všechno dopadne, svazek z ruky prakticky neodkládáte. Zápory. Autorčina lenost rozepisovat klíčové situace. Fanny znemožní vztah Edwarda a Elinor, ovšem její zásah je zmíněn okrajově ve dvou větách. Totéž v případě prozrazení úmyslů Lucy Steelové nebo Edwardovy žádosti o ruku. A závěry Jane odbude téměř zákonitě. Celou dobu čtenář něco čeká, a na konci je mu oznámeno, že se to prostě stalo a basta (Marianne a plukovník). Nicméně vztahy mezi postavami, upřímnost, chamtivost, laskavost, zaslepenost, všechny vlastnosti, které jim určují a komplikují život, včetně samozřejmě jejich hodnověrného vylíčení, jsou tak současné a nadčasové, že se dílo právem řadí mezi klasiky a rozhodně jsem knihu nedržela v ruce naposledy.... celý text

Jen se mnou 2024, Samantha Young

Od druhé třetiny čiré utrpení. Začnu problémem, který bych laskavě ignorovala, kdyby všechno ostatní bylo v pořádku, a sice překlad a korektury. Poloviční sestru by místní asi spíš nazvali sestrou nevlastní, čtenář se dál musel potýkat s nesmyslnou stavbou vět, skřípajícími obraty, chybějícími slovy a tak dál. Občas byl text nesrozumitelný. Detektivní linie se táhla jako stará žvejka. Vzhledem k tomu, kolik rádoby odborníků počínaje skotskou policií a konče úžasnými Robyn a Macem na případu pracovalo, měla být celá záhada vyřešena tak na první stovce stránek. Obzvlášť když to napadlo i mě, a mé podezření se ukázalo správné. Mimochodem od útoku na Robyn v přívěsu byla k dispozici pachatelova DNA, takže bylo možné minimálně vyloučit některé podezřelé. Nebo taková spisovatelská lahůdka, jako že útočník pravidelně číhá na místech, kam se hrdinové dostanou úplnou náhodou a na poslední chvíli. Třeba po cestě k jezeru, kam Robyn vlastně vůbec neměla jezdit, coural pachatel s náklaďákem jen tak celé dny sem a tam v naději, že jednou, možná...? Největší tragédii ale představovala romantická linka. Pominu pokřivené a toxické vztahy jak v Lacholanově, tak v Robynině rodině. Taky nic moc, ale ústřední dvojice to mohla ještě zachránit. Bohužel, nestalo se. Mimochodem nedokážu pochopit, proč bydlela v karavanu za vesnicí, když měl Mac ve vesnici prázdný dům, ale co už. Lachlan se profiloval jako majetnický, arogantní, hysterický zmetek, ani závěrečné rádoby citové vzplanutí jeho charakteristiku nezměnilo. Jeho útoky na Robyn na začátku mi lezly na nervy, ale ani pozdějším přístupem to nevylepšil. Robyn. Na začátku se mi líbila a její vtipné výroky, jimiž Lachlana posílala do pryč, představovaly důležitý klad. Který ale vyšuměl ve chvíli, kdy se jejich vztah překlopil do jedovaté nenávisti kombinované s bezhlavým chtíčem. Samá vyklenutá záda, pulzující rozkrok a pramínek vlasů za uchem. Uf. Robyn je napadena Stonem, a to se hned volá policie. O pár stránek dál je Robyn úplně stejně napadena Lachlanem, a je to úplně v pohodě. Ve chvíli, kdy se překlopíme z odporné chtíčonenávisti do spalující lásky (jak k Lachlanovi, tak k Macovi), přistane na talíři další lahůdka, a to setrvalé sebeobelhávání – ne, oni mě zraní, sice se ke mně dosud chovali příšerně, zatímco teď kolem mě skáčou, ale právě teď je přece jasné, že to nemyslí vážně. Uáááá! Závěrečné rozchody a usmiřování a rozchody a usmiřování celou katastrofu jenom završily. Afektované, hysterické, patetické, hloupé, přehršel trapných klišé. Škoda času.... celý text

Sluneční král 2024, Kai Spellmeier

Dočetla jsem, a ihned se mi začalo stýskat po Edwardovi a Freddym. Dokonale vykreslené postavy se všemi klady i zápory, s touhami i strachy, spravedlivé i chybující. Jejich vzájemný vztah jiskřil od první stránky, na níž se ti dva setkali, prošel klasickým labyrintem vzájemné nevraživosti i odmítané přitažlivosti až po vrcholné vzplanutí v druhé půli příběhu. Na to konto mi ale ostatní postavy přišly poněkud upozaděné, obzvlášť Freddyho sestra i teta, které si důkladnější pozornost zasloužily, a třeba jejich charakterový vývoj představoval další lahůdku, ačkoli působil chvílemi skokově. Bohužel však přehršel dalších obyvatel Londýna mi časem začala splývat. Bylo jich mnoho, v důsledku nedostatečně prokreslených. Ovšem na požitek z četby to nemělo vliv. Kniha byla nesmírně čtivá, autor dokázal své myšlenky formulovat precizně i zábavně, temné napětí v pozadí příběhu neustále narůstalo a na konci mě vyloženě natahovalo na skřipec obav. A s tím souvisí další skvělá vlastnost díla – naprostá uvěřitelnost a bolestná věrohodnost historických reálií. Neodpustím si povzdech, že tuto knihu by měly povinně nastudovat všechny autorky ztřeštěných romantik z regentského období, v nichž si viktoriánské panny otevřeně přiznávají návaly chtíče a homosexuálové provozují svůj vztah na veřejnosti. Ačkoli ve skutečnosti jim hrozil hrdelní trest. Dějová linka mě plně uspokojila včetně několika překvapujících momentů, jako přístup hlavních hrdinů k vyřešení loupeží či osud záporačky, lady Ailesburyové. Prostředí bylo vykresleno patřičně plasticky, v zamlženém Londýně i prosluněném venkovském sídle jsem se ocitla, děj mě dokonale vtáhl a postavy si získaly mé srdce. Jedinou drobnou výtku uplatním ke konci. Mé nejhorší obavy se nenaplnily, ovšem neurčité rozplynutí osudu hlavních hrdinů do ztracena s vágním náznakem řešení mě neuspokojilo. Snesla bych kapitolu dvě určitějšího vyřešení. Každopádně vřele doporučuji. Skvělá záležitost.... celý text